Mrazivé svědectví romského aktivisty o ruské okupaci Ukrajiny. Rusové zničili romské centrum Romano Than v Chersonské oblasti

Únor. Válka opravdu začala

Ráno 24. února 2022 začalo pro Januše nečekaně a ne jako obvykle. Ostatně jako pro všechny Ukrajince. Za úsvitu ho probudily výbuchy. Stěny domu se prudce otřásaly a dunění raket neutichalo. Když se podíval na zprávy, nic nezjistil. Pak jednoduše napsal do Googlu “výbuchy v Kachovce”, ale také nedostal žádnou informaci. Nechápal, co se děje, a tak otevřel školní chat, který byl přeplněn zprávami od studentů, že začala válka. Pak si uvědomil, že situace je stále vážnější.

První věc, kterou se Januš rozhodl udělat, bylo vyzvednout svého bratra, který v té době žil v Nové Kachovce. Právě tam bylo slyšet nejvíce výbuchů a vzduch byl plný zplodin z nepřátelských raket. Bratr řekl, že k nim přišla sousedka a oznámila jim, že vypukla válka. “Schováme se v protiatomovém krytu,” řekla.

Do města vjely nepřátelské tanky

Třicetiletý Januš spolu se svou rodinou vůbec nevěřili, že válka zaklepe na dveře jejich domu. Původně plánovali, že na nějaký čas odjedou do Lvova. Volali příbuzným, kteří žijí v západní části Ukrajiny, ale ti jim řekli, že “není třeba nikam jezdit, protože je to všechno krátkodobé”.

“Dva tři dny a je po všem,” říkali příbuzní. Proto myšlenka na přesun do jiného, bezpečnějšího města zůstala u ledu. Každý den pociťoval Januš úzkost, přemýšlel o tom, co bude dál, jak se události vyvinou. Neustále myslel na svého bratra, který zůstal na druhé straně města – tedy v Nové Kachovce. Nakonec se rozhodl, že ho odveze k sobě domů. Pro všechny to bylo uklidnění.

Silnice byla plná vojenské techniky. Neustále kolem projížděly obrněné transportéry a vojenská vozidla. Ráno dýchalo úzkostí. Bylo třeba překonat několik dlouhých kilometrů, aby se mohl setkat se svým bratrem a dopravit ho na bezpečnější místo. Zpočátku si Januš myslel, že do města přijela ukrajinská armáda kvůli ochraně a hlídkování. Nevěřil, že by nepřátelské tanky dokázaly tak rychle vjet do města a pohybovat se ulicemi. Když už se s bratrem vraceli do Kachovky, viděli na cestě tucet zcela spálených a rozdrcených aut. Pak už bylo vše jasné: do města přišli nepřátelé. “Útočníci si nejspíš mysleli, že Nová Kachovka a Kachovka jsou jedno město. Proto stříleli hlavně na okraji Nové Kachovky,” říká Januš. Ruská armáda vždy sídlila v Nové Kachovce, takže na druhé straně – v Kachovce – bylo klidněji a bezpečněji.

Život za tiché okupace

Několik prvních měsíců se rodina Januše Pančenka scházela společně s dalšími romskými rodinami. Přes den většinou zůstávali doma a večer poslouchali hukot vojenských letadel přelétajících nad střechami. Postupem času si lidé začali zvykat a pomalu chodit ven. Januš se rozhodl, že nebude nečinně přihlížet, ale pokusí se udělat něco užitečného. Nejprve zavolal na městský úřad, kde se s některými pracovníky dobře znal, a nabídl jim svou pomoc jako dobrovolník. Ti okamžitě rozhodli, že chlapec může zásobovat nejchudší romské rodiny jídlem a nosit jim vše, co potřebují.

Takto romský aktivista nějakou dobu spolupracoval s pracovníky městského úřadu v Kachovce. Později navázal kontakt se zahraničními dobrovolníky – ti posílali finanční prostředky na otevřené charitativní konto a Januš nakupoval potraviny a pomáhal ostatním. Největším nedostatkem bylo mléko. Tehdy bylo prostě nemožné ho sehnat. Takže do balíčků humanitární pomoci dával jen to, co bylo k dispozici.

Na radnici opět zavlála ukrajinská vlajka

Obyvatelé si stále více zvykali na výstřely, které se nejčastěji ozývali večer a v noci. Přes den se nadále věnovali svým každodenním záležitostem. Dva dny vyvěšoval jeden z útočníků na budově městského úřadu ruskou trikoloru, ale za několik dní ji nahradila modrožlutá. A život šel dále. Januš si náhle uvědomil, že mu stále častěji mizí mobilní spojení. Nejprve na několik dní, pak na delší dobu. Komunikace se zahraničními dobrovolníky se stala nemožnou. Proto pomoc později ustala.

Květen. (Ne)vařit večeři pro okupanty

9. května se Januš probudil v devět hodin ráno s myšlenkou na romské centrum “Romano Than” v Kachovce. Pak se dozvěděl, že dveře centra vylomila ruská armáda a po chvíli do prostor vtrhla úplně a nikoho nepustila dovnitř. Pro romského aktivistu to byl první výstražný signál k rozhodnutí opustit město. Každý den byli z Kachovky unášeni aktivisté a novináři. Když to došlo tak daleko, že začali mizet Janušovi přátelé, chlapec si uvědomil, že se to může stát i jemu.

Ruská technika se po městě pohybovala volně stále častěji a počet okupantů se každým dnem zvyšoval. Obyvatelé zažívali humanitární krizi – téměř chyběly léky, potraviny a další nezbytné prostředky k obživě. Sousední vesnice Chersonské oblasti – Oleksandrivka, Bilozerka a Vysokopillia se staly cílem nepřátel a pro obyvatele místem, kde se stále hůře dýchalo.

Ruští vojáci často vtrhli do cizích domovů a nařídili jejich obyvatelům uvařit večeři. Vybavení a další cennosti byly ukradeny. Ti, kdo se pokusili protestovat nebo vznést námitky, byli biti a týráni. Obyvatelé prchali z vlastních domů uprostřed noci. Hledali úkryt tam, kde by bylo bezpečněji. Každý den opouštělo Kachovku stále více lidí. Město osiřelo před očima.

“Sedíte doma a on přijde potichu s pistolí, vykoupe se, vezme si všechno, co potřebuje. Když předstíráte, že je všechno v pořádku, odejde. A když začnete protestovat, zmlátí vás,” vzpomíná Januš. Ve městě nezůstali téměř žádní chlapcovi příbuzní a přátelé. Všichni odešli. Všechno nechali na pospas osudu. Jediné, co zde chlapce drželo, byl jeho vlastní domov. Sousední domy se mu před očima vyprázdnily. V oknech nebylo téměř žádné světlo. Kachovka se rychle měnila ve město duchů.

“Když sedíš ve sklepě, nechápeš, proč tu sedíš, proč? Věřili jsme, že se budeme moci vrátit do normálního života. Ale rychle jsme pochopili, že to tak nebude,” vzpomíná Januš.

Opilý voják se zbraní v ruce je okupant

Kontrolní stanoviště nepouštěla lidi několik dní, nebo ještě hůře – týdny. Často se unavení a bez naděje vraceli do obsazených vesnic, měst a domovů. Cesta byla neustále ostřelována ruskými nepřáteli. Někoho zranily střepiny, někdo zemřel přímo před očima svých příbuzných. Januš čekal na den, kdy se situace uklidní. Ale takový den nikdy nepřišel.

Rozhodl se pro cestu přes Krym. I když chápal, že to může být ještě nebezpečnější. Sedmdesát dlouhých kilometrů – cesta z Kachovky na první kontrolní stanoviště směrem na okupovaný Krym. Nedaleko Čonharu zastavili auto první ruští vojáci. Opilí a se samopalem v ruce se dali s Janušem do dost nepřátelského hovoru. Vznášeli nejasné požadavky.

“Opilý voják se zbraní v ruce. Okupant! Zastavil mě a začal na mě křičet. Měl jsem nepříjemný pocit,” vzpomíná Januš. Všude bylo slyšet letadla, projížděla těžká technika. Rozbité stroje se vracely na Krym, nové jely směrem na Ukrajinu.

Filtrační tábor na hranicích

Následuje další kontrolní stanoviště. Zde byl Januš několik hodin vyslýchán. Byl naplánován zvláštní “pohovor”. Odebrali mu telefon a zkontrolovali veškerou korespondenci. Několik dlouhých hodin čekal chlapec na verdikt, v hlavě si probíral různé možnosti. Celou dobu přemýšlel o síti Instagram, na které bylo mnoho příspěvků o odporu Romů proti ruským okupantům. Po dlouhých hodinách výslechu dostal povolení k přechodu a vydal se k hranicím s Lotyšskem. Čekalo ho ještě 37 hodin čekání. Ruští pohraničníci záměrně nepustili všechna ukrajinská auta. Byly jim odebrány doklady. Byli nuceni vrátit se na konec fronty. A tak pořád dokola. Ve dvě hodiny ráno následujícího dne se Janušovi a jeho rodině podařilo překročit rusko-lotyšskou hranici.

Lotyšsko podporuje Ukrajinu!

Již na lotyšské straně lotyšská pohraniční stráž během 20 minut zkontrolovala doklady a povolení k přechodu. “Nemohl jsem uvěřit, že se to konečně podařilo. Co bude dál?” zeptal jsem se pohraničníka. A on odpověděl: “To je v pořádku, běžte. Šťastnou cestu!” Odtud už se Janušovo auto řítilo po silnici. Všichni v autě se uklidnili, ulevilo se jim. U silnice stála velká cedule: “Vítejte v Lotyšsku. Lotyšsko podporuje Ukrajinu ve válce s ruským agresorem. Uděláme vše pro to, aby se Ukrajinci cítili bezpečně.”

“Tento nápis byl pro mě příjemnější než kdy jindy,” vypráví Januš Pančenko.

Januš dnes žije v Berlíně. Znovu navázal kontakty se zahraničními dobrovolníky. Snaží se všemožně pomáhat ukrajinským Romům, kteří byli nuceni opustit své domovy na Ukrajině v důsledku ruské agrese, a pokračuje ve výzkumné práci. Tentokrát o tom, jak válka ovlivní novou generaci Romů na Ukrajině. A Januš sní o tom, že obnoví romské centrum v Kachovce a znovu se vrátí do svého rodného domu.