Kongres v Londýně spojil Romy po celém světě, vzpomíná jeho umělecký ředitel, novinář, manažer a aktivista Tore-Jarl Bielenberg

Pověděl byste nám příběh o tom, jak jste se s Vaší paní Rayou zúčastnili prvního Světového romského kongresu v roce 1971?

Rayu, která se tehdy jmenovala ještě Raisa Udovikova, jsem poprvé potkal v roce 1964, když jsem pracoval jako zpravodaj norských novin v Moskvě. Byla přední herečkou slavného divadla Romen. V roce 1966 jsme se vzali a později se i s jejími dvěma dětmi, Natašou a Olegem přestěhovali do Norska. Kvůli jazykové bariéře – Raya tehdy mluvila jen rusky a romsky – změnila svůj obor z herectví na tancování a zpěv. Později, když už se naučila norsky, hrála i v divadlech a filmech. I já jsem změnil svůj obor – z novináře jsem se stal jejím manažerem a překladatelem knih (přeložil jsem okolo stovky knih z šesti jazyků do norštiny). 

V roce 1969 získala Raya smlouvu se slavným kabaretem v Paříži – s Eddym Barclayem, majitelem velké francouzské nahrávací společnosti. Chodil jsem tehdy všude, kde hráli romští hudebníci, abych našel ty nejlepší – a objevil jsem dva skvělé mladé kluky, Slobodana a Petra Jovanoviče. Ti později založili skupinu Les Tziganes Ivanovitch s Natašou jako zpěvačkou a tanečnicí. Díky nim jsem potkal jejich otce, Žarka Jovanoviče, budoucího autora textu romské hymny Gelem gelem. Vzal nás za Vanko Roudou, prezidentem pololegálního výboru nazvaného Comité International Tzigane – CIT (později přejmenovaného na Comité International Rom – CIR) a my jsme se k výboru připojili. Měl jsem již nějaké zkušenosti s romským hnutím, protože jsem od roku 1963 jako člen aktivistické Zigenarsamfunnet ve Švédsku spolupracoval s romskou spisovatelkou Katarinou Taikon a její sestrou Rosou a byl jsem rodinou Taikonových adoptován. CIT měla mnoho různých aktivit a připravovala se na svolání světového romského kongresu v paláci UNESCO v Paříži. 

První světový romský kongres se ale konal nedaleko Londýna. 

Ano, příběh totiž pokračuje. Jednou večer se Žarko objevil před kabaretem s mladým Britem Grattanem Puxonem, který nějakou dobu působil jako aktivista a organizátor. Řekl nám, že pořádá přípravné setkání v Londýně k plánovanému kongresu a velkému festivalu, který se při jeho příležitosti bude konat. Chtěl, abychom se připojili, Raya jako hvězda festivalu a já jako organizátor. Okamžitě jsme souhlasili. Vanko Rouda mi později vystavil průkaz, na kterém stálo, že zastupuji CIT. Do políčka funkce napsal impresario, protože jsem byl zdopovědný za umělce a část kulturního programu. 

Když jsme s ostatními členy CIT a muzikanty dorazili do Londýna, Puxon prohlásil, že dorazilo tolik romských zástupců z různých zemí, že by přípravné setkání mělo být prohlášeno za První světový romský kongres. Neměli jsme čas ztrácet čas. Všichni byli překvapeni, ale souhlasili, a tak byl kongres zahájen v internátní škole v Orpingtonu na předměstí Londýna 8. dubna 1971. Datum zahájení, 8. duben, bylo vyhlášeno Dnem romského národa (Roma Nation Day). 

Čím podle vás byla tato událost tak přelomová?

Po druhé světové válce žili Romové ve většině evropských zemích v nejistotě a bídě. Ztratili všechno, svůj majetek, příbuzné a většinu svých vůdců. Byli rozděleni, opovrhováni, zacházelo se s nimi nespravedlivě, byli definováni jako tuláci, jako sociální skupina, a ne etnická entita. 

Kongres v Londýně sjednotil různé skupiny a definoval „amaro romano drom“ – společnou cestu pro budoucnost. Delegáti ustanovili romskou vlajku a romskou hymnu a vyhlásili 8. duben Mezinárodním dnem Romů. Tato tři rozhodnutí spojila Romy na celém světě. Díky kongresu také vznikla skutečně mezinárodní romská organizace, Comité International Rom, která byla na druhém kongresu v Ženevě v roce 1978 transformována do International Romani Union (IRU – Mezinárodní romská unie).

Souhlasím s Juanem de Dios Ramirezem, který o mnoho let později napsal: „Je to jasná dělicí čára v historii Romů. Je to před a po kongresu v Londýně. Tento kongres, kterého jsem měl obrovské štěstí se zúčastnit, položil základ, na kterém naše komunita chtěla postavit naši budoucnost.“ 

Kam se od té doby IRU posunula? 

Mezinárodní romská unie je nejstarší a největší mezinárodní romská organizace. Jsem členem jejího parlamentu. Máme kanceláře ve Vídni, Ženevě a Washingtonu DC. Prezident Zoran Dimov sídlí ve Skopje v severní Makedonii. IRU má nyní zastoupení ve více než padesáti zemích. Ke sjednocení Romů na čtyřech kontinentech, kteří patří do různých podskupin, je zapotřebí vysoká míra bystrosti a organizačního talentu. To nikdy nebyl snadný úkol. Byli jsme nuceni bojovat proti antiromským předsudkům, perzekucím a byrokracii. Vyhráli jsme vítězství a utrpěli porážky. U mnoha Romů roste nespokojenost a netrpělivost kvůli nedodrženým slibům úřadů a nedostatku velkých výsledků. Mnoho dalších romských organizací s různými cíli přišlo a odešlo. Ale IRU zde pořád je. Během své více než padesátileté existence byla ústřední hybnou silou a inspirátorem v celosvětovém boji za práva Romů a důležitým nástrojem jednoty a solidarity napříč všemi hranicemi a všemi romskými skupinami. 

Na co jste se s Rayou zaměřili po kongresu?

Organizoval jsem koncerty a turné pro Rayu a různé romské skupiny v západní Evropě, Jugoslávii, Libanonu a Indii. V roce 1976 jsme se na pozvání Dr. W. R. Rishiho zúčastnili 1. mezinárodního romského festivalu v indickém Chandigarhu. V různých obdobích jsem angažoval mnoho romských skupin, jako jsou Les Tziganes Ivanovitch, Hortto Kaalo z Finska, rodina Famuelson (Polsko/Švédsko) a významný norský akordeonista Reidar Årsand, Romové jménem Godi.

Důležitou aktivitou byly školní koncerty, kde Raya měla na starosti uměleckou část a já jsem přednášel o romské historii a kultuře. Tyto koncerty navštívilo 300 000 norských žáků a studentů.

Kromě toho jsem napsal stovky článků a dvě knihy o Romech v norštině. Moje první kniha, „Roma/sigøynere. I går, i dag, i morgen“ (Roma/Gypsies. Yesterday, today, tomorrow, 2014) je rozdělena do tří částí. První část Roma meeting Europe, Europe meeting Roma se zabývá romskou historií a současnou nejistou situací. Druhá část Artistic encounters (Umělecká setkání) objasňuje vzájemný vliv Romů a Neromů v umění a kultuře. Třetí část představuje pět velkých romských osobností, které sehrály rozhodující roli v mém životě: Ivana Rom-Lebeděva, Jana Kochanowského, Katarinu a Rosu Taikon a Hanse Caldarase.

Moje nejnovější kniha „Romá. Kunstnere i kamp for et folk i fare“ („ Romá. Artists fighting for a people in danger“ – „Romové. Umělci bojující za lid v ohrožení“) vyšla letos. Zde vyprávím o londýnském kongresu a skutečné explozi romských spisovatelů a výtvarných umělců, kteří se objevili po kongresu a ukazují romský život a realitu viděnou zevnitř. Jejich uměleckou činnost vnímám jako součást budování romského národa, které začalo v Londýně, a ukazuji některá z jejich nejvýznamnějších děl. Vyprávím také o mnoha různých romských institucích, galeriích a školách. Kniha zatím nebyla přeložena do jiných jazyků. Můj vydavatel se snaží najít zahraniční nakladatelství, která by to možná chtěla přeložit do nejdůležitějších evropských jazyků. A možná i do češtiny.  

Zlepšilo se podle vás od roku 1971 zacházení s Romy v západní Evropě?

Mnoho zemí uznalo Romy jako národnostní menšinu s určitými právy. Zástupce Romů najdete v mnoha místních a národních shromážděních, dokonce i v parlamentu EU, a IRU je zastoupena v Hospodářském a sociálním výboru Organizace spojených národů (ECOSOC). Mnoho Romů získalo vysoké vzdělání. Většina Romů nyní žije v bytech a domech. Romové jsou však stále nejvíce opovrhovanou a diskriminovanou etnickou menšinou v Evropě.

Setkala se někdy Raya s předsudky a rasismem? Jak se jí dnes daří?

Jako oblíbená umělkyně známá z koncertů, televize a rozhovorů se osobně s předsudky a rasismem příliš nesetkávala. Kromě několika případů, kdy ji prodavači sledovali ve svých obchodech ze strachu, že něco ukradne. Byla však hluboce šokována anticiganismem, kterého byla svědkem v západní Evropě. V Sovětském svazu ho bylo velice málo a umělci z divadla Romen byli nesmírně oblíbení a cenění. Raya je stále hvězdou každoročního hudebního festivalu Yagori v Oslu, který se koná každý podzim za účasti romských umělců a kapel z mnoha zemí. Příští rok Yagori oslaví 25. výročí. 

Raya také vystupuje jako zpěvačka a tanečnice při různých příležitostech, jak v Norsku, tak v zahraničí, a jako host v různých talk show. V rozhovorech se vždy staví za práva Romů. Během kosovské války odjela se svou dcerou Natašou, jejím vnukem Alekem Bielenbergem, který je významným kytaristou, a romským učencem Nicolaem Gheorgem do Prištiny, aby zde uspořádali koncert jako gesto solidarity s kosovskými Romy a strávili s nimi 8. duben válce navzdory.

Natočila 14 desek v různých zemích a vyšla o ní kniha v norštině. Yagori Festival spolupracuje s Festivalem Khamoro v Praze. Před několika lety se Raya zúčastnila jeho přehlídky jako speciální host.

Jste jediným neromským členem organizace Nordic Gypsy Council. Jak funguje?

Nordiska Zigenarrådet (Nordic Gypsy Council) byla založena v roce 1972 za účelem propojení romských organizací ve skandinávských zemích. Prvním předsedou byl Aleka Stobin († 2001), který byl také předsedou Finnish Gypsy Union ve Stockholmu. Později působil v IRU. Raya a já jsme reprezentovali Norsko několik let v 70. letech. Hlavní činností byla výměna informací o situaci Romů ve Skandinávii a přeshraniční iniciativy ke zlepšení jejich situace.

Postupně se činnost změnila a soustředila se především na situaci ve Švédsku. V roce 1998 byla NGC přejmenována na Romernas Riksförbund (Roma National Union) se Stefanem Palisonem jako prezidentem.

Jak se dnes žije Romům v Norsku? 

Romskou národnostní menšinu v Norsku tvoří pouze asi 700 osob, převážně ze skupiny olašských Romů Lovari. Jsou uznáváni jako jedna z pěti norských menšin. Téměř všichni jsou potomky několika norských Romů, kteří přežili Osvětim a další tábory smrti. „Cikánům a jiným tulákům“ byl v letech 1927 až 1956 odepřen přístup do země podle cizineckého zákona. V roce 2015 se norská vláda Romům omluvila za nelidské zacházení. Přidělila také určitou částku peněz, která byla použita na založení kulturního centra Romano Kher v Oslu. To spolupracuje i s některými organizacemi v Česku.

Dříve Romové bydleli v karavanech, nyní žijí v bytech nebo malých domech. Bohužel úroveň vzdělání je stále velmi nízká a mnozí žijí z různých dávek. Velkým problémem je, že hodně dětí je odebíráno službou ochrany dětí a umisťováno do dětských domovů nebo neromských rodin, čímž ztrácejí svou mateřskou romštinu a kontakt s romskou kulturou a tradicemi. Norsko prohrálo několik případů předložených romskými rodinami Evropskému soudu pro lidská práva. Stejně jako ve většině evropských zemí je i zde anticiganismus realitou.

Co vás vlastně přivedlo k tomu, že jste se rozhodl bojovat za práva Romů? 

V pozdním dospívání jsem byl pozván romskou rodinou z Osla, abych je navštívil v jejich karavanu. Popíjeli jsme čaj s plátky jablek, povídali si o všem možném, když jsem zjistil, že otec rodiny má na paži tetování: bylo to písmeno Z a číslo. Ukázalo se, že byl vězněm v Osvětimi, jedním z mála přeživších. To bylo poprvé, co jsem slyšel o romském holokaustu. Jeho příběh mě šokoval a dojal a rozhodl jsem se dozvědět se o Romech více. Čím víc jsem se toho poznával, tím víc mě děsilo stíhání Romů a tím víc na mě zapůsobila schopnost Romů přežít všechna ta zvěrstva jako národ a zároveň rozhodujícím způsobem přispět evropské kultuře a ekonomice. To byl výchozí bod mého romského angažmá.

Nacismus ovlivnil poměrně zblízka i Vaši rodinu. 

Narodil jsem se v dělnické rodině v Oslu v roce 1935. Můj otec zemřel, když mi bylo šest, a vyrůstal jsem hlavně s rodinou své matky. V roce 1940, když mi bylo pět, bylo Norsko napadeno nacistickým Německem. Okupace trvala až do května 1945. V té době byla moje škola využívána jako tábor pro nejprve polské, později sovětské válečné zajatce a my děti jsme se jim snažili házet balíčky s jídlem. Celá rodina se zapojila do protinacistického odboje. Moje matka pracovala se skupinou antifašistických policistů, kteří vyráběli a distribuovali falešné identifikační doklady pro hnutí odporu. Jeden strýc byl internován v zajateckém táboře, další byl pronásledován gestapem a musel uprchnout do neutrálního Švédska. Tyto zásadní roky ze mě udělaly zarytého antifašistu.

Moje válečná zkušenost tvoří i pozadí mého románu „Gatenes gutt“ („Streetboy“) (2014).

Po válce měla maminka různá zaměstnání, jako uklízečka, úřednice a kuchařka na norské lodi. V roce 1964 ona a moje babička zemřely při autonehodě na cestě na svatbu Rosy Taikonové do Stockholmu. Já jsem sotva přežil.

Sám jste v životě vykonával mnoho profesí. Která je pro vás tou nejdůležitější?

V mládí jsem několik let pracoval jako zedník, později jako novinář, překladatel, redaktor, manažer, spisovatel a lektor. Byl jsem válečným zpravodajem ve Vietnamu, mimo jiné cestujícím reportérem z arktických Špicberk do Střední Asie a norským zpravodajem v Moskvě. Nemám žádné akademické tituly, kromě jazykových certifikátů ze Sorbonny v Paříži, Cambridge University v Anglii a University of Oslo.

Ve volném čase jsem amatérský kouzelník a zúčastnil jsem se kouzelnického kongresu v Las Vegas na pozvání Společností amerických kouzelníků. Nejvíce času se ale věnuji romskému hnutí jako spisovatel, lektor, organizátor a aktivista.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Předplatné si můžete objednat na webu časopisu.