Mám sen, řekl ve svém slavném projevu M. L. King před padesáti lety. Ten sen se podle prezidenta Obamy zvolna naplňuje

Spojené státy si připomínají 50. výročí slavného projevu černošského
bojovníka za lidská práva Martina Luthera Kinga o rasové rovnoprávnosti. King
jej pronesl 28. srpna 1963 ve Washingtonu, u památníků Abrahama Lincolna, který
jako prezident USA oznámil zrušení otroctví. V rámci výročí přednese řeč
současný americký prezident Barack Obama a po celé zemi se rozezní zvony.

První černošský prezident USA minulý týden prohlásil, že půlstoletí po
Kingovi rasová diskriminace minulosti stále zanechává ve společnosti své
dědictví v podobě přetrvávajících ekonomických rozdílů mezi černošskými
obyvateli a bělochy. Podle Obamy je však každá další generace Kingovu ideálu
blíže.

I Obama připomene Kingův odkaz na schodech Lincolnova památníku ve
Washingtonu. Ve 21:00 SELČ se pak na desítkách míst po celých Spojených státech
rozezní zvony, aby připomněly závěrečná slova Kingova projevu: "Nechte svobodu
zvonit".

Rok po projevu

Proslulý projev začínající slovy "I Have a Dream" (Mám sen) popisoval, jak
by mohla vypadat společnost bez rasových rozdílů. Rok po projevu, který naživo
slyšelo kolem čtvrt milionu lidí, podepsal tehdejší prezident Johnson zákaz
diskriminace v otázkách zaměstnání a vzdělání. V roce 1965 pak zákon o volebním
právu. Ten odstranil další diskriminační opatření. Tisíce lidí si přijely slova
laureáta Nobelovy ceny připomenout.

"Je to nadčasové, protože boj stále pokračuje. Nemyslím si, že naše generace,
naše děti, vnuci nebo pravnuci chápou, co to doopravdy symbolizuje, a že chápou
boj, kterým jsme si prošli, abychom se dostali tam, kde jsme," myslí si Armanda
Hawkins, která se akce zúčastnila, a Mary Blackwell doplnila: "Urazili jsme
dlouhou cestu, ale ještě jsme se nedostali na její konec. V dnešní Americe je
stále mnoho překážek." O tom svědčí i fakt, že první Afroameričan se dostal na
nejvyšší post v zemi až zhruba půl století po zrovnoprávnění.

Martin Luther King

Nadaný King se narodil v roce 1929 v rodině baptistického kněze a učitelky.
Na Bostonské univerzitě získal doktorát z filosofie a teologie. Po studiích se
rozhodl jít ve stopách svého otce a stal se reverendem baptistické církve v
Montgomery. Černošský aktivista byl ženatý se spolužačkou z univerzity Corretou
Scottovou, která zemřela v roce 2006, měli čtyři děti. Nespokojenost s
přetrvávajícími prvky rasové diskriminace pak přivedla tehdy jednoho z nemnoha
vysokoškolsky vzdělaných černých Američanů k veřejnému vystupování za občanská
práva.

Martin Luther King  byl zastřelen 4. dubna 1968. Jeden z
nejvýznamnějších bojovníků za lidská práva a rasovou rovnoprávnost ve Spojených
státech a nositel Nobelovy ceny za mír (1964) byl zavražděn v Memphisu, když
stál na balkóně svého hotelového pokoje.

Kdo ho zavraždil?

Za vraždu devětatřicetiletého charismatického pastora a jednoho v té době
nemnoha vysokoškolsky vzdělaných černých Američanů byl odsouzen o rok starší
recidivista James Earl Ray. Ten se sice po svém zatčení ke zločinu přiznal, ale
záhy po vynesení rozsudku (odsouzen byl v březnu následujícího roku k 99 letům
vězení) přiznání odvolal a až do své smrti v dubnu 1998 tvrdil, že je nevinný.
Marně se také snažil dosáhnout nového soudního procesu.

Spekuluje se o tom, že Ray byl obětním beránkem a že svoji roli sehrály i
tajné služby. Podle nyní převažujících názorů bylo za jeho smrtí rozsáhlé
spiknutí, neboť vlivný černošský předák, hlásající metodu "bojovného nenásilí"
ovlivněnou filozofií Mahátmy Gándhího, vadil více mocenským skupinám v zemi.

Násilně ukončený Kingův život se stal znamením boje za občanská práva i po
pohnuté době šedesátých let. Den jeho narozenin se od roku 1986 v USA slaví jako
státní svátek a úctu mu pravidelně vyjadřují i američtí prezidenti.

Projev M. L. Kinga: Mám sen

Jsem šťastný, že tu s vámi dnes mohu být při tom, co bude v historii známo
jako největší demonstrace za svobodu v dějinách našeho národa.

Před pěti sty let významný Američan, v jehož duchu zde dnes stojíme, podepsal
Vyhlášení emancipace. Tento významný dekret přišel jako velké světlo naděje pro
miliony černošských otroků, kteří byli uraženi zničujícím neprávím. Přišel
/dekret/ jako radostný rozbřesk, aby ukončil dlouhou noc jejich zajetí.

Ale o sto let později, černoši stále nejsou svobodní. O sto let déle a život
černochů je stále smutně ochromený okovy segregace (oddělování, izolování) a
řetězy diskriminace. O sto let později černoši žijí jako osamělý ostrov chudoby
vprostřed ohromného oceánu materiálního blahobytu. O sto let později černoch je
stále oslaben v rozích americké společnosti a nachází se ve vyhnanství v jeho
vlastní zemi. A tak jsme sem dnes přišli s naléhavostí poukázat na tyto ostudné
podmínky. p>

V jiném smyslu přišli jsme do našeho hlavního města přeplatit šek. Když
architekti naší republiky psali ta nádherná slova Konstituce a Deklarace
nezávislosti, podepisovali dlužní úpis, k němuž se každý Američan stal dědicem.
Tato směnka byla slibem všem mužům, ano, černochům stejně jako bělochům, že jim
budou garantována „nezcizitelná /základní/ práva života, svobody a snahy o
štěstí“. Dnes je zřejmé, že Amerika nesplatila tento dlužní úpis, protože její
barevní občané jsou znepokojení. Namísto aby vzdala čest tomuto posvátnému
závazku, Amerika dala černochům špatný šek, šek, který se vrátil s označením
„nedostatek prostředků“.

Ale my odmítáme věřit tomu, že banka spravedlnosti je v krachu. Odmítáme
věřit, že není dostatek prostředků v těch ohromných trezorech příležitosti
tohoto národa. A tak jsme přišli nechat si proplatit tento šek, šek, který nám
zajistí bohatství svobody a bezpečí spravedlnosti

Přišli jsme také na toto posvátné místo připomenout Americe zuřivou
naléhavost Nynějška. Toto není čas zabývat se takovým luxusem jako je uklidnit
se nebo si vzít utěšující drogu pozvolného postupu. Teď je čas učinit sliby
demokracie pravdivými. Teď je čas vystoupit z temnoty a zpustošeného údolí
segregace na sluncem zalitou cestu rasové spravedlnosti. Teď je čas náš národ
vyzdvihnout z pohyblivých písků rasové nesnášenlivosti na pevný kámen bratrství.
Teď je čas učinit spravedlnost realitou pro všechny Boží děti.

Bylo by osudné pro tento národ přehlédnout naléhavost této chvíle. Toto parné
léto černošské oprávněné nespokojenosti nepřejde dokud existuje povzbuzující
podzim svobody a rovnosti. 1963 není konec, ale začátek. A ti, kteří doufají, že
černoši potřebovali upustit páru a teď budou spokojení, drsně procitnou když se
národ vrátí k běžným záležitostem. A nebude ani odpočinek ani klid v Americe
dokud černochům nebudou udělena práva přistěhovalců. Smršť odbojů bude
pokračovat, aby otřásla základy našeho národa, dokud se neobjeví jasný den
spravedlnosti.

Ale je něco, co mým lidem musím říct, těm, kteří stojí na rozpáleném prahu
vedoucím do paláce spravedlnosti: v procesu získávání našeho oprávněného místa
nesmíme být obviňováni za nespravedlivé skutky. Nedopusťme, abychom hledali
uspokojení naší žízně po svobodě tak, že se napijeme z poháru hořkosti a
nenávisti. Musíme navždy vést náš boje na morální rovině důstojnosti a
disciplíny. Nesmíme dovolit našemu tvůrčímu protestu, aby se přeměnil ve fyzické
násilí. Znovu a znovu musíme povstávat do majestátních výšin, kde se setkává
fyzická moc s mocí duše.

Ta podivuhodná nová bojovnost, která zaplavila černošskou komunitu, nás nyní
nesmí vést k nedůvěře ke všem bílým lidem, protože mnoho z našich bílých bratrů
si uvědomila, že jejich osudy jsou spojené s našimi, což dokazuje i jejich
dnešní přítomnost na tomto místě. A oni si také uvědomili, že jejich svoboda je
neodmyslitelně spjata s tou naší.

Nemůžeme jít sami.

A jak jdeme, musíme se zavázat, že budeme vždy postupovat vpřed.

Nesmíme se vracet.

JsJsou zde tací, kteří se ptají ctitelů občanských práv: “Kdy budete
spokojeni?” My nemůžeme nikdy být spokojeni dokud jsou černoši oběťmi
nevýslovných hrůz policejní brutality. Nikdy nemůžeme být spokojeni, dokud naše
těla, velice unavená cestou, nemohou dostat nocleh v motelech u dálnic a v
hotelech ve městech. Nemůžeme být spokojeni dokud jediné cesty černochů jsou z
jednoho menšího ghetta do většího. Nemůžeme být spokojeni, dokud jsou naše děti
ochuzeny o individuálnost a okradeny o důstojnost kvůli značce, která hlásá
„Pouze pro bílé.“ Nemůžeme být spokojeni, dokud černoši v Mississippi nemohou
volit a černoši v New Yorku věří, že nemají nikoho, pro koho by volit mohli. Ne,
ne, nejsme spokojeni a nebudeme, dokud „se valí právo jako vody, spravedlnost
jak proudící potok. “1

Jsem si vědom toho, že někteří z vás sem přišli z velkých zkoušek a utrpení.
Někteří z vás zrovna přišli z úzkých vězeňských cel. A někteří z vás přišli z
oblastí, kde jste hosty – hosty, protože svoboda vás nechala zbité bouřkami
pronásledování a překvapené větry policejní brutality. Byli jste veteráni
tvořivého utrpení. Pokračujte ve víře v to, že nezasloužené násilí je spásné.
Běžte zpět do Mississippi, běžte zpět do Alabamy, běžte zpět do Jižní Karoliny,
zpět do Georgie, zpět do Louisiany, běžte zpět do brlohů a ghett našich
severních měst, vědomi si toho, že nějak se tato situace může změnit a změní.

Nelibujme si v údolí beznaděje, to vám dnes říkám, mí přátelé. p>

A tak i když se střetáváme s těžkostmi dneška a zítřka, stále mám sen. Je to
sen hluboce zakořeněný v Americkém snu.

Mám takový sen, že jednoho dne tento národ povstane a začne žít podle svého
kréda: „Věříme v tuto samozřejmou pravdu, že všichni lidé jsou si rovni.“

Mám sen, že jednoho dne na červených kopcích Georgie budou moci synové
dřívějších otroků a synové dřívějších vlastníků otroků sedět u jednoho stolu
bratrství.

Mám sen, že jednoho dne i stát Mississippi, stát sužovaný horkem žáru
nespravedlnosti a útisku, bude přeměněn v oázu svobody a spravedlnosti.

Mám sen, že mé čtyři malé děti budou jednoho dne žít v národě, ve kterém
nebudou souzeny podle barvy kůže, ale podle jejich charakteru.

Dnes mám sen!

MáMám sen, že jednoho dne, dole v Alabamě, s jejími zkaženými rasisty, s jejím
guvernérem, kterému rty přetékají slovy o “intervenci” a “zrušení” – jednoho dne
právě tam v Alabamě budou malí černoušci a malé černošky moci chytit za ruku
malé bělochy a bělošky jako by to byli jejich sestry a bratři.

Dnes mám sen! p>

Dnes mám sen, že jednoho dne bude údolí vyvýšeno a každý kopec a hora budou
sníženy, hrbolatá místa budou vyhlazena a pokřivená místa narovnána, a „zjeví se
Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova
ústa."2

Toto je naše naděje, a toto je naše víra, se kterou se já vydám zpět na Jih.

S vírou, že budeme schopni vytesat z hory beznaděje kámen naděje. S vírou, že
budeme schopni přetvořit drnčící disharmonické akordy našeho národa v krásnou
symfonii bratrství. S touto vírou budeme schopni společně pracovat, společně se
modlit, společně trpět, společně jít spolu do vězení, stát společně za svobodou,
vědouce, že jednoho dne budeme svobodní.

A tohle bude ten den, tohle bude ten den, kdy všechny Boží děti budou moci
zpívat píseň s novým významem:

Má země, o tobě, sladký kraji svobody, o tobě já zpívám

Kraj, kde mí otcové zemřeli, kraj pýchy poutníků

Z každého úbočí hory nechte svobodu znít!

A A jestliže je Amerika mocným národem, toto se musí stát pravdou.

A tak nechejme zaznít svobodu z nesmírných vrcholů v New Hampshire.

Nechme svobodu znít z mohutných hor New Yorku.

Nechme svobodu znít z vysokých hor Alleghenies v Pennsylvánii.

Nechme svobodu znít ze zasněžených kopců Rockies v Coloradu.

Nechme svobodu znít ze zaoblených svahů Kalifornie. p>

Ale nejen to:

NeNechme svobodu znít z Kamenných skal v Georgii.

Nechme svobodu znít z Vyhlídkové skály v Tennessee.

Nechme svobodu znít z každého kopce a kopečku v Mississippi. p>

Z každé strany hory, nechme svobodu znít.

A až se tohle stane, až všichni dovolíme svobodě zaznít, až všichni dovolíme
jí zaznít z každé vesnice a každé dědiny, z každého státu a každého města,
budeme moci urychlit příchod toho dne, kdy všechny Boží děti, černoši a běloši,
Židé a pohané, protestanti a katolíci, budou moci držet se za ruce a zpívat
slova starého černošského spirituálu:

Konečně svobodní! Konečně svobodní!

DíDíky Bohu všemohoucímu jsme konečně svobodní!

Přeložila Olga Hradecká. Zdroj překladu.