Mária Hušová: Lidem v osadách musíme ukazovat, že existuje cesta ven

Pocházíte z Ondavských Matiašovců na východním Slovensku. Co vás přivedlo do Čech?

Byla to láska. Přišla jsem do Mladé Boleslavi za přítelem a chtěla jsem založit rodinu. Pro naši komunitu jsem byla trochu netradiční, měla jsem spoustu aktivit a do třicítky jsem byla svobodná. Kamarádky měly děti už po dvacítce, ale mě zajímal aktivismus, knihy, novinařina. U nás doma si toho ale vážili, věděli, že se něčemu věnuju, byli na mě hrdí a myslím, že pořád jsou.

Cestu k novinařině jste si tedy našla už na Slovensku – v redakci Romano Nevo Ľil. 

Bylo to díky mé kamarádce, kterou oslovil romský aktivista Edmund Muller. Hledal Romy, kteří se něčemu věnují, a podporoval je. Já jsem si od mala psala různé básničky a vědecko-fantastické příběhy, na kterých jsem vyrůstala, a ta kamarádka o mně Edmundovi řekla. Díky němu mi pak v Romano nevo Ľil vyšel první komentář. Psala jsem pak pro redakci externě a absolvovala kurz pro romské žurnalisty, který vedla Janis Overlock. Byl to zlomový kurz, ze kterého vyšli snad všichni Romové, kteří se začali věnovat médiím. Někteří v nich zůstali, jiní se přesunuli do nevládek, ve kterých měli vliv na řešení romských témat. Byl mezi nimi třeba Ivan Hriczko nebo Denisa Havrľová.

Na jaká témata jste se v té době soustředili?

Tehdy, v 90. letech, se romská žurnalistika musela věnovat všemu, protože všechno bylo důležité. Měla jsem ráda investigativu, ráda jsem šla do problematických témat a také jsem ráda dělala rozhovory s motivujícími lidmi, kteří někomu mohli ukázat cestu.

Tenkrát to jistě hrálo velkou roli, ale jak je to dnes? Je stále potřeba ukazovat, že „Romka či Rom něco dokázali“, nepomáhá to udržovat odstup mezi Romy a majoritou?

Myslím, že to má dvě roviny. Pozitivní vzory byly ze začátku důležité hlavně směrem do společnosti, abychom ukázali, že i my tu jsme a dokážeme být na úrovni jako majorita, někdy třeba i lepší. Směrem k Romům jsme potřebovali ukazovat, že se nemusejí bát, že je tu třeba někdo, kdo také pochází z komunity a někam se vypracoval, aby se nedali odradit majoritou, která nám nevěří. Na východním Slovensku stále ještě máme komunity, které žijí jako v 17. století. Jako novinářka jsem je často navštěvovala, a tak mohu jejich posun po těch letech zhodnotit – bohužel, pořád je to vlastně stejné. Pořád se řeší jedna trubka na vodu a podobné věci. Proč to tak je, má samozřejmě mnoho důvodů. Osobně si myslím, že právě proto je zrovna tam stále potřeba pozitivní vzory dostávat, ukazovat, že je i jiná cesta. Hovoří se o generační chudobě, generačně se ale předávají i názory a přesvědčení, od rodičů, kteří už často stagnují a ani se dál posunout nechtějí, protože nemají sílu. A my lidem v osadách musíme ukázat, že cesta ven existuje. 

Je to ale – tím směrem k celé společnosti – stále tak důležité i v současné době?

Shodou okolností jsme přesně to před časem řešily s bývalými kolegyněmi z Romské tiskové agentury – proč bychom stále měli někomu něco dokazovat jen proto, aby nám uvěřil? Že pracujeme, jsme inteligentní, to je přece běžná věc. Myslím si, že když tomu někdo nevěří, tak je to jeho problém – ne náš. My tu žijeme, máme stejná práva, povinnosti, schopnosti. A nemusíme to nikomu dokazovat stejně tak, jak to nikdo nedokazuje nám. 

V Romské tiskové agentuře (RPA) jste působila jako zpravodajka. 

Ano, zpravodajství mě úplně pohltilo. Dodnes mi velice chybí. Agentura byla přelomová a unikátní, pokud jde o profesionální žurnalistiku, ale i o samotný tým redakce. Dennodenně jsme se věnovali romské tematice, ale nejen jí, zaměřovali jsme se na mnoho oblastí včetně školství nebo zdravotnictví, a to se netýká pouze Romů. U nás se vědělo o všem, co se kde děje, zprávy od nás odebírala i TASR (Tisková agentura SR) a SITA (Slovenská tlačová egentúra). Lucie Čurejová, Timea Balogová, šéfredaktorka Kristina Magdolenová, dnes Mojžíšová, riaditeľ Ivan Hriczko – my všichni jsme odvedli skutečně velký kus poctivé práce. Myslím, že jsme byly první tři romské zpravodajky na Slovensku a že se nám dařilo změnit pohled na hodně věcí, šířily jsme zprávy i do zahraničí, a to se díky tomu o některé věci začalo zajímat. Agentura měla tehdy obrovský vliv. Jako první jsme psali o případu napadení košických Romů policisty v civilu a dál ho sledovali. Proto nás několikrát bezdůvodně stopli a kontrolovali. Po mém odchodu byla RPA i oceněna za to, že odhalila obchod s lidmi v Anglii. 

Dnes už ale RPA nefunguje? 

Bohužel, neexistuje už několik let a takové zpravodajství na Slovensku nikdo nedělá. Redakce se dnes věnují hlavně publicistice. Útlum přišel v době, kdy se premiérem stal Robert Fico, ředitel RPA odešel do politiky, a MECEM (Romské mediální centrum), jejíž součástí agentura byla, začalo pracovat pro národnostní vysílání pro Slovenskou televizi. V té době jsem tam už ale nebyla. Byla jsem ale třeba ještě u skvělého projektu, kterým jsme chtěli podpořit romské ženy v kandidatuře do komunálních voleb – školili jsme je a zveřejňovali s nimi rozhovory a mělo to velký úspěch, několik z nich se skutečně do komunální politiky dostalo. Tak jsme se vlastně dozvěděli i o Jarmile Vaňové, která se pak do RPA zapojila přímo i jako redaktorka a stala se z ní pak vynikající novinářka. Později také poslankyně Národní rady SR.

Nedávno jste začala působit jako moderátorka na WorldRadiu. Jak se cítíte v redakci úplně jiného typu?

Shodou okolností jsem už nějakou dobu přemýšlela, že bych chtěla práci v rádiu zkusit, uvažovala jsem o založení vlastního podcastu. A náhodu jsem přišla na inzerát, že WorldRádio hledá moderátory, tak jsem se rozhodla to zkusit a vyšlo to. Neměla jsem žádné zkušenosti a hovořit na mikrofon do prázdna, bez reakce, bez toho, že před sebou vidíte posluchače, jak to znám z autorských čtení, mi ze začátku přišlo trochu divné a nepřirozené. Stále je to pro mě výzva. Už ale mám i zpětnou vazbu, na webu, na sociálních sítích, lidé mi posílají emaily. Naposledy jsme představovali kapelu ze Skotska a sdílela náš pořad na svém streamu, poslouchala nás hromada lidí, bylo to fantastické. Přesně tohle vás jak moderátora pozitivně „nakopne“ a víte, že všechna ta práce nebyla zbytečná. 

Ve kterých pořadech vás můžeme slyšet?

V pořadu My tu žijeme každý pátek od 16:00 naživo, v pondělí od 07:00 v repríze. Jde o romské vysílání včetně zajímavostí a aktuálních informací, ve kterém se právě trochu vracím i k mému oblíbenému zpravodajství z Česka i Slovenska. A potom v pořadu Literární klub – v každou lichou sobotu je premiéra od 13:00 a repríza v neděli od 21:00. V něm představuji autory různých národností a jejich díla, jak ty již známé, tak i začínající, kterým je důležité dát prostor, dát o nich posluchačům vědět.  

Sama se literatuře dlouho věnujete, sama píšete. Začátkem listopadu vám čerstvě vyšla povídka ve sbírce Fameľija nadevše klubu romských spisovatelů Paramisara. Prozradíte, o čem je?

Jmenuje se Slepicí k dospělosti a vypráví o veselé a přelomové situaci, kterou jsem zažila se svou maminkou. Velice ji miluju, ale v pubertě jsem byla velmi hubatá a vždycky jsem musela mít poslední slovo. Neprozradím všechno, ale hraje tam roli slepice, díky které jsem si uvědomila, že bych se měla chovat jinak, že už jsem dospělá a že si to poslední slovo můžu odpustit. V klubu Paramisara jsem díky Karolíně Ryvolové, která mě oslovila a velmi mě těší, že mohu být ve společnosti tak úžasných lidí. I díky ní mi vyšla první povídka, a i v Česku jsem se díky tomu vrátila k žurnalistice. Trochu mi chyběl i online prostor pro romské spisovatele, kde by spolu mohli komunikovat i na dálku – a povedlo se, klub má nyní už i svůj virtuální prostor na Facebooku. 

Vzpomínala jste, že jste začínala básněmi a žánrem sci-fi. V dílech romských autorů se čím dál více objevují „neobvyklé“ žánry i témata, které by čtenář možná označil za netradiční.

A je to dobře. Romská literatura je žádaná, je specifická, je krásná, setkáte se s ní běžně v knihkupectvích. Tak tomu ještě před pár lety nebylo. Někteří autoři by rádi byli jenom spisovateli, bez důrazu na to, že jsou Romové. Ale zrovna u té literatury si myslím, že je dobré zachovávat její autenticitu – vždyť Slováci mají slovenskou literaturu, Maďaři maďarskou, uvádí se, že jsou Slováci, Maďaři. Literatura charakterizuje národ, který má svůj jazyk, svoje specifika. A romští autoři se samozřejmě nemusí věnovat jen „tradičním“ žánrům a ani nemusí psát vždy jen o romských tématech. 

Chystáte další knihu?

Momentálně mě nejvíc fascinuje a zaměstnává rádio. Zároveň působím jako PR konzultantka proromské neziskové organizace European People & Media, která se zaměřuje i na další národnostní menšiny žijící v ČR, a jako externí redaktorka Romano hangos. Ale ano, nosím v hlavě dva příběhy, se kterými jsem se setkala jako redaktorka. Za práci na jednom z nich jsem dostala zahraniční novinářskou cenu. Oba jsou z koncentračního tábora a každý je trochu jiný – chtěla bych napsat příběh o tom, jak vlastně vznikly, jak jsem je zpracovávala a co jsme s kolegyní zažily, když jsme je psaly. A potom bych ráda napsala knihu, sbírku povídek, které by vyprávěly o moudrosti starších lidí, se kterými jsem se od dětství setkávala. 

Když si tak povídáme o novinařině a literatuře, mohlo by se zdát, že k nim ve vašem případě vedla jasná a přímá cesta. Tak přímá ale přeci jen nebyla. 

Vyučila jsem se dámskou krejčovou. Po základní škole jsem chtěla jít na gymnázium, ale třídní učitelka mi to nedovolila. Ale krejčoviny nelituju – byla to skvělá škola, potkala jsem skvělé lidi. Pak už jsem se ale nikým brzdit nenechala a šla jsem tam, kam mě to táhlo – nejprve na herectví, potom na pedagogiku pro střední umělecké školy. A nakonec na vysokou, kterou jsem ale bohužel nedokončila. Byla to Vysoká škola zdravotnictví a sociální práce sv. Alžběty v Košicích. Během studia jsem se ale přestěhovala do Čech a tehdy tu nebyla partnerská škola, na kterou bych mohla přestoupit. Hrozně mě to trápilo a s vedením školy jsme hledali různé možnosti včetně dálkového studia. Ale cestovat každou sobotu na přednášky z Mladé Boleslavi do Košic pro mě bylo příliš náročné. 

Čtyři roky jste působila také jako komunitní pracovnice. Čerpala jste z toho i při práci v žurnalistice?

Pokud šlo o romská témata, tak samozřejmě ano. Snažila jsem se je dostat i do neromských médií, například ve slovenské redakci Národní obrody nebo Denníku SME. V něm byl mým kolegou Arpád Soltész, se kterým jsme si skvěle sedli. Říkal mi, že se mu líbí, že vůbec neřeším, že jsem „romská novinářka“, že si prostě řekneme, na čem jdeme pracovat, a pustíme se do toho. Novinář, který se věnuje i romským tématům v neromské redakci, má možnost je zpracovávat citlivě, tím spíš, když ví, jak to v komunitách funguje. Zná tradici, Romové samotní ho také berou jinak. I v RPA jsme měli projekt, který ukazoval neromským novinářům, jak se chovat v romské komunitě, co si mohou a nemohou dovolit. A zároveň jsme působili i směrem k Romům, aby věděli, že když za nimi jakýkoliv novinář přijde, aby si zjistili, o co půjde, co se od nich chce dozvědět, aby věděli, co není správně, a nedovolili jim dělat si s nimi, co chtějí. Od začátku mojí filozofií v žurnalistice bylo, že musím působit jak dovnitř, směrem k Romům, tak zároveň i směrem k majoritě, protože jedno bez druhého by pro mě ztrácelo logiku.

Když se za svou dlouholetou činností v médiích ohlédnete dnes – daří se už lépe odbourávat předsudky a stereotypní pohledy?

Myslím si, že částečně ano. Romové ale nejsou nějaká homogenní skupina, patří do různých sociálních skupin. Například předsudky o sociálně vyloučených komunitách se daří odstraňovat hůře než o střední třídě, ke které patří lékaři, právníci, učitelé a podobně. Tam je to pro majoritu samozřejmě pochopitelnější. Pokud jde ale o osady, je to mnohem složitější, a kdyby tam lidé měli lepší podmínky, také by mohli žít lépe. Problém je v tom, že majorita této problematice příliš nerozumí, hází všechny do jednoho pytle, a odtud se pak ty předsudky a stereotypy berou. Problém je to hlavně ve chvíli, kdy jim podléhá někdo na pozici, ve které má vliv na řešení záležitostí, které se Romů týkají. Ale může je mít samozřejmě kdokoliv. 

Máte s tím vlastní zkušenost?

Osobně jsem vždycky odmítala vnímat nějaké mantinely, které mi někdo staví do cesty, a když jsem se setkala s diskriminací, zkrátka jsem si to nepřipustila. Takové lidi vypouštím a jdu dál. Kdysi jsme třeba byli na dvoutýdenním soustředění se spisovatelkou, pedagožkou a dlouholetou šéfredaktorkou Romano Nevo Ľil Danielou Hivešovou Šilanovou ve Spišské Nové Vsi, na detašovaném pracovišti nitranské Katedry romské kultury. Večer jsme chtěli jít na místní diskotéku a u vchodu stál člověk, který nás tam nechtěl, že prý Romy nepouští. Takový výklad, který od nás dostal, rozhodně nečekal. Narazil na lidi, kteří se umějí bránit. Přišel za ním další člověk z té diskotéky a zastal se nás, řekl mu, ať si uvědomí, že mluvíme lépe než on. 

Takže vás tam nakonec pustili?

Pustili by nás, ale my už jsme o to nestáli. S takovými lidmi nemá smysl ztrácet energii. Byli jsme parta romských novinářů a dalších, z nichž někteří dnes pracují i na ministerstvech, kontrolují velmi důležité projekty včetně Evropských fondů a tomu, že takový přízemní člověk, který dal sotva dohromady pořádnou větu, bude rozhodovat o tom, jestli můžeme, nebo nemůže jít na diskotéku, jsme se ještě hodně dlouho smáli.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Předplatné si můžete objednat na webu časopisu.