Kujtim Pačaku: Romské děti musí z matčina prsu kromě mléka sát i romský jazyk

Je horký květnový večer a my vcházíme prosklenými dveřmi do prizrenského
romského sdružení Rromani baxt (Romské štěstí). Až ven se nesou melodie několik
set let starých romských písní tohoto regionu. Osmičlennému sboru mladých
romských zpěváků svou hubenou ručkou určuje rytmus malý střízlík. I přesto, že
je už deset hodin večer, a dirigent prvního romského ochtetu má za sebou perný
den, přetéká z něj pozitivní energie a z očí mu vyzařuje nadšení. V pravidelných
intervalech vybuchuje v záchvaty smíchu, přesto však je jako vedoucí sboru
nekompromisní. Kujtim Pačaku je mužem, kterého zná snad každý kosovský Rom. Je
vůdčí osobností romského etnoemancipačního hnutí, je organizátorem až
neuvěřitelného množství kulturních i sociálních aktivit a je mužem neskutečně
pozitivním. Na stránkách Romea.cz vám s ním přinášíme rozhovor o situaci
romštiny a romské kultury v Kosovu, sociálních problémech tamních Romů a životě
jednoho z prvních romských novinářů v Evropě.

Zeptám se na úvod trošku neohrabaně. Přesto mě to po měsíci stráveném v Kosovu
hodně zajímá. Jaké je tady být romským intelektuálem?

Je zajímavé, že tady u nás v Prizrenu skoro všichni Romové chodí do školy. V
rodině je nás pět dětí, dva bratři a tři sestry, kteří jsme vystudovali
univerzitu. Jedna má sestra absolvovala technickou fakultu, druhá sestra
angličtinu, třetí ekonomii, můj bratr má vystudovanou chemii a fyziku a já sám
teď dodělávám doktorát, abych se stal učitelem zpěvu. Dříve to nebylo tolik
těžké. Jen před válkou bylo v kosovském Prizrenu třicet Romů, kteří dokončili
univerzitu. A pak je ještě spousta lidí, kteří mají vyšší odbornou školu,
případně z nějakého důvodu své univerzitní vzdělání nedokončili.

Jak je možné, že byly v Prizrenu pro rozvoj vzdělanosti Romů takové dobré
podmínky?

Tady u nás vždycky bylo hodně romských intelektuálů. K velké expanzi Romů na
intelektuální pozice došlo kolem roku 1969, kdy vzniklo zdejší romské kulturní
sdružení, aby mohli Romové psát poezii, děti se mohly učit tancovat a zpívat.
Sdružení dělalo řadu aktivit pro mládež. Udělalo se tehdy hodně práce. A od té
doby se rozvíjí také pozice romštiny, romské kultury a tradic. Aby se Romové
nestyděli, případně nebáli, vstát a říct, že jsou Romové.

Teď hovoříte spíše o minulosti. Je běžné stát se romským vzdělancem i v dnešní
době?

Dnes je to těžké, velmi těžké. Máme tu opravdu velkou chudobu. Abyste mohl být
romských intelektuálem, musíte mít nejdříve dostatek peněz. Potřebujete finance
na oblečení, potřebujete peníze na zaplacení univerzity, na literaturu. Dnes
jeden semestr na vysoké škole stojí čtyři sta euro. Když k tomu ale připočtete
pět zkoušek po deseti eurech, dělá to už pět stovek. K tomu si ale přidej život
v Prištině – není přeci možné, abys každý den do školy dojížděl. A Romové moc
peněz nevydělají. Potýkáme se tu se třemi největšími problémy – chudoba,
nezaměstnanost a nevzdělanost. Všechny spolu úzce souvisí. A jsou to přesně ty
tři hlavní faktory, které Romům v cestě ke vzdělanosti brání.

Za svůj život jste vydal už celou řadu knih. Proč píšete svá díla v romštině?

Proč romsky? No protože mi to romsky myslí! Přemýšlím v romštině. Nemyslím přeci
v češtině nebo v albánštině, srbštině nebo ve francouzštině. Myšlenky se mi honí
hlavou v romštině, a proto i romsky píšu.

Snažíte se tím něčeho dosáhnout?

Určitě. Dnes jsou tady hlavním způsobem obživy Romů sociální dávky. Umělci,
kteří tvoří poezii, jsou takovými velvyslanci národa. Kultura a umění jsou
zbraněmi. Já ale své knihy nepíši jen romsky. Nechci dělat jen poezii pro Romy.
Já o Romech píšu. A to i v jiných jazycích. A víš proč? Aby i gádže věděli, co
si myslím. O čem mluvím. Kdybych psal jen romsky, nerozuměli by, co jim chtěl
Kujtim říci. Proto své básně publikuji vedle romštiny taky v albánštině,
angličtině, francouzštině, němčině, italštině nebo čínštině. Nechávám je
překládat.

Co chcete svou poezií říct?

Mezi má ústřední témata patří sociální problémy, láska, problematika romské
identity, s tím souvisí i pozice romštiny a tak dále. Nejvíc ze všeho se ale
zaměřuji právě na identitu Romů. A proč o tomhle všem píšu? Aby si Romové
uvědomili některé souvislosti, které vedly k situaci, ve které se dnes
nacházejí. Současně ale chci, aby se i gádže dozvěděli o životě a problémech nás
Romů. Proto považuji za velkou škodu, když se v televizi objevují programy jen v
romštině. To je opravdu velká škoda. K tomu, aby člověk pochopil tvé problémy,
mu musíš dát možnost, aby jim nejprve porozuměl. V jeho jazyce. Současně nemůžeš
dělat romské pořady tím, že tam šoupneš jen muziku. Jéžišmarjá! Je hrozné,
když v televizi pouze hrají romskou hudbu. Je to zbytečné. Hudba je fajn, ale
zároveň je potřeba vysílat informace – například pro studenty o tom, kde mohou
získat stipendia a tak dál, nebo lekce romského jazyka.

Snažil jste se taková témata začleňovat do romského vysílání i vy sám?

Za třicet let, co jsem pracoval jako novinář, jsem odvysílal stovky živých
vstupů. Vždy jsem se snažil naučit posluchače něco z našeho jazyka, proto jsem
mluvil jak romsky, tak srbsky. Romové, kteří majoritní jazyk neovládali, si ho
mohli postupně osvojit, a gádže se naopak mohli trošku učit romštině. Samozřejmě
neočekávám, že si obě dvě strany jazyky té druhé osvojily. Věřím ale v to, že
takové vzájemné jazykové exkurze mohly pomalu nahlodávat předsudky, které o sobě
navzájem tyto skupiny mají. Protože nejen gádže mají předsudky o Romech. Platí
to samozřejmě i obráceně. A je stejně důležité takové předsudky bořit i u Romů.

V jaké situaci je romština tady v Kosovu dnes?

Prizren je kus země, kde Romové žili už před osmi sty lety. Po celou tu dobu tu
mluví romsky. Je to jedno z našich velkých bohatství. V Kosovu máme tři hlavní
dialekty, nebo spíše řekněme nářečí. První je arli, druhý je gurbetský, třetí je
bugurdži.

Je romština podporována jako menšinový jazyk kosovskou vládou?

Romština tu oficiálně přijatá není. V zákoně ale najdeme formulku, která říká, že
jazyk může být uznaný v případě, je-li tradiční. Jak jsem řekl před chvílí,
žijeme v Prizrenu už osm set let. Není to už dost velká tradice na to, aby
romština mohla být úředně přijatá? Stále se o to snažíme. S mými spolupracovníky
jsme nyní vypracovali školní osnovy pro výuku romštiny, které jsme předali
ministerstvu školství. Snažíme se zavádět nulté ročníky, kde by si děti zaprvé
osvojily majoritní jazyk a také by se adaptovaly na školní prostředí, na které
nejsou zvyklé. Je pro ně cizí. Přípravné ročníky jsou proto zapotřebí. Do první
třídy by plynule pokračovaly po jejich absolvování. Naším hlavním cílem ale je
vytvořit pro děti atraktivní výuku, ne vyučování různými donucovacími metodami,
jaké vídáme v albánských školách. Hlavními body by potom byl romský jazyk,
kultura, historie a hudba. Chceme, aby to pro ně byla také zábava. Nechceme je
přeci ve škole umučit. Chceme, aby si něco odnesly.

V Česku už řada Romů romsky nemluví. Co je podle vás zapotřebí udělat pro to,
aby se romština předávala i nadále?

Když se romské dítě narodí, nesmí být egoista (smích). Nesmí pít z mámina prsa
jen mléko. Musí spolu s mlékem pít také romský jazyk. Naše ženy nesmí přestat
učit naše děti romštinu. Ať dětem zpívají romské písně. Jasně, že se musí učit
také majoritní jazyk, ale musí se v první řadě učit jazyk své matky – romštinu.
Aby se potom nestalo, že vyroste a bude říkat: „Promiňte, ale já vám vůbec
nerozumím. Já nemluvím romsky. Já přeci nejsem Rom.“ Takhle by náš jazyk zemřel.
Kde ale jazyk nikdy nezemře, je poezie. Ta je takovou infuzí jazyka.

V čem myslíte, že je síla romštiny?

Když mojí mluvu uslyší Romové ve Francii, ve Španělsku nebo Romové v Olomouci,
případně Liberci, Jablonci nebo v Praze, porozumíme si! Panebože, to je přeci
skvělé! Když jsem jezdil na různá setkání, třeba i do Čech, všichni jsme si
rozuměli – i s Ivanem Veselým i Jarmilou Balážovou tam u vás v Praze. Naše řeč
je v tomhle fakt zajímavá. Chce se mi říct, že snad až nesmrtelná. Občas se sám
sebe ptám, jak po těch všech peripetiích mohla romština přežít? Spousta jazyků
už zanikla. Romština ne. Na druhou stranu ale ve Španělsku v minulosti spoustu
Romů vyvraždili, vypíchali jim oči. A proč? Protože mluvili romsky. Kněží si
mysleli, že mluví ďábelskou řečí. Zabili jich na dvanáct set. A kolik Romů
zavraždili v koncentrácích! A přesto je romština stále živá. A proč? Protože se
pořád mluví, pořád se zpívá!

Proč je důležité podporovat kulturu a tradice Romů v Kosovu?

Kultura je pro každý národ velmi důležitá. Je zbraní. Je opravdovým bohatstvím.
Když nemáš žádnou kulturu, jsi strašně chudý. Naše kultura je prastará. Přinesli
jsme si ji z Indie. Svědčí o tom i naše řeč, ve které najdeme celou řadu slov z
jazyků indických. Je to až neuvěřitelné.

Zajímají se Kosované o kulturu a tradice zdejších Romů?

Ach ano. Snad každý ví o naší kultuře a tradicích. Každý ji respektuje. Je
strašně důležité, aby gádže naši kulturu znali. A starší lidé tady v Kosovu ji
znají. Mladí možná ne, ale ti starší určitě ano. Romové tady v Kosovu totiž
hrají v domech Albánců, Turků a dalších národů, které tu žijí. Jsme takovým
multikulturním mostem. Právě hudba, nebo jiná kulturní produkce, může být
efektivním mostem mezi rozličnými komunitami. Je v tom její síla. Romové vedle
toho, že reprodukují hudební skladby, se dále podílejí na jejich rozvoji. Hrají
písně různých etnik, včetně vlastních, a vždy si do nich něco přidají. Tak
vnikají různé varianty. Romové jsou proto pro místní hudbu velmi přínosní.

Léta jste pracoval na romských pořadech v rádiu. Jak to probíhalo?

Ano, to je pravda. Začal jsem v roce 1968 a byl jsem možná takovým romských
moderátorským pionýrem. Bylo to tady v u nás v Rádiu Prizren. Odvysílal jsem tam
víc než tisíc pořadů. Začínal jsem pětiminutovými vstupy, ze kterých se postupem
času stávaly patnáctiminutové, až z toho byly dvě hodiny. Nakonec jsme vysílali
každý den. Posledních pět let před válkou jsme také měli možnost dělat noční
vysílání – od půlnoci do rána.

Vysílali jste v romštině?

Od půlnoci jsme vysílali romsky, po třetí hodině ranní potom v několika
jazycích, jelikož naše rádio mělo posluchače různých národností.

Z čeho se vaše vysílání skládalo?

Bylo to vždycky naživo. Vysílali jsme různé věci. Mluvili jsme o kultuře,
vyprávěli jsme vtipy, přednášel jsem poezii. V noci také hodně posluchačů volalo
k nám do studia, bylo to takové interaktivní vysílání. Za jednu noc jsem měl až
dvě stě telefonátů. Byla to opravdu oblíbená relace. Jednou k nám do rádia
dokonce přišel ředitel kosovské OBSE, který se na mě ptal. Chtěl se mnou
okamžitě mluvit. Kolegové zjišťovali se zděšením, co jsem provedl. A on na to
řekl: „Chci vidět člověka, kvůli kterému jsem celou noc nespal! Poslouchal jsem
noční vysílání a najednou bylo šest ráno!“

Vy jste ale rádiovou kariéru opustil. Proč?

Ano. Teď už v rádiu nedělám. Po válce jsem pracoval pro Balkan TV. Pak jsem také
působil v jednom tureckém soukromém rádiu, kde jsem měl ale problém s jeho
ředitelem. Možná to byl jen mezigenerační konflikt. Nevím. Chtěl, abychom
vysílali jen romskou hudbu. Tak jsem mu pěkně poděkoval a oznámil mu, že beze
mě. Když se mě ptal překvapeně proč, snažil jsem se mu vysvětlit, jak je
důležité vysílat informace, ne jen hudbu. Je strašně důležité mluvit veřejně o
politice ve vztahu k Romům, je důležité mluvit o romské kultuře. Tak jsme se
rozloučili. Proč bych měl v rádiu pouštět jen romskou muziku? Každá romská
rodina má doma miliony kazet! Co ale nemáme, jsou informace. Informace o tom, co
se Romům v Kosovu děje.

Co děláte dnes, když už se nevěnujete novinařině?

Sedím doma a mám svou neziskovou organizaci Rromani baxt (Romské štěstí). Jak
jste mohli dneska vidět, máme například první romský ochtet, který prezentuje
starodávné romské písně. Ty zpívali Romové v Kosovu před třemi až čtyřmi sty
lety. Dále se naše organizace zabývá také sociálními problémy zdejších Romů,
vzděláváním dětí nebo další kulturní činností. Máme celkem deset oddělení, které
se věnují různým odvětvím.

Zmínil jste, že pracujete jako poradce kosovské prezidentky. Je otevřena řešení
problémů Romů? Má vůli Romům v jejich tíživé situaci nějak pomoci?

Samozřejmě. Problém ale je, že nemáme v Radě komunit výkonnou moc. Nemáme právo
o věcech rozhodovat. Naší úlohou je v podstatě lobbing. Vznášíme požadavky na
ministry a vedoucí funkce naší vlády, nemáme ale potřebné páky k tomu, abychom
je k jednání na základě našich rad mohli donutit. Reprezentujeme tam vlastně
romská občanská sdružení. A musím přiznat, že nemáme peníze ani na základní
výdaje. Pokud potřebuji jet na jednání do jiného města, platím tyto výdaje často
z vlastní kapsy.

Jste v jednání s vedením státu úspěšní?

Ani ne. Abych byl upřímný, tak z toho moc nadšený nejsem. Chceme pořád víc. Ono
by bylo vlastně velmi nebezpečné přiznat, že jsem s řešeními šťastný. Jakmile
bych to řekl, zavřeli by nám dveře. Řekli by nám: „Vy jste šťastní. Tak fajn.
Děkujeme vám velmi pěkně a na shledanou.“ Máme tu opravdu hodně problémů. Nemůže
být řeč o tom, že to jsou problémy včerejška. Jsou to problémy už na několik let
dopředu.

Co vnímáte jako největší potíže, kterým musí kosovští Romové čelit?

U nás mají Romové velké sociální problémy. Je ale nutné poznamenat, že nejen
Romové. Celé Kosovo je velmi chudé. Asi šedesát procent lidí je nezaměstnaných.
Pro Romy byla ještě situace jakž takž únosná, když měli své příbuzné v zemích
západní Evropy. Ti jim posílali peníze. Teď ale nastávají velké problémy při
jejich návratech. Tento rok by jich mělo být repatriováno do Kosova přibližně 34
000. A co teď? Je to průšvih. Já souhlasím s tím, že když Romové v Německu
dvacet let nepracují a pobírají jen sociální dávky, aby je vrátili do Kosova.
Chápu, že Německo parazity nepotřebuje. Proč se ale musejí vracet ti, kteří
pracují? Proč se mají vracet ti, kteří se v Německu narodili a Kosovo vůbec
nepoznali? Lidé si myslí, že pokud bude Kosovo dělat evropským zemím takové
ústupky a vše jim odkývá, vezmou ho časem do Evropy. Otevřou mu hranice. Proto
vláda říká, že s návraty problém není. Co ale budou dělat, až jim přijede
čtyřiatřicet tisíc lidí? Kosovo rozhodně na přijetí těchto lidí není připraveno.
Ani v nejmenším! Vždyť ti mladí ani nebudou umět albánsky! Tito Romové jsou v
pozici pingpongového míčku. Ping sem, ping tam.

KAM DÁL?


Pingpongovým míčkem ve schizofrenii Kosovské Mitrovice



Sami Mustafa: Romský režisér nemusí nutně točit jen filmy o Romech


Kosovo: Jak se nestaví domov aneb konec jedné vize

„Tohle není život!“ Romové v kosovském Gjilanu sní o novém začátku


Sbal si věci a vypadni aneb dobrovolné návraty Romů do Kosova

Vždyť je přece Hederlezi!

Romské štěstí na předměstí Tirany

Romea.cz přinese sérii reportáží z poválečného Kosova