Naděje pro Luník IX: Nestačí přijít jako hrdina s kamerou (1.část)

„Žít s nálepkou, že jste z Luníku IX není lehké, není to výhoda ani hrdinství. Je to značka, která stigmatizuje, přináší mnoho bariér a segregace. Existuje tu ale cesta, víra i naděje na lepší místo pro život,“ říká Jarmila Vaňová, novinářka a terénní sociální pracovnice, která svou práci v nejodsuzovanějším ghettu na Slovensku považuje za to nejlepší, co se jí mohlo v životě stát. Zveřejňujeme první část neobyčejného “pohledu zblízka” na košické sídliště od počátků až do aktuální současnosti. 

Naděje pro Luník IX: První část

Sídliště Luník IX je v médiích často zobrazované jako nebezpečné ghetto plné kriminality a “nepřizpůsobivých Romů”. Většina z nás ho vnímá tak, jak ho ukazují fotografie v médiích – jako paneláky se zdevastovanými byty bez oken obklopené kupami odpadků. Mnohdy jsou to záběry staré několik let. Většina bytů je bez topení, vody a elektřiny. Všudypřítomná chudoba a zašlost nevyvolává příjemné pocity.

Když ale chceme jít pod povrch a pochopit život místních lidí, kteří jsou často považováni za méněcenné, nestačí tam přijít jako hrdina s kamerou nebo si na mobil natáčet zvědavé děti, a potom se nechat obdivovat za svou odvahu. Nestačí tam být pár minut ani hodin. Je potřeba být s těmi lidmi od rána do večera, vědět, kdo a co kdy uvařil, a jestli měl vůbec co. Kdo si kde dokázal vydělat nějaké to euro, kdo se s kým pohádal, kdo včera oslavoval a kdo plakal.

Je potřeba lidi poznat, a hlavně je neodsuzovat za to, že si našli svoje formy přežití, že mají svůj pohled na život, že žijí tak, aby přežili daný den, a že navzdory tomu neztrácejí smysl pro humor. Dokážou se radovat i z toho mála, co mají, a i smrt berou svým způsobem jinak. To všechno je tu svým způsobem jiné. Pro člověka zvenku často až nepochopitelné, ale když se na určitý čas stanete součástí celku, většina vás přijme a začne vám důvěřovat, tak se dozvíte i to, co ostatnímu světu zůstává skryté. Tak jako to bylo i v mém případě.

Jako novinářka jsem na sídliště chodila často a dlouhé roky. Znala jsem se s obyvateli, poslanci, starosty. Lidé mě zdravili a nikdy jsem neměla problém s tím, aby se mi na kameru vyjádřili. Všechno fungovalo dobře. Opravdové poznání však přišlo až po tom, co jsem na Luníku začala pracovat jako terénní sociální pracovnice. To se mi pomalu, ale jistě odkrýval svět plný protikladů a velmi citlivého zvažování, zda a do jakých záležitostí můžete nebo byste měli ještě zasahovat, a do jakých už ne.

Dnes jsem přesvědčena, že mě potkalo to nejlepší, co se mi v životě mohlo stát, protože mohu pomáhat tam, kde je to nejvíce potřeba. Zkušenost k nezaplacení v nejodsuzovanějším ghettu na Slovensku. Abychom pochopili, jak sídliště vzniklo, čím prošlo a proč takové dnes je, musíme nejprve nahlédnout do nedávné historie.

Armáda, bezpečnost, Cigáni

Sídliště Luník IX vzniklo původně jako sídliště určené pro vojáky, policisty a Romy, tzv. typu ABC (Armáda, Bezpečnost, Cigáni). Na začátku fungování Luníku bydleli v panelácích Romové i Neromové. V průběhu několika let se odtud všichni neromští obyvatelé vystěhovali.

V roce 1981 byla ve městě Košice schválena „Koncepce řešení otázek cikánských obyvatel na roky 1981–1985“. Jejím cílem bylo zlikvidovat chatrče v romském táboře v Košicích a vyprázdnit objekty historického jádra města určené na rekonstrukci, zároveň však i získání často lukrativních budov v centru a současně vyřešit bytový problém „cigánských“ rodin. Rada však při hodnocení svého usnesení konstatovala, že při dodržení původní zásady rozptylu romských obyvatel by nebylo možné vyřešit problém ani do roku 1990. Proto se přistoupilo k vyčlenění 220 bytů na Luníku IX.

Zřídila se předškolní zařízení, zdravotnická ambulance, knihovna, kulturní středisko, detašované pracoviště sekretariátu Komise rady Městského národního výboru pro otázky romských obyvatel, vyčlenily se prostory pro Sbor národní bezpečnosti a Městský inspektorát veřejného pořádku, aby se tak vytvořily podmínky pro „působení na výchovu a převýchovu obyvatel cikánského původu“. V letech 1981 až 1989 se sídliště vyznačovalo vysokou koncentrací Romů. Z přibližně 2000 obyvatel tvořili asi polovinu. V roce 1995 začali na Luník IX přesídlovat téměř všechny Romy z centra Košic na základě Koncepce bydlení pro neplatiče, bezdomovce a “nepřizpůsobivé občany”, kterou přijalo městské zastupitelstvo. Usnesení podepsal tehdejší primátor Rudolf Schuster, který se později stal slovenským prezidentem.

Městská část Košic Luník IX tak začala psát svoji neslavnou historii. Problémy se akumulovaly, neřešily. Romští obyvatelé sídliště nebyli nikdy homogenní skupinou ani přirozenou komunitou – byli komunitou uměle vytvořenou, bez vzájemných vazeb, bez stejných hodnot, zájmů, s různou mírou integrace na městské prostředí a bydlení v panelácích. Když k tomu připočítáme neschopnost a benevolenci samosprávy a městských úřadů, bylo jen otázkou času, kdy problémy začnou být neúnosné.

Lidé neplatili nájemné a nic se nedělo. Neplatili za vodu a žilo se dál. A i když platili, peníze se kamsi ztrácely. Dluhy narůstaly. Vytvořil se svět, ve kterém bylo všechno dovolené a pravidla si určoval každý sám pro sebe. Zdánlivý pocit z „vyřešení“ problémů s Romy se však Košicím vrátil zejména v podobě negativní medializace, která poukazovala na různé typy senzací, různých patologických jevů či devastace bytových domů a životního prostředí.

Experiment se nepovedl, anebo, lépe řečeno, nikoho ani nezajímalo, jak určitá rozhodnutí dopadnou a jaké následky mohou mít. Sídliště se pomalu, ale jistě devastovalo, dluhy za nájemné, zdroje energií či odvoz odpadu dosahovaly obrovských částek – pohybujících se v milionech. V roce 2008 se přistoupilo k sanaci prvních dvou paneláků, později se zbouraly další. Důvodem vždy byla narušená statika. Pokud nájemníci ze zbouraných domů neměli platné nájemní smlouvy anebo pokud byly celé rodiny vyhazované jednoduše na ulici a nedostaly náhradní smlouvy, řešily svou situaci i stavěním nelegálních příbytků v lokalitě zvané Mašličkovo. Dnes tam žije přibližně 250 lidí, z toho přes polovinu tvoří děti. Žijí bez vody, elektřiny, v provizorních podmínkách, ukrytí v křoví a hustých porostech. Proti tomu, aby tam tyto rodiny bydlely, sepisovali před rokem obyvatelé Košic petici – sebralo se přes 1000 podpisů. Všichni vlastníci pozemků však nejsou známi, a proto se situace dále neřešila.

Starosta ze sídliště

Na Luníku se vystřídalo několik starostů. Dá se říci, že samospráva nebyla zpočátku schopná problémy řešit. Zaprvé proto, že všechny kompetence a vlastnické vztahy mělo město a jeho instituce, a zadruhé i proto, že v čele samospráv byli lidé nevzdělaní a neznalí. Dlouhé roky chyběla vůle města se vážně těmito problémy zabývat, najít řešení, jak zastavit narůstání dluhů, jak zlepšit platební schopnost nebo podmínky bydlení obyvatel sídliště.

Postupně se přijímaly sankce a na chyby a nezodpovědnost části obyvatel doplácelo celé sídliště. V bytech není topení, protože celý topný systém je narušený, chybějí radiátory. Nelegální odběr elektřiny způsobil, že lidé byli dlouhé roky bez elektřiny. Regulovala se voda, lidé se k pitné vodě dostávali jen dvakrát denně, ráno a po obědě po dvou hodinách. Pokud jste v tu dobu nebyli doma, zůstali jste bez vody. I dnes je ještě v některých částech sídliště voda regulovaná. Paneláky jsou osmiposchoďové, ale ani v jednom už dávno nefungují výtahy. Společné prostory domů jsou ve velmi špatném stavu, zničené stěny, bez oken na meziposchodích.

Při každém bourání bytových domů se lidé i s dětmi dostávali na ulici. Mnohé rodiny se rozhodly odejít ne jen ze sídliště, ale i ze Slovenska. Dnes žije početná komunita v belgickém Gentu nebo v Anglii. Dá se říci, že odešli ti schopnější anebo ti, kterým blízcí příbuzní žijící v zahraničí dokázali pomoct. Chudoba však zůstává, protože většina nemá na únik z tohoto ghetta šanci.

V novodobé historii sídliště se vystřídalo několik starostů. Hned první z nich nebyl Rom, všichni ostatní už ano. Jejich působení by se dalo shrnout asi tak, že pracovali často bez základních znalostí fungování samosprávy, bez vize rozvoje měststké části, a už vůbec nenacházeli řešení tzv. „neřešitelného problému“, za jaký se Luník IX začal považovat. Společnost bylo přesvědčená, že jedinou možností je zbourat celé sídliště, avšak otázka, kam potom se všemi jeho obyvateli, zůstávala bez odpovědi. Jediné, co narůstalo, byly sankce vůči neplatičům.

Většině z nich to už stejně bylo jedno a žádná sankce už neměla ani výchovný charakter: tito lidé nic nevlastní, nemají práci. Exekuce tu má převážná většina. Celková špatná situace se po mnoha letech projevila i na chování obyvatel, dětí a mládeže. Když chybějí pozitivní vzory a kultura, stane se i z přirozených věcí něco nepřirozeného. Devastace totiž nenastala jen na majetku a okolí, ale projevila se i na lidech – což je mnohem těžší napravit. Je to však reálné a potřebné.

Druhé volební období je dnes starostou Luníku IX Marcel Šaňa – syn Ladislava Šani, jednoho z předchozích starostů. Když se Marcel stal starostou, pracoval v US Steele, velké ocelářské společnosti v Košicích. Měl celkem dobré pracovní postavení s dobrou vyhlídkou na kariérní postup. V té době začal jako jeden z mála Romů z Luníku studovat na vysoké škole. Shodou náhod a správných rozhodnutí a zejména v reakci na požadavek z vlastní komunity se nakonec rozhodl, že bude kandidovat na post starosty.

Byl úspěšný, získal si podporu většiny obyvatel. Polovinu prvního volebního období napravoval slabá místa samosprávy, řešil dluhy městské části, protože ty bránily rozvoji sídliště a také tomu, aby mohla žádat o dotace na projekty. Zveleboval přitom bytový dům, který jako jediný měla městská část ve správě – všechny ostatní spravovalo město Košice. Marcel Šaňa od začátku věděl, že jeho práce nebude lehká, pomalu se však stal pro město i jiné důležité instituce důvěryhodným partnerem. Věděl, co chce, měl svoji představu a plány. Propustil z úřadu zaměstnance, kteří nebyli přínosem, a sám šel s platem na minimum.

Naděje na lepší místo k životu

Městská část Luník IX dnes nemá dluhy. Může proto žádat o dotace na projekty. Po 15 letech se mu podařilo znovu vybudovat veřejné osvětlení. Zrekonstruoval pro mladé lidi prostory na stolní tenis a zřídil posilovnu. Vstup do posilovny si za 5 Euro platí mladí na úřadě. K dispozici tam mají i toaletu a sprchu. Městská část platí mladým fotbalistům tréninky v košickém klubu, nakupuje pro ně potřebné věci.

Pro malé děti se na sídlišti vybudovaly dvě moderní dětské hřiště. Zřídila se odpočinková zóna – parčík s lavičkami a prostorem na letní kulturní a společenské události. Zastávku autobusu nechal starosta osadit lavičkami a odpadkovými koši. Ve spolupráci s městem zlikvidoval nelegální skládku odpadu na Podjavorinské ulici. V rámci aktivizačních prací se v pracovních dnech sídliště uklízí. Odpad se pravidelně odváží. Zavedl se kamerový systém, který dohlíží na bezpečnost i na vandalismus. I díky tomu se věci neničí a zůstávají v původním stavu.

Bezpečnost obyvatel a lidí, kteří na sídliště přicházejí, ať už pracovně nebo soukromě, je pro starostu prvořadá. Zároveň usiluje o nastartování nové bytové výstavby a zřízení prostupného bydlení. Cílem je zlikvidovat nelegální osadu Mašličkovo a vrátit její obyvatele zpět na Luník IX. Ke konci jeho prvního volebního období převzala městská část další bytové domy do vlastní správy. Na Krčméryho ulici jsou to dva vchody, kde se už kompletně zrekonstruovala střecha. Dalším krokem bude zabezpečení nepřetržité dodávky pitné vody a rekonstrukce stoupaček, zavedení nových vodoměrů – lidé zaplatí jen tolik, kolik spotřebují formou předplaceného kreditu. Tím se zabrání tomu, aby nájemníkům vznikaly dluhy.

Do správy Luník pževzal i bytové domy zvané „kukuřice“ na Podjavorinské ulici. Samospráva se zapojuje do programů úřadů práce, zaměstnává lidi. Mnoho rekonstrukcí se realizovalo svépomocí, na velké investice nejsou peníze. Sídliště se pomalu, ale jistě pozitivně zviditelňuje a aktivně se zapojuje do akcí města, čímž o sobě dává vědět široké veřejnosti.

Marcel Šaňa post starosty uhájil i po dalších volbách a zároveň se stal i poslancem městského zastupitelstva Košic. Podpora lidí byla jasná a jednoznačná, protože kromě toho, že se věci pomalu, ale jistě řeší ke spokojenosti obyvatel sídliště i města, Marcel Šaňa zůstává jedním z nich. Na Luníku IX vyrostl a je tu doma. Vychovává tu svoje děti a s každým se zná. Ví, kdy má pomoct, a osudy lidí mu nejsou lhostejné, i když přiznává, že je to velmi těžká a náročná práce, na kterou je potřeba obrovské množství energie. Té má však Marcel Šaňa dost.

Podle vyjádření zaměstnanců bytového podniku města Košice je dnes na Luníku jen velmi málo neplatičů. Lidé si nájem platí, protože když prokážou, že to dokážou půl roku, dostanou platnou nájemní smlouvu. Po malých částkách splácejí i staré dluhy – dá se tedy říci, že neplatičství se na Luníku IX vyřešilo. Lidé pochopili, že platit se musí. Dnes už bytový podnik nevyhazuje lidi na ulici. Dnes se už nebourá, i když je na sídlišti ještě jeden bytový dům, který je v podstatě už skoro neobývaný, a o kterém se rozhoduje, jestli se zbourá, nebo ne. Samospráva pro zbourání není. Když se ukáže, že je dobrá statika, starosta má zájem snížit bytový dům a rekonstruovat ho na prostupné bydlení, protože bytů je málo a situace mnoha rodin v této oblasti je stále velmi špatná.

Druhý díl článku vyjde v následujícím čísle Romano voďi.

Článek vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.