Když člověk nemá nic, dokáže nemožné, říká boxer Viliam Tankó. Z chudinské čtvrti se dostal až na slovenskou špičku

Část dětství prožil s matkou a bratry v polorozpadlém domě, do kterého jim foukalo. “Když vám v domě dojde mouka a nemůžete ani upéct romský chleba, je to opravdu bída,” vzpomíná. Dnes kromě tréninku a práce studuje, aby se po skončení kariéry mohl věnovat mládeži. V roce 2021 získal ocenění Roma Spirit v kategorii Osobnost.

V jakém prostředí jste vyrůstal?

Rané dětství bylo v pořádku. Neměli jsme toho moc, ale měli jsme vše, co jsme potřebovali. Rodiče pracovali, vyrůstali jsme v pěkném prostředí a měli jsme dobrý život. Tak to bylo asi do mých deseti let. Později se situace v rodině zhoršila a z otcovy strany hrál velkou roli alkohol.

Můj otec je dobrý a pracovitý člověk, ale dostal se do špatného období. Začal pít, chodil pozdě domů z práce a to už jsme věděli, že bude zle. To, co jsme měli doma, zničil. Nikdy nám fyzicky neublížil. Vyústilo to v rozvod rodičů, po kterém jsme se s matkou a třemi mladšími bratry od otce odstěhovali.

Za tu dobu se mu podařilo “prodat” náš rodinný dům. Přišli za ním nějací spekulanti, že by ho chtěli koupit, ale táta podepsal darovací smlouvu a my jsme z domu nikdy neviděli ani cent. Druhý den odjel do Anglie a rok a půl jsme o něm neslyšeli.

Zpočátku jsme se báli, co s ním je, a obávali jsme se nejhoršího. Matka šla zkontrolovat půdu v domě, ale otce nenašla. Kolem se motali cizí lidé a vyptávali se, co hledáme. Odpověděli jsme, že co bychom hledali, vždyť je to náš dům. A oni odpověděli, že ten dům koupili. Nakonec matce na úřadě řekli, že dům už není náš.

Co jste dělal tehdy?

Kdyby nám starosta nepomohl, byli bychom bez domova. Znal nás, už jsem boxoval a reprezentoval vesnici. Lidé ve vesnici nás měli taky rádi, nikdy s námi nebyl problém. Starosta nám dal bydlení u skládky, protože jiné nebylo.

Dům byl zbouraný a nebyl vhodný k bydlení. Nebyla tam voda, elektřina, záchod ani sprcha. Okna byla rozbitá, takže když venku foukalo, cítili jsme to i uvnitř. Ale potřebovali jsme někde bydlet, tak jsme to přijali. Později jsme v domě zřídili alespoň vodu a elektřinu a trochu jsme ho zvelebili, aby byl použitelný.

V tom domě jsme žili necelé dva roky, bylo to nejtěžší období v mém životě. Bylo mi patnáct let a jako na nejstaršího syna na mě padla celá tíha rodiny.

Matka chodila do práce, byla servírkou v místní hospodě. Táta se neozýval. Ráno jsem vodil mladší bratry do školy a pak jsem šel do školy sám. Žili jsme z těch pár eur, které maminka vydělala a dostala pro nás děti – a měli jsme hlad.

Na jedné posteli jsme spali tři. Někdy jsme celé týdny neměli co jíst. Když vám doma dojde mouka a nemůžete ani upéct marikle (romský chléb, pozn. red.), je to chudoba. A jak vysvětlíte malým dětem, že nemůžeme jít do obchodu, protože nemáme peníze?

Moje maminka měla kamarádku, která nám finančně pomáhala. Mnoho dní v měsíci nám půjčovala pár eur, když jsme je potřebovali. Z toho jsme přežívali ze dne na den, dokud nepřišla maminčina výplata. Pak se koloběh roztočil nanovo. Vymanit se z něj je nesmírně těžké.

Jak se vám podařilo se z toho dostat?

Jako rodina jsme to zvládli, protože jsme byli soudržní. I když jsme žili v chudobě, moje matka nám vždycky říkala, že si přeje, aby její děti vystudovaly střední školu. Nechtěla, abychom po deseti letech povinné školní docházky chodili jako patnáctiletí do práce. Říkala nám, že si něco vydělá a vždycky to nějak udělá. Toho si na ní opravdu vážím.

A já jsem začala chodit na brigády vedle boxu. Po tréninku jsem chodil do práce. Vydělané peníze jsem se snažil vracet domů, protože jsem věděl, že je máma a sourozenci potřebují.

Kdy a proč jste začal boxovat?

K boxu jsem se dostal, když mi bylo osm let. V Tomášikově otevřeli boxerský klub a vyhlásili to v obecním rozhlase. Bydleli jsme v centru u školy, v klidné ulici s pohodovými sousedy a plnou dětí. Všichni jsme byli víceméně stejně staří a měli jsme mezi sebou dobré vztahy. Každopádně když jsme se dozvěděli, že je nový klub, přihlásili jsme se do něj.

Od jisté doby jsi začal trénovat s mistrem světa Tomim Kidem Kovacsem. Jak k tomu došlo?

Už v té době jsem byl vnímán jako chytrý a talentovaný boxer. Vyhrával jsem naprostou většinu svých zápasů. Ale Tomi mi říkával, že si mě vybral i proto, že jsem se dobře choval, když jsme se potkávali na zápasech. To se mu líbilo.

Oslovil tedy mého bývalého trenéra Ladislava Karácsonyho – bývalého československého reprezentanta a mistra světa v těžké váze. Ten nám dal velmi dobré základy boxu, ale uvědomoval si, že na mezinárodní úroveň to nemusí stačit, protože jsme trénovali dvakrát týdně. Řekl nám: “Kluci, tohle je to, co vám můžu nabídnout, víc nevím.” A tak jsme se začali učit. Toho si od něj velmi vážím, což si ne každý dokáže přiznat.

Takže se s Tomim domluvil, a protože se nám to také líbilo, přešli jsme k němu. Ale byl to pro nás šok.

Od prvního tréninku mě box fascinoval. Cítil jsem se tam dobře, bylo to něco nového. Měl jsem tehdy 25 kilo a vzpomínám si, že když jsem si poprvé navlékl rukavice, sahaly mi až po lokty. Měl jsem co dělat, když jsem je zvedl k hlavě. (Směje se)

Po roce jsme se dostali k zápasům a hned ten první jsem vyhrál. Pak jsem vyhrál druhý, třetí, čtvrtý a tak to samozřejmě pokračovalo dál. Jako děti jsme měli dobrý pocit, že někam patříme. Každý týden jsme měli tréninky, byla tam disciplína, ale vždycky jsme se na ně těšili.

Když jsme neměli “packy” (rukavice s povrchem, na který boxer naráží, pozn. red.), tak jsme si je vyrobili. Vzali jsme prkno, nastříkali na něj pěnu a celé jsme to nalepili na pracovní rukavice. Jeden z nás držel “plech” a druhý ho děroval. Pořád jsme něco vymýšleli.

Na webových stránkách klubu se píše, že jste si po přestupu museli zvyknout na deset tréninků týdně. Jak se vám to podařilo?

Únava a bolestivost svalů byla neskutečná, s novým klubem přišel i nový tréninkový proces a cvičení. Bylo to náročné, ale užili jsme si to. Za den jsme toho odtrénovali tolik jako předtím za týden, což je extrémní rozdíl. Ale čím jste mladší, tím více můžete nasávat poznatky.

V roce 2011 jsme se s Tommym připravovali na mistrovství světa v Kazachstánu – moje první. Když jsem poprvé seděl v letadle, byl to jeden z mých nejsilnějších okamžiků. Předtím jsem si myslel, že mi bude stačit se na takový turnaj jen dostat, ale jakmile jsem tam byl, chtěl jsem vyhrát.

To se mi sice nepodařilo, ale pracovali jsme dál a získávali zkušenosti. V životě přicházejí i prohry, a to nejen ty sportovní. Když člověk vyhraje zápas, užívá si to, ale dál to neposouvá. Když zápas prohraje, přemýšlí o tom, co měl udělat jinak, kde udělal chyby a jak je změnit. Přijde na věci, které si z výhry neodnese, a ty ho posunou dál.

Mluvíte o pádech, ale v roce 2015 přišel váš první velký úspěch. Na Evropských hrách v Baku jste získal bronzovou medaili. Jak jste to prožíval?

V době před Baku jsme s rodinou bydleli v jednopokojovém bytě a chtěli jsme se přestěhovat do třípokojového. Protože jsme věděli, že odjíždíme, nezaplatili jsme nájem za další měsíc. V novém bytě jsme potřebovali zaplatit kauci, ale moje matka byla v té době nemocná a neměla dost peněz. Hrozilo, že nebudeme moci zůstat ani tam, ani tam.

V té době jsem prodal svou Škodu Octavii, která měla hodnotu 4 tisíc eur, za 1 200 eur. Přesně tolik jsme potřebovali na zaplacení zálohy. Matka plakala, proč jsem to udělal, a i pro mě to bylo těžké, ale věděl jsem, že to rodině pomůže. Když jsme se konečně přestěhovali, zůstal jsem bez peněz a bez auta – a začal se připravovat na Baku. Tehdy jsem neměl nic, a když nemáte nic, dokážete nemožné.

Ať už jsem se probouzel, sprchoval nebo si čistil zuby, vždycky jsem si představoval svou cestu do Baku. Jak na ni budu trénovat, jak tam budu cestovat, co všechno jsem už udělal. Připomínal jsem si, proč to dělám a čeho chci dosáhnout.

Cestou autobusem na trénink v Galantě jsem si četl motivační citáty, kterých jsem měl uložených přes 300. Vždycky jsem si je přečetl. Během tréninku jsem cvičila jako nikdy předtím a cestou domů jsem si zase četla. Doma jsem si lehl a meditoval. Představoval jsem si, jaké to je mít na krku medaili, jak ji lidé vnímají. Jednou jsem se v takovou chvíli probudil a rozplakal se radostí.

A to všechno se zhmotnilo v Baku. Ale jakmile jsem stála na stupních vítězů, bylo to pro mě asi nejméně zdrcující. Samozřejmě to byl skvělý pocit, ale radost vám udělá až cesta.

Přejděme tedy k vaší cestě za boxem. Na co myslíš před zápasem?

Každý to má v hlavě jinak. Někdo myslí na to, co řeknou jeho kamarádi, když prohraje. Tak si zbytečně vytvoříte zátěžovou vestu, kterou si vezmete do ringu a která vás zničí. Lidem jako já je to jedno, boxuji především pro vlastní pohodu. Samozřejmě to dělám i pro fanoušky, a když můžu pomoci lidem, kteří se mnou prostřednictvím boxu inspirují, je to skvělé. Ale v první řadě to dělám pro sebe.

Posledních pár dní před zápasem si vizualizuji svou dosavadní sportovní cestu – kolik jsem toho dokázal a jak jsem se při tom cítil. Snažím se z mysli vytáhnout pozitivní momenty.

A těsně před zápasem si vizualizuji, co chci v ringu dělat. Snažím se donutit soupeře, aby se přizpůsobil tomu, co chci boxovat já. Samozřejmě se dívám na to, jak vypadá a jaký má pohyb, ale hlavně se soustředím na své silné stránky. Ty se v průběhu času mění. Někdy mi jdou lépe různé kombinace úderů, jindy zase více hýbu tělem nebo více “tančím”. Nemůžete to zahodit.

Boxujete v zápase intuitivně, nebo jdete do ringu s taktikou?

Taktiku mám také, ale po těch letech se v ringu víceméně projevuje intuice. Přesto mám v sobě něco zakořeněného a natrénovaného. Říká se, že je lepší trénovat jeden úder desettisíckrát než deset tisíc úderů jednou – a je to pravda. Když něco nacvičuji, mám to zautomatizované. Ruka mi sama vyletí a sedne si.

Spousta lidí si myslí, že v ringu jde jen o fyzickou sílu, ale ta se projeví možná tak ve 30 procentech. Psychika je 70 procent, a to je to, jak zvládáte čas před zápasem, během něj i po něm. Hodně lidí se psychicky zhroutí.

Já například v poslední době netrénuji jako vrcholový sportovec, ale když vstoupím do ringu, nejevím známky únavy nebo horší kondice. A i když boxuji se soupeři, kteří mají dvoufázové tréninky, vyhrávám nad nimi. Mnozí se ptají, co se stane, když nebudou dominovat. Ale už jen tím, že si tuto otázku pustí do hlavy, nevládnou.

Jak zvládáte boj s vlastní psychikou, když máte pocit, že taháte za kratší konec?

Tehdy přepínám z klidného technického módu do módu bojovníka, jdu do boxu hlava nehlava, abych to nedal soupeři zadarmo. Dělám to, když moje taktika nefunguje a nemám moc času ji změnit. V 90 procentech případů boxuji technicky, ale když je soupeř chytřejší, zkusím to jinak.

Boxeři mají ve zvyku dívat se při vážení nebo před zápasem jeden druhému do očí, aby se vyzvali a zastrašili svého soupeře. Funguje to podle vašich zkušeností?

Velmi. Když stojíme proti sobě při vážení nebo v ringu, přistoupím k soupeři blíž a dívám se mu tak nějak skrz prsty. Není to výraz mé arogance nebo povýšenosti, chci cítit energii ze soupeře. Často si v tu chvíli říkám, že zápas vyhraju.

Vnímám to například tehdy, když soupeř pohne obličejem nebo je mu můj pohled nepříjemný. Nedávno se mi také stalo, že lidé kolem mě nemohli dýchat, protože byli ve stresu. A prozradím vám ještě jedno tajemství, které používám. Když se dívám skrz svého soupeře, snažím se, aby si myslel, že jsem rychlejší, lepší a že vyhraju. Vysílám mu takový signál.

Jaký je váš cíl v boxu?

Teď se musím kvalifikovat na olympijské hry. Je mi skoro 28 let, takže je to asi moje poslední šance se kvalifikovat. Poslední olympiáda v Tokiu mi unikla o jedno místo. Z mé váhové kategorie postoupilo osm boxerů, já skončil devátý. Prohrál jsem s Rusem, který v Tokiu získal zlato.

Kromě kvalifikace na olympiádu bych se rád posunul do profesionálního ringu. Do třiceti let bych chtěl bojovat o evropský titul, a pokud to půjde, tak i o titul světový. To jsou mé největší sportovní cíle – stát se mistrem světa a Evropy v profesionálním boxu.

Zvyknete si boxovat v romských barvách a po zápase se dokonce zabalíte do romské vlajky. Co pro vás znamená být Romem?

Jako každý jsem hrdý na svůj původ, ale nedělám to kvůli pýše. Možná to dělám proto, že jsem se sám také setkal s rasismem, i když ne v takové míře jako jiní lidé.

Chyba je v tom, jak lidé Romy vnímají. Člověka hned napadne “romská otázka”, což mě zaráží, protože si nemyslím, že my Romové jsme problém jen na Slovensku nebo ve světě. Když se rozhlédneme kolem sebe, zjistíme, že máme romské lékaře, právníky a další studované lidi, kteří jsou pro naši společnost přínosem.

Bohužel jsou v nás velmi zakořeněné stereotypy. Myslím, že lidé, kteří je opakují, nemají dostatek informací. Nezajímají se o to, je pro ně jednoduché říct, že Romové mají všechno zadarmo a mají hodně dětí, protože se jim to prý vyplatí. Kdyby si nastudovali systém sociálních dávek, zjistili by, že mít hodně dětí neznamená mít vysoký příjem – od toho je to v zákoně.

Ale líbí se mi, že média začínají vidět Romy jinak. Ukazují více pozitivních příkladů, jako je teď například seriál Iveta. Chci mladým lidem ukázat, že se nesmí vzdávat a nechat se odradit. Když mě poznají, uvidí, kde jsem začínal a kde jsem teď. Vůbec neříkám, že jsem daleko, ale mám slušný, spořádaný a jednoduchý život na vesnici, což je fajn. Sport a vzdělání pro mě byly šancí na lepší budoucnost.

Přestože jsi úspěšný boxer, začal jsi studovat sociální služby na univerzitě v Nitře. Proč vlastně?

Jsem člověk, který si stále klade nové cíle. Úspěchy hovoří pouze o minulosti. Mám je za sebou, ale už mě tolik nenaplňují. Většinu trofejí a pásek, které jsem získal, mám uloženou v krabici na půdě.

Studium pro mě bylo dlouhodobým cílem už dlouho, jen jsem se k němu nedokázal dostat. Box byl vždy na prvním místě. Navíc jsem se musel starat o rodinu, pak přišla řada na mě. Ale přišel čas, kdy jsem se mohl přihlásit na vysokou školu. A proč?

Dostal jsem v životě šanci a využil jsem ji, ale lidé, kteří šanci nedostanou, se neposunou dál. Možná jim díky studiu budu moci nabídnout odbornou pomoc. A nejen to, že se před nimi ukážu jako úspěšný romský boxer.

Takže po skončení boxerské kariéry chcete pracovat s mládeží?

Nejen po skončení boxerské kariéry, ale už teď pracuji s mládeží. Ale bude to čím dál intenzivnější. Určitě přijde doba, kdy budu chtít s mládeží pracovat naplno, protože oni jsou naše budoucnost. Musíme jim vštěpovat dobré věci už v raném věku a ukazovat jim jiné cesty.

Lidé v romských osadách jsou segregovaní už jen tím, že žijí v takových podmínkách. Žijí v generační chudobě a možná se nikdy nedostanou dál než do okresního města. Často absolvují pouze desetiletou povinnou školní docházku a jdou pracovat. Najednou však zjistí, že nemohou získat řádnou práci, a tak musí pracovat načerno. Dostávají se tak do kruhu, který zažijí i jejich děti.

Když však má dítě doma zázemí pro řádnou školní docházku – odpovídající hygienické podmínky, svačiny, teplo, světlo a vodu – je jeho startovní čára zcela jiná.

Může vás box uživit, špičkového boxera?

Nemůže, musím být mrštný a chytrý. Spousta lidí by mi možná řekla, že bych se měl víc propagovat, víc inzerovat, víc chodit do médií a shánět sponzory. Ale já nejsem ten typ člověka, který by přišel někoho žádat o finanční pomoc. Dokud budu mít zdravé ruce a nohy, vydělám si, co potřebuji.

Byly doby, kdy jsem byl jako sportovec státním zaměstnancem, ale dostával jsem téměř minimální mzdu. Ale vedle boxu jsem si dokázal vydělat peníze – na zápasech nebo brigádách. Nějak jsem to vždycky “vydržel”.

Ale musel jsem si uvědomit, že to nestačí. Pozdě jsem přišel na to, že box mě neuživí, asi tam jsem udělal chybu. Ale nelituji toho, protože tahle situace mě zase něco naučila. A třeba budu moci radit mladým, když se tomu budu věnovat.

Momentálně taky pracuji a vedle toho si asi příští rok dodělám externí studium. Bohužel podpora sportu jako takového ze strany státu je mizerná a na nízké úrovni. Je to smutné, protože sport děti vychovává. Hýbou se, jsou zdravější, socializují se, navazují přátelství, mají pocit, že někam patří, dává jim smysl a disciplínu. A přesto stát sport dostatečně nepodporuje.