Janette Motlová pro Denník N: Politici se Romy snaží řešit jako Marie Terezie před tři sta lety, vůbec se nepoučili
Romům škodí nejvíce to, že úspěchy romských dětí jsou raritou. Kdybychom měli funkční systém, nemusíme mít tyto raritní příběhy, říká pro slovenský Denník N Janette Motlová.
Kniha Janette Motlové Cigánka se opět dostává do knihkupectví. Popisuje v ní svůj život od dětství v komunitě až po současnost, kdy se jako odbornice a aktivistka věnuje romské problematice. V rozhovoru tvrdí, že představa o slušném Romovi neexistuje, a proto je v naší společnosti nevidíme či přehlížíme. „Chceme Romy vidět takové, jakou o nich máme představu anebo jakou představu nám o nich někdo vytvořil. Pokud mu do ní nezapadám, tak rozhodně podle nich musím být někdo jiný než Romka.“
Vaše kniha se jmenuje Cigánka a stejně tak se nazýváte i vy. Nevyčítají vám, že hovoříte o Cigánech a ne o Romech?
Pořád mi to někdo vyčítá. Mně nevadí ani jedno slovo, jsou to pro mě synonyma. Snažím se teď trochu víc vyhovět těm skupinám, které mají slovo Rom jako jediné správné. Ale když mám ten komfort a mohu mluvit jen za sebe, používám slovo Cigánka, protože mi je milejší, barevnější, vidím za ním kulturu. Za slovem Rom vidím člověka v obleku, cosi formálního. Ale asi to je o zvyku a já si zvykám.
U vás doma to takhle vidí všichni?
Dcera si říká Romka nebo “poloromka”, syn slovo Rom považuje skoro za nadávku. Používá slovo Cigán. Je to individuální. Znám mnoho lidí, kteří si neřeknou jinak než Cigáni, ale i mnoho těch, kteří to slovo nesnášejí.
Běžní Romové to vnímají spíše jako nadávku?
Jak kteří. Záleží i na tom, jestli se narodili před rokem 1989 nebo ne, protože tehdy se jiné slovo nepoužívalo. Existovaly dokonce odbory cigánské otázky. Moje máma i já jsme v tom období vyrůstaly a asi proto to nevnímáme tak negativně. Ti, kteří se narodili po roce 1989, si však nemusí pamatovat, že s tím slovem bylo spojeného i něco pozitivního.
Narodila se v roce 1973 v Trenčíně. Vystudovala sociální práci na Univerzitě Konstantina Filosofa v Nitře. V letech 2006 až 2007 působila na Úřadě zmocněnkyně vlády pro romské komunity, v letech 2008 až 2013 jako manažerka v Iuventu. V roce 2007 založila Romský institut, který vedla do dubna 2008; do roku 2013 byla externí koordinátorkou programů podpory a rozvoje vzdělávání romských dětí a mládeže. Aktuálně vede neziskovku Eduma. Za postřehy na svém blogu získala Novinářskou cenu, o svém životním příběhu napsala knihu Cigánka. Je vdaná, má tři děti, z toho jedno adoptivní. Žije v Bratislavě.
Děláte projekt Živé knihy, ve kterém jednotlivci vyprávějí o svém životě. Vy v tomto projektu hovoříte o velmi osobních věcech, o tom, jak jste vyrůstala v romské komunitě, překonala vážné onemocnění prsu, první manželství a nakonec jste se stala romskou aktivistkou. Jak na váš příběh lidé reagují?
Nevím, zda jsem aktivistka. Spíše jsem jen člověk, kterému záleží na tom, aby v naší společnosti byli lidé citlivější. Od cílové skupiny, které to je určené, nemám špatné reakce. Právě naopak. Snažím se přes vyprávění vysvětlit romské specifika a přežívání lidí. Říkám všechny ty pěkné teoretické věci, které jsou zapsané kdesi v moudrých knihách, jak se tvoří kultura a formuje komunita, jinak – prostřednictvím některých situací ze svého života.
Komu o tom vyprávíte? Kdo je ta cílová skupina?
Například učitelům.
Rozhovor zveřejňujeme s laskavým svolením serveru Denník N.
