Irena Biháriová: Nedovolím, aby ulice patřila Kotlebovcům

Před pár měsíci jsem na své FB stránce slíbila, že pokud bude třeba v boji s extremisty obejít celé Slovensko, tak to udělám. Pokud bude třeba bouchat na dveře Kotlebových voličů a mluvit s nimi, klidně půjdu i do toho. A pokud bude třeba konfrontovat je nenásilným způsobem v ulicích, tak se zúčastním i toho.

Přesně to dnes v koalici Progresívní Slkovensko (PS) / SPOLU děláme – chodíme po vesnicích, kde mělo ĽSNS výrazný voličský úspěch, přicházíme si poslechnout jejich voliče. Scházíme se v místech předvolebních akcí ĽSNS, abychom vyjádřili nesouhlas s jejich štvavou propagandou. Chodíme po domech ve městech, bavíme se s lidmi v ulicích, dokonce jsme na týden přestěhovali komplet celou centrálu na východ. Já osobně vedle toho obíhám i vesnice s početným romským obyvatelstvem a setkávám se se šikovnými lokálními aktéry, kterým se v tomto tématu podařilo udělat kus dobré práce.

Jak na naše aktivity reagují samotní kotlebovci a jejich dezinformace kanály? Tradičně: množstvím lží a očierňujúcich dezinformací. Tak si tu některé z nich vysvětlíme:

1. Podplatili jste místní Romy, jen abyste je nahnali na protesty a zneužili na vlastní kampaň.

Přiznám se, že i pro mě je (milým) překvapením, že se do protestů proti ĽSNS zejména na východě Slovenska masově zapojili i Romové a Romky. Samozřejmě, nedokážu mluvit jménem všech, ani nedokážu nabídnout fundovanou analýzu motivace všech zúčastněných. Co však mohu najisto vyloučit je to, že by kdokoliv z koalice PS / SPOLU tyto lidí uplácel či manipuloval.

Já sama vždy, když mám možnost, povzbuzuji alespoň ty Romy, které potkávám (tj většinou ty integrované), aby přišli k volbám hlasovat proti Kotlebovi, ať už svůj hlas odevzdají jakékoli jiné straně. Nikdy bych však nedopustila, aby byli tito lidé naší stranou politicky zneužívání. Užili si politického parazitismu už dost. Pokud i Romové dnes přicházejí na protesty, není to kvůli nám, nepřicházejí dělat žádnou kampaň za PS. Přicházejí tam zejména kvůli strachu z ovládnutí státu Kotlebovci.

2. Romové jsou tam opilí, připraveni do boje a ani nevědí, vůči čemu jdou protestovat

Osobně jsem zatím na žádném z těchto protestů nepotkala žádného “opilého či kameny ozbrojeného Roma”, který by eskaloval fyzický konflikt. Samozřejmě, tak, jak to na téměř všech protestech bývá, vždy se najdou v davu účastníci, kteří skandují ne zrovna citlivě zvolené hesla, sáhnou po radikálnějších sloganech či projevech, nebo se zkrátka nezdrží vulgárního pokřiku.

V každém případě dnes už můžeme najisto vyloučit Mazurkovu verzi, kterou vysvětloval rozpuštění shromáždění Kotlebovců v Levoči. Jeho lež o ozbrojených narušitelích shromáždění popřela i samotná policie. Ta potvrdila, že na místě nenastal žádný konflikt, nezaregistrovala ani žádnou indicii, která by dávala za pravdu Mazurkovým řečem o ohrožení bezpečnosti shromáždění. Hlídkující policisté dokonce potvrdili, že nikdo z organizátorů či členů ĽSNS za nimi nepřišel a neupozornil je na incident odůvodňující rozpuštění shromáždění.

Na protestu v Sobrancích jsem měla větší příležitost si s protestujícími Romy promluvit. Závěr mítinku přešel do spontánní atmosféry sounáležitosti, proto jsem se jim představila, poděkovala za to, že se mobilizují a povzbudila je, aby v tom vytrvali. Aby v boji proti extremistům majorita a Romové táhli za jeden provaz. Líbilo se jim, když jsem Mazurkovcům na závěr ohlásila: “Na nás Romech jste vyrostli, na nás i padnete.” Myslím, že v té chvíli se mi podařilo získat si důvěru sobranských Romů a možná i proto se otevřeně rozrečnili, když jsem se jich později zeptala, proč dnes přišli na protest.

“Paní, já už mám toho dost. Šel jsem s děckem v kočárku do obchodu. Normálně jsem prošel pokladnou, zaplatil, nic nepípalo. A najednou se po mně vyřítil SBS-spár a vyházel mi celý kočár i s miminkem. Že jestli jsem přece jen něco neukradl. To víte, jakou hanbu mi udělal,” řekl mi Rom zhruba v mém věku.

“Těm lidem Kotleba načisto rozum pobral. Zde když kadeřnice vidí Cikána, ani ho nevezme,” přidala se mladší Romka.

“Ani do některých obchodů nás nepustí. Nebo za námi všude slídí ochranka. A nejhorší je to s prací. Po telefonu nás vezmou. Ale pak přijdeme osobně, a už je místo obsazeno “, přidali se do debaty další.

“Kdyby se ten fašista dostal k moci, dal by do nás střílet”, zaslechla jsem část z debaty mladých kluků.

Na jedné straně mě zabolelo to poslouchat. Ale na druhé straně jsem byla hrdá na všechny lidi z majority, kteří v ten večer křičeli “Máme rádi Romy”, “Romové jsou naši”, a bez jakýchkoliv dělících linií s nimi splývali v davu. Umím si představit, že i pro ty Romy to znamenalo hodně – konečně měli pocit, že jsou součástí “společné věci”, že se s nimi počítá, že mají v majoritě spojence. Možná se některým z nich stalo poprvé, že je dosud neznámí lidé z majority přizvali k uděláni si společné fotky.

Možná i to jsou ty odpovědi, které hledáme při otázce, proč Romům není jedno, kdo přišel agitovat voliče v jejich městě. Je zbytečné hledat tyto odpovědi v konspiračních plátcích či tendenčně postřihaných videích Lívie. Zkusme s Romy normálně komunikovat o jejich motivacích, nepodrývat je školáckým testováním, jak to dělá Lívia, když jim cpe mikrofon do obličeje. Bavme se s nimi jako se sobě rovnými. Možná zjistíme, že ve skutečnosti je to “jen” přirozená obava z fašismu, která je vyhnala do ulic.

Samozřejmě, dezinterpretace přicházejí nejen z extremistických kanálů. Některé dotazy a otázky k našim blokádám jsou dokonce zcela legitimní a i ty si zaslouží vysvětlení:

3. Není to od vás nepoctivá kampaň, když se ocitnete na protestech občanů a působí to, jako by to byl váš event a ti lidé tam stáli za PS?

Pravdou je, že ještě v listopadu můj osobní kampaňový team naplánoval, že od ledna budu chodit s mými pomocníky v kampani “blokovat” tichým protestem akce  Kotlebovců. Přiznám se, že jsem to dlouho zvažovala. Ale pak jsem si řekla, že moje osobní hrdost konfrontovat se s čelnými představiteli ĽSNS nám nepomůže zastavit je. A pokud to může mít alespoň symbolicky pozitivní efekt, tak půjdu do toho. Věřila jsem, že pokud nás bude alespoň pár desítek členů PS / CELKEM, možná tím alespoň takto symbolicky vyjádříme odvahu postavit se fašistům tváří tvář. V té době jsem tedy ještě ani já sama nepředpokládala, že tento typ aktivit nakonec zařadíme jako součást centrální kampaně a už vůbec jsem nepočítala s tím, že se z toho může strhnout vlna protestů, drajvovaná i občanskými aktivisty a podpořena lokálním obyvatelstvem. Byla jsem připravena jít do toho už tehdy, když protestní shromáždění ještě neavizovala občanská společnost a já byla v tom, že tam budu sama s hrstkou našich členů a členek.

Sama jsem působila v nevládním sektoru a patřím k velkým kritičkám toho, když si nevládky neudrží distanc od politických stran. I proto v případě, že přijdeme na protest organizovaný občanskou iniciativou, nikdo z nás nevystupuje s agitačním stranickým projevem. Nemyslím si, že by někomu příčetnému mohlo byť jen na chvíli napadnout, že ti protestující lidé by mohli být zmateni: že tam ve skutečnosti nepřišli reagovat na přítomnost ĽSNS, ale přišli na předvolební meeting PS.

4. Není tento odboj proti extremismu ze strany Progresívního Slovenska jen taková levná politická taktika? Neměli byste se jako politici vyhnout občanským formám protestů?

Sama jsem stála v davu proti náckům “before it was cool”, dokonce i v dobách vysokého stádia těhotenství. Celý svůj život jsem konzistentně vystupovala proti extremistům – zda to bylo na veřejných shromážděních, dlouholetým monitoringem extremistické scény, osvětovými kampaněmi, spoluprací s orgány činnými v trestním řízení nebo přispíváním k legislativním změnám v této oblasti. Stejně tak Ivo Štefunko a více členů PS, kteří působili v aktivistických sektoru, byli na tuto problematiku obzvlášť citliví a angažovali se v ní dávno před vznikem PS. Pro mnohé z nás byl nástup ĽSNS do parlamentní politiky jednou z klíčových motivací, proč jsme aktivistické dresy vyměnili za stranická trička.

Nevidím proto jediný racionální důvod, proč by mě měla moje politická identita diskvalifikovat z aktivit, které jsem dělala roky předtím. Konečně, tento zápas nikdy nebude dostatečně silný a hybný, pokud nestrhne co největší část společnosti. Dnes tu nehrajeme o to, zda nějaká třetitřídní neonacistická kapela vystoupí v kulturáku v Horní Dolní. Ale o to, zda dokáží politické strany minimalizovat riziko vzniku hnědé koalice. V tomto boji jsou tedy i politici a političky klíčovými aktéry.

Bylo by nešťastné, kdyby při dodržení naznačených pravidel (nezneužívat protest na vlastní stranickou propagaci) byli z těchto aktivit vylučování. Zvláště u těch, kteří v tomto odboji projevovali dlouholeté autentické zaujetí, je možné vystopovat jejich “track record” a jako mimoparlamentní politici nedisponují žádnými jinými politickými nástroji na potírání extremismu.

5. Takovými aktivitami akorát zvyšujete Kotelbovcům šanci na úspěch

Toto je asi nejvíce škodlivý pohled na věc. Stejně jako všechny ty naivní představy o tom, že kdybychom Blahu či ĽSNS ignorovali, nevyjadřovali náš nesouhlas s jejich činností a poselstvími, tak by se asi sami vypařili. A s nimi i masa voličů, která je dostala do parlamentu. V době, kdy už klasická média dávno nemají monopol na masové šíření informací, to práveže musí být kritická masa a názorová opozice, která využije stejné zbraně k tomu, aby je překřičela – čili sociální sítě, videa, viditelnost v ulicích, v obcích, shromáždění či protesty. Pokud se vzdáme demokratických nástrojů odboje (které extremisté dokonale zneužívají k tomu, aby demokracii spotvořili ke svému obrazu), pak jsme rovnou hodili flintu do žita – vydali bychom jim zemi zdarma, napospas a bez kladení odporu. Tot přece nemůžeme dopustit.

Naopak, ustupovali jsme jim už příliš dlouho. Nechali jsme se vyhnat z debat v sociálních sítích, nechali jsme se otloukat jejich armádou angažovaných trollů. Dovolili jsme jim udávat tón veřejného diskursu a nastavovat témata kampaní – politici se dosud místo boje s ĽSNS předháněli v tom, kdo nadělá větší pořádky s Romy, kdo trumfne jejich nenávistný a konspirační narativ o liberálech, kdo bude tvrdší strážce hranic před migranty, na které se nikdo nehrne. Některé strany dokonce převzaly výrazy o “od reality odtržené bratislavské elitě”, “zaprodáných novinářích” či “sorošovských nevládkách”.

I can not believe the news today … I can not close my eyes and make it go away

Dnes, měsíc před volbami, ve kterých čelíme největší politické hrozbě od doby vzniku samostatné republiky, si skutečně nemůžeme dovolit ztrácet čas akademickými debatami o tom, jaké strategie se vyplatí zkoušet, kdo se jaké formy protestu smí zúčastnit, a nechat si diktovat výklad reality blázny z konspirační scény.

Ušetřme si zbytečné rozhořčené statusy psané generály po válce a buďme v aktivním nasazení nyní, kdy ještě máme šanci zvrátit trend růstu extremistů. Nechci zažít ještě horší ráno, než to z března 2016, kdy mi v zoufalství běžela v hlavě Bonova slova: “How long? How long must we sing this song?” (Jak dlouho musíme tuto píseň zpívat?)

Nemusíte mít rádi Progresivní Slovensko. Nemusíme být pro vás stranou, které to ve volbách půjdete hodit. Tyto volby nejsou jen o tom, která strana si postaví větší kopeček na svém pískovišti. Jsou o tom, abychom se v rozhodujícím zápase dokázali postavit do jednoho šiku, abychom se zmobilizovali a našly každý svůj způsob odboje proti fašismu.

Já jsem proto odhodlána udělat vše. Budeme pokračovat masivní terénní kampaní, budu nadále klepat na dveře, budu mluvit s voliči, budeme se stovkami našich členů a aktivistů mrznout v ulicích a mobilizovat lidi k volbám. Já osobně jsem boj proti extremismu začala před 10 lety, kvůli němu jsem vstoupila do politiky a nezastavím se, dokud nebudou fašisté zahnáni na politický okraj.