Lucie Fremlová: Jiný pohled na údajná odebírání dětí romským rodičům ve Velké Británii

Minulý týden odvysílala slovenská televize JOJ reportáže o případech údajného odebírání dětí romským rodičům ve Velké Británii. V českých médiích pak proběhlo několik článků, které se většinou zakládaly na slovenských reportážích. Ty byly bohužel velmi nevyvážené, co do obsahu a typu zveřejněných informací. Divák se z nich nedozvěděl vlastně nic konkrétního o okolnostech odebrání dětí ve zveřejněném případu pana Davida; JOJ do reportáže nezařadila rozhovory s právníky rodiny, ani rozhovor s příslušným úřadem sociálních věcí v Nottinghamu, a to přesto, že místní sociální pracovníci jsou s panem Davidem v kontaktu již 3 týdny.

Jediná relevantní informace, která v reportážích zazněla, je, že britský systém sociálních služeb zažil v roce 2009 velký otřes v souvislosti s případem Baby P. V roce 2007 došlo k úmrtí 17ti měsíčního Petera právě z důvodu nedostatečné intervence ze strany sociálních pracovníků v londýnské části Tottenham. Od té doby nastal naprosto radikální obrat a, jak informuje Cafcass (The Children and Family Court Advisory and Support Service), úřad, který je nezávislý na soudech a hájí v Anglii a Walesu zájmy dítěte ve věcech soudního rozhodování o svěření péče o dítě, došlo k astronomickému nárůstu případů odebraných dětí (Thousands more children taken into care in wake of Baby P Case, 25. května 2012, The Guardian). Případy údajných odebírání dětí v Anglii je proto nutné nazírat v tomto kontextu.

Věc je velmi komplikovaná a jakýkoli pokus o senzacechtivé zpravodajství v tuto chvíli neprospívá nikomu a ničemu, o tom, že by reportáže pomáhaly dotčeným rodinám nemůže být řeč. Z několikaleté zkušenosti své i svých britských kolegů vím, že k případům odebrání dětí dochází, a to i u romských rodin z České republiky, Slovenska a Rumunska. Děje se tak zejména v případech, kde se rodiče ocitli v situaci velké chudoby a hmotné nouze, kde neměli dostatek prostředků na jídlo a děti byly hospitalizovány v nemocnici z důvodu podvýživy či jiných zdravotních problémů. Sociální služby k tomuto úkonu přistupují jen v těch nejextrémnějších případech. Nemohu však vyloučit faktor selháni v podobě pochybení jednotlivce či úřadu.

Jedná se o velmi zdlouhavý proces, do kterého je zapojen nejen příslušný místní úřad sociální věcí, který může prostřednictvím svých právníků podat návrh na svěření dítěte do péče jiné osoby, ale i nezávislý sociální pracovník, který má nezávisle posoudit ve světle všech událostí a okolností, zda jsou rodiče schopni se starat o své dítě. Dále jsou do tohoto zdlouhavého procesu zapojeni právníci otce, právníci matky (má-li dítě oba rodiče), právníci dítěte-dětí a v neposlední řadě může být přizván i nezávislý expertní svědek. Podobné případy se mohou táhnout 2 roky i déle, úřady sociálních věcí posuzují i možnost, zda by se děti mohly vrátit ke svým příbuzným na Slovensku či v ČR.

Zároveň je nutné podotknout jednu naprosto zásadní věc, a to, že mezi lidmi z Británie a lidmi ze střední a východní Evropy, včetně Romů, je celá řada kulturních rozdílů, kterých si možná ani nejsme vědomi. Například naprosto odlišně vnímáme kritéria přelidnění, respektive kolik lidí může žít v jedné domácnosti. Zatímco ve středoevropském a východoevropském kontextu je pro sociální pracovníky přijatelné, aby v jedné domácnosti žila například rodina s dvěma dětmi a prarodiči, v Británii už by to bylo posuzováno jako přelidnění. Rovněž benevolentnější standardy výchovy dětí ve střední a východní Evropě jsou v Anglii mnohdy vnímány jako těžko přijatelné.

V této souvislosti je užitečné zmínit zjištění studie o situaci romských komunit v Anglii z roku 2009. „Nejnegativnější stereotyp, na který respondenti upozorňovali, se týkal jejich původu přistěhovalců z východní Evropy, nikoli jejich romství. Romští respondenti, kteří uvedli, že se v Anglii setkali s těmito negativními stereotypy, tvrdili, že jim byli vystaveni v zaměstnání, respektive že jejich děti se s nimi setkaly ve škole. Pouze v několika případech respondenti uvedli, že se oni a/nebo jejich děti setkali s počátečními nepřátelskými postoji ze strany kolegů/vrstevníků/sousedů poté, co se v daném prostředí (zaměstnání, škola, sousedství) veřejně přihlásili k romství, či poté, co jejich kolegové/vrstevníci/sousedé zjistili jejich etnický původ.

Respondenti však spíše poukazovali na podobné případy v situacích, kdy do hry vstupují komplexní kulturní rozdíly. Ty nejsou specificky romské, jsou též východoevropské. Převážně se týkají komunit rumunských a slovenských Romů, kteří do Anglie přišli z oblastí Rumunska a východního Slovenska, kde vzhledem k vysoké míře diskriminace byly tyto komunity takřka stoprocentně sociálně vyloučeny z prakticky všech sfér veřejného života.

Situace bulharských a rumunských Romů je navíc ztížena pracovními omezeními, uvalenými při rozšiřování EU v roce 2007; ta jim v praxi znemožňují vstoupit do formálního pracovního procesu ve Velké Británii. V extrémních případech může strategie přežití rodin záviset na pololegálních a/nebo nelegálních aktivitách jako jsou žebrání či drobné krádeže. V určitých oblastech Anglie, kde žijí početné romské komunity z Rumunska a Slovenska, tak byla vytvořena atmosféra velmi vypjatých komunitních a rasových vztahů.“

Situaci romských komunit ve Velké Británii velmi pozorně sleduji, a to nejen v posledních 10ti dnech, ale i v posledních pěti letech. Za tu dobu prolétlo Anglií několik podobných zvěstí. Například minulý rok někdo rozšířil informaci, že Spojené království vystoupilo z Evropské unie a že Británie bude všechny deportovat. Celé dny jsem odpovídala na telefonáty a emaily rodin, které mne v zoufalosti kontaktovaly.

Ale zpět k případům údajných odebírání dětí. Víte-li někdo o konkrétních případech svévolného odebrání dětí, prosím, kontaktujte místní pracovníky, s nimiž jste již v kontaktu, či Mezinárodní asociaci romských profesionálů (International Association of Roma Professionals), popřípadě mě osobně. Je naprosto zásadní, aby se takové přÍpady náležitě a důsledně prošetřily.

Kontaktovala jsem různé pracovníky, romské i neromské, na místní úrovni po celé Anglii; pouze jeden z nich (Leicester) věděl o přechodném odebrání dvou dětí, které byly následně vráceny do rodin. Nikdo ostatní nevěděl o konkrétních případech, nicméně všichni z nich čelili důsledkům fámy, která se rozšířila téměř rychlostí světla. Jedna pracovnice z Boltonu uvedla, že fáma již nyní, tzn. těsně před začátkem školního roku, má negativní dopad na práci jejího týmu. Romští rodiče ji požádali, aby jim před pravidelnými návštěvami pokaždé zavolala, protože v tuto chvíli nikomu neotvírají a předstírají, že nejsou doma. Je patrné, že důsledky rozšíření této fámy mohou ve finále nejvíce poškodit romské rodiny, které se rozhodnou nepouštět své děti do školy. Za to jim může hrozit i trestní stíhání.

Z výše uvedeného vyplývá, že ke svévolnému odebrání jakéhokoli dítěte nemůže docházet celoplošně a že touto praktikou nemůže být zacílena pouze určitá komunita. Daleko pravděpodobnější je, že tato nepravdivá informace byla zveřejněna komerční televizí s vědomím, že velmi rychle najde svého adresáta, kterého poškodí.

Je politováníhodné, že média si nedají tu práci, aby vyhledala veškeré dostupné informace, ale raději volí taktiku dezinformace a šíření paniky.

Mgr. Lucie Fremlová pracuje s romskými komunitami již 14 let. Pátým rokem působí jako nezávislá konzultantka a pracuje s romskými komunitami po celé Velké Británii. Je hlavní autorkou pilotní výzkumné studie z roku 2011, kterou vydal Romský vzdělávací fond pod názvem Od segregace k inkluzi: romští žáci ve Velké Británii a výzkumné studie o situaci romských komunit v Anglii z roku 2009, kterou vypracovala pro britské ministerstvo školství.