Gary G. Steele: Změna je jediná jistota, kterou v životě máme

Kromě jiného vystudoval univerzitu, sloužil v mírových sborech v západoafrickém Nigeru, učil na vyšší odborné škole a pracoval pro mezinárodní poradenské firmy zaměřené na distribuci antikoncepce, léčiv a očkovacích látek do městských i venkovských vyloučených lokalit v Africe, Asii a Latinské Americe. „Mám dojem, že moje dětství u cirkusu mě vybavilo schopnostmi jako flexibilita, řešení problémů a interkulturní porozumění, které mi umožnily pozdější kariéru. Nikdy jsem nezapomněl, kdo jsem a odkud pocházím…“ 

Vaši objemnou knihu jsem jako redaktorka překladu přečetla nejmíň sedmkrát a pokaždé jsem se skvěle bavila. Opravdu mě těší, že se s vámi můžu setkat osobně. Pane Steele, jste v Praze poprvé?

Děkuju vám za kompliment. Ano, v České republice jsem poprvé. Cestujeme po Evropě a Praha je pro nás nejdůležitější destinací. Jsem rád za příležitost zpropagovat knihu, která zde vyšla. Za těch pár dnů pobytu jsem se bohužel s mnoha Čechy nepoznal. Obsluha v hotelu je z Tuniska, hosté jsou Italové, řidiči Ukrajinci… Praha je velmi kosmopolitní. Mám radost, že jsem mohl navštívit koncerty festivalu Khamoro a také se setkat s romskými autory.

Jaká to byla zkušenost?

Bylo to úžasné. Myslím si, že k tomu, aby člověk poznal, že si s ostatními porozumí, mu stačí pět deset minut… Hodně jsem se toho od nich naučil. Byl jsem ohromen jejich zájmem o psaní. Sám neznám jiné romské autory, kteří by psali o romské kultuře. O ní obvykle píšou jen univerzitní profesoři. My máme samozřejmě úžasnou tradici předávat si příběhy ústně. Problém je, že příběhy mohou zemřít společně s těmi, kdo je zažili nebo vyslechli, pokud je nepředají dalším generacím. 

Romové často zmiňují, že když cestují a setkají se s Romy v jiné zemi, pocítí sounáležitost. Vnímal jste ji i tady? 

Většinou ano. Když potkám romského houslistu na ulici, ať už je to třeba v Kolumbii, ve Španělsku nebo v Itálii, vždycky se s ním zastavím. A v Anglii, odkud přišli mí praprarodiče, jsem ještě nepotkal žádného Romaničela, se kterým bych nebyl, i když třeba vzdáleně, příbuzný. Pokaždé narazíme na ta samá příjmení jako Wharton, Cooper… Myslím si, že existuje zhruba dvacet příjmení, která se u anglických Romaničelů vyskytují. Při rozhovoru mi často kladou podivné otázky, jako například proč žiju v USA, a ne v Anglii, když odtud pochází mí předci. A také se diví, že dělám něco jiného než tradiční Romaničelové. No, časy se mění…

I ve vaší knize rozmlouvají postavy o změnách, například když starší generace tu mladší poučuje, že se jim nemá smysl bránit, ale musí se na ně připravit. 

Ano, píšu o tom, že změna je naše jediná jistota, kterou v životě máme. Může být dobrá i špatná. Po krizi ve 30. letech nikdo netušil, že přijde ještě něco horšího – druhá světová válka. Pak jsou tu ty dobré věci, které mění svět k lepšímu. Například očkování, dnes vysoce rozšířené i v rozvojových zemích, díky němuž prakticky vymizely nemoci jako dětská obrna.  Antikoncepce, možnosti vzdělání, dnešní role žen… 

Procestoval jste svět, řekl byste, že existuje něco jako národní povaha? O Američanech se třeba říká, že k životu přistupují pozitivně.

Ne všichni v Americe smýšlejí pozitivně, naopak bych řekl, že v poslední době se to o dost zhoršilo v souvislosti s tím, jak se společnost stále více polarizuje, zvláště nyní před prezidentskými volbami. Nejsme teď právě moc šťastní. Na národní povahu nevěřím, to by mohlo být nebezpečné něco takového tvrdit. Ale ano, mohu říct, že existují zvyky nebo vlastnosti, které mají lidé z určité země často dost společné. Někteří říkají, že třeba na jihu jsou lidé mnohem více družní. Například V Maroku se muži při objímání silně tisknou. Jednou mi tam takhle dokonce rozbili sluneční brýle, které jsem měl zastrčené v náprsní kapse. A pak jsou země, kde vám lidé stěží podají ruku. Co se ještě týče těch představ o Američanech, nejvíce mě vždycky překvapovalo, že v jistých zemích očekávali, že USA budou mít řešení na všechny problémy. Vždycky jsem to komentoval, že oni si musí najít svoje řešení, které bude jim, jejich kultuře a společnosti, nejvíce vyhovovat.

Spojené státy ale do velké míry určují světové dění, včetně evropského. Uvědomují si lidé v USA tuto odpovědnost?

I v tomto je americká společnost rozdělená. Když potkám někoho s červenou kšiltovkou, možná mám problém s ním komunikovat kvůli tomu, že ten člověk nechce slyšet to, co říkám, mé názory. Politika jako by se stala fotbalovým hřištěm. Lidé dělají přesně to, co fotbaloví fanoušci, kteří milují svůj tým bez ohledu na to, jestli je dobrý, nebo ne. Navíc v Americe je spousta neinformovaných lidí. Dám příklad. To, že si přeješ zastavit násilí v Gaze, neznamená, že jsi antisemita. Ale někteří lidé nechtějí znát příliš mnoho detailů. Bohužel i média, která by měla informovat objektivně, polarizaci často podléhají a události překrucují.

Vidíte naději na změnu?

Mně by stačilo, kdyby se situace stabilizovala, ale zůstává tu ten problém malé informovanosti. Většina Američanů by Ukrajinu nedokázala najít na mapě a pak je tu menšina lidí jako já, kteří si uvědomují závažnost situace a obávají se, že se Putin na Ukrajině nezastaví. Že to je pro něj jen první sousto. Po dobytí Ukrajiny budou další na řadě Moldavsko, Baltské země a ani Česká republika nemusí být podle mého názoru uchráněna. Ale to už jsme se dostali příliš daleko od psaní knih a já nejsem odborník na evropské dění.

Vraťme se tedy k literatuře, jak se píše román, jehož děj se odehrává před téměř sto lety? 

Čerpal jsem z příběhů, které se vyprávěly v mé rodině. Velmi nápomocná mi byla fotoalba a krabice od bot, kde mám uložené rodinné fotografie. Ty oživovaly mé vzpomínky. I takové detaily jako třeba to, že jsme měli v jednu dobu čtyři speciálně vycvičené koně. Historická fakta jsem si ověřoval pomocí Googlu. Například v jakých letech bylo období prachových bouří nebo jak velká byla míra nezaměstnanosti. Stalo se, že jsem třeba konkrétní most zasadil do jiného města, než v jakém skutečně podle vyprávění mých předků stál, ale to jsou podrobnosti, na kterých nezáleží. Umění by podle mě mělo lidem rozšiřovat obzory a zároveň je dokázat pobavit. Jedno bez druhého není možné. Je třeba vyprávět příběh tak, aby zaujal čtenáře. Pak si člověk, který si přečte román o Romech, třeba řekne, že Romové jsou kreativní a tvrdě pracující lidé. Tyhle příběhy z naší minulosti máme za povinnost předávat dál.

Ano, zvlášť o zážitcích všedního dne se v encyklopediích nedočtete…

Ty jsou naprosto nenahraditelné. Jako třeba to, že za krize někdy měly sendviče jen jednu půlku chleba nebo že když praskla pneumatika na kole, nebude ji možné spravit, protože nebude čím. Zachytil jsem i svoje osobní zkušenosti, když jsem se částečně stal předobrazem pro postavu Gillyho, částečně jím byl můj bratr. Pokud jde o další členy mé rodiny, jako postavy románu jsem je vykreslil v lepším světle, než jací v reálném životě vždycky byli. Byl jsem k nim shovívavý, člověk by měl být shovívavý… A kromě toho, často jsme kritizováni nespravedlivě, tak jsem to trochu kompenzoval.

Vydání knihy bylo tak trochu vaším „coming outem“, veřejným přihlášením se k romské menšině. S jakými jste se setkal reakcemi? Potvrdilo se, že váš román zmírňuje předsudky?

Vydáním tohoto románu jsem šel se svojí romskou kůží na trh. Spíše se občas setkávám s reakcemi, které svědčí o nízké informovanosti, jako třeba „Já jsem také ‚Gypsy‘, protože rád cestuji a mám svobodného ducha.“ – „To jsem nevěděl, že ‚Gypsies‘ jsou skuteční lidé.“ Nebo „Ale ty nejsi skutečný ‚Gypsy‘, žiješ přece v domě.“ Mí blízcí přátelé o mém romském původu vždycky věděli. A já myslím, že původ sám o sobě nic zásadního o člověku neříká, to, jaký je, se pozná podle toho, jak se chová k ostatním. 

Hlavním poselstvím knihy bylo sdělit čtenáři, že my Romové jsme tady a že jsme dobří lidé a takto by nás lidé měli vnímat. Je načase, aby nastala změna. Dalším příkladem pozitivní změny je, že před mnoha lety také nebylo běžné, aby ženy pracovaly nebo se jako ženy dostaly na vyšší pracovní pozici, třeba jako novinářky, aby vůbec pracovaly v těch vůbec nejodbornějších profesích, i když na sobě dřely velmi tvrdě, ale teď je to úplně samozřejmé. Koneckonců žijeme v 21. století. Moje matka nechodila do školy ani jediný rok, číst a psát se učila od svého otce, a já mám magisterský titul. 

To je značný posun. Jak jste s takovým zázemím dokázal získat vzdělání?

Můj otec měl německé kořeny. Poslal mě do internátní školy, kterou vedly jeptišky. Dobře jsem se učil, mou touhou bylo všem kolem sebe dokázat, že jsou Romové dobří lidé. Tenkrát o nás kolovaly hrozné zvěsti. Například se o nás tvrdilo, že jsme zloději, unášíme děti, nemyjeme se a podobně, proto jsme museli svůj původ tajit. Romové byli sice nevzdělaní, tedy neměli žádné institucionální vzdělání, ale jak ukazuju ve své knize, neznamenalo to nutně, že museli být chudí, naopak to často byli zdatní podnikatelé.

Jste v kontaktu se svými romskými příbuznými? Zůstal někdo z potomků provozovatelů cirkusu v této branži a stále ještě podnikáte společná setkání „na konci sezóny“?

Díky sociálním mediím s nimi v kontaktu jsem. Jen na Facebooku jsem členem 14 skupin a díky tomu jsem poznal bratrance a sestřenice, o kterých jsem neměl tušení. Poslední člen naší rodiny, který jezdil s cirkusem, zemřel před osmi lety. Jeden z medvědů z tohoto cirkusu pořád ještě žije a také koně, které jsou na výminku v Texasu na pastvě. Někteří příbuzní jsou hudebníci, někteří pokládají asfalt, máme mezi sebou i ty, kteří se živí výkladem osudu. 

Vystudoval jste humanitní obor zaměřený na jazyky a literaturu, ale pracoval úplně v jiném oboru. Kdy jste se rozhodl napsat román?

Psát jsem začal po odchodu do důchodu, potřeboval jsem nějakou činnost, nechtěl jsem to tu ještě zabalit. (smích) Taky jsem stále cítil, že mám povinnost vyprávět naše romské příběhy. Po staletí jsme je předávali jen ústně, proto nám nedělá potíže vyprávět. Někdy si ale nejsme jistí tím, jestli je dokážeme správně zachytit v textu. V knize Stephena Kinga O psaní: Memoáry o řemesle je mnoho inspirativních myšlenek pro ty, kteří chtějí psát, jako třeba ta, že „neexistuje jeden jediný správný způsob, jak napsat knihu“. Prostě začněte psát a neohlížejte se na to, když někdo říká, „správně se to má takto…“. Je to stejné, jako když se učíte jezdit na kole – psát se člověk taky naučí zase jen psaním. Literární tvorba je umění přepisování a dalšího přepisování. A musíte si uvědomit, jaký typ zápletky, konfliktu je vám nejbližší a chcete ho popisovat. Angličtí profesoři literatury je dělí na tři: konflikt se světem, jako je válka, nemoci, přírodní pohromy, konflikt s jiným člověkem a konflikt sám se sebou. A čtvrtý typ může být nějakou kombinací těchto tří typů, když se tyto konflikty vzájemně střetnou, potkají. Nerad píšu o konfliktech mezi lidmi, radši píšu o střetu jedince se světem, jako tomu bylo v případě velké hospodářské krize. 

S čím ještě musí začínající autor počítat?

Psaní chce spoustu času. Když si řeknete, že za rok napíšete knihu, musíte se připravit na to, že to bude takový objem práce, jako kdybyste byli tím psaním byli zaměstnaní na poloviční úvazek. Také si musíte uvědomit, že většina knih, o kterých lidé mluví, že je napíšou, nebyla nikdy napsána, většina z těch, které nakonec někdo začal psát, nebyla dokončena a většina z dokončených nebyla nikdy vydána. Je to smutné, ale je to pravda. 

Jak složité bylo vydat Čhávata z manéže?

Obeslal jsem patnáct různých vydavatelů. Napsal jsem těm, kteří se zajímají o cirkusové prostředí, etnické menšiny nebo období hospodářské krize ve 30. letech. Pět nebo šest z nich odpovědělo, že to jsou krásné příběhy, ale že je bohužel nevydají. Z knih, které v USA vycházejí, jsou naprostá většina romantika, thrillery, příručky o seberozvoji, literatura pro děti a kuchařky. Kde je prostor pro naši tvorbu, v takové konkurenci? Moje žena Joanne, která je moje první čtenářka, editorka a agentka, zjistila, že na Amazonu je možné vydat knihu vlastním nákladem. Pomocí předvoleb, kdy z nabídky rozměrů a typů papíru, fontů, ilustrací, obálky ad. určíte, jak kniha bude vypadat. Vaši objednávku Amazon vytiskne a dodá a zároveň ji pak nabízí na svých stránkách. Takto může v dnešní době někdo publikovat, stále to ale neznamená, že si knihu někdo koupí, o propagaci se musíte postarat vy sami.

Jak dnes žijí Romové v Americe?

Tvoříme jen velmi malou menšinu a naše romština je už velmi ovlivněná angličtinou. Přišli jsme a stále přicházíme z různých zemí, jsou mezi námi Manušové, Sinti, ruští, polští, řečtí Romové nebo ti, kteří přišli z Brazílie a Karibiku. Živí se různě, dláždí příjezdové cesty k domům, Romky na poutích a trzích dekorují zákazníkům ruce henou. Ne všichni Romové jsou tradičně založení, k takovým patřím i já. Vyloučené romské čtvrti v Americe moc neexistují, ale třeba v Jižní Karolíně se někteří Romové rádi soustřeďují na stanovištích pro karavany. Stejně jako v případě mé romaničelské rodiny udržujeme kontakt přes sociální média. A někteří z nás společně navštěvují určité kostely a kongregace, ale nejsem si jistý, zda je to z náboženských nebo společenských důvodů nebo tak trochu od obojího. 

Jaká je budoucnost Romů? 

Když se ohlédnu do historie, moji předci se pohybovali mezi severem a jihem Anglie v závislosti na ročním období a živili se mnoha způsoby, třeba broušením nožů, opravami nádobí, handlováním s koňmi, hudbou. Když jsme v Americe narazili na Romy z východní Evropy, žárlili jsme na ně, protože měli krásnější šperky a koberce. Na Khamoru jsem se šel podívat na defilé, průvod romských hudebníků a tanečnic v centru Prahy, a mluvil jsem s několika, kteří pocházejí z Bulharska, Makedonie, Slovenska. Bylo pro mě bolestivé slyšet, jak někteří Romové z těchto zemí jen přežívají a motají se v začarovaném kruhu chudoby. Přitom dnes mají romští muži i ženy více než kdykoli v minulosti možnost uspět, a to i v technických a přírodních oborech. Důkazem je moje neteř, která získala doktorát z mikrobiologie. Domnívám se, že tou cestou ke změně je vzdělání. To je naše budoucnost. 

V Anglii jen velmi zřídka docházelo ke smíšeným sňatkům mezi majoritou a Romy, ale dnes už je to celkem běžné. Jaká je naše budoucnost, nevím, možná úplná nebo částečná asimilace. Ale říkám si, pokud jsme před 500 lety přišli do Anglie a před 150 lety do Ameriky a stále tu jsme, je dost pravděpodobné, že tu budeme nějakým způsobem dál.

Tlumočení rozhovoru a překlad z angličtiny: Jana Donovan

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Předplatné si můžete objednat na webu časopisu.