Etnikum versus tradice: kdo koho zachovává? aneb esej na téma módní značky Romani design

Značka Romani Design, která před nedávnem dobyla maďarskou módní scénu, si vytkla za cíl zaplnit díru na trhu – jednotlivé prvky romského tradičního oděvního stylu povyšuje na módní styl a v souladu s koncepcí svých tvůrců přizpůsobuje její specifické motivy a formy požadavkům modernity – dalo by se říci, že „recykluje” romskou tradici typickou pro daný region.

Metaforická značka

Strhující a pestrobarevnou kolekci z překrásných jemných materiálů vytvořila pracovní skupina Studia Romani Divat, již vede agilní a zanícená obchodnice Erika Varga, jejíž karierní historie je skutečným „příběhem o úspěchu”. Erika začínala jako účetní, později vstoupila do módního světa jako šperkařka a paralelně s tím začala pracovat jako šéfredaktorka romského dětského časopisu Glinda. Podle jejích vlastních slov ji už od roku 2007 zaměstnával nápad vytvoření romské módní značky, která by představovala produkty sloužící potřebám romské komunity a vycházející z romské tradice, ať už jde o šaty, doplňky či šperky, a která by měla zároveň vstřícný přístup také vůči majoritě.
Podnik, který začínal jako rodinný, se po historicky první romské módní přehlídce v Maďarsku předloni 24.července rovnou etabloval jako módní dům; Erika a Helena Vargovy pak jako módní návrhářky. Romská kolekce vznikla za politicky hyperkorektních podmínek a ve znamení mnohonásobné tolerance: do přípravných prací byli zapojeni sociálně znevýhodnění i dlouhodobě nezaměstnaní.

Studio Romani Divat vzniklo v lednu roku 2009 po dvou letech přípravných prací jako forma sociálního podnikání a funguje jako veřejně prospěšný podnik orientovaný na potřeby komunity. Úspěch, kterého do dnešního dne dosáhl, předčil nejspíš i ta nejdivočejší očekávání jeho zakladatelů. Nová značka včleňuje tradiční regionální prvky romského odívání a jeho motivy a barevná specifika do velkoměstského módního stylu. Tvůrci jsou přesvědčení, že móda má potenciál bezprostředně rozpouštět bariéry mezi opozicí my-oni a působit na bok po boku žijící etnika tak, aby se stala navzájem přístupnějšími. Za důležitý dále považují také rámec přijetí jinakosti a kontext módy, který je otevřený a variabilní, oproti například muzeím, uzpůsobeným ke konzervování tradic. Značka Romani Design bezesporu posiluje rovnoprávnost romské společnosti. Je ovšem tato do detailu promyšlená, politicky prudce korektní koncepce schopná dosáhnout ve všech ohledech svých cílů a – paralelně s procesem povznesení tradičních prvků romského odívání na úroveň současných módních trendů romskou tradici skutečně uchovat?

Zachování tradic

I za předpokladu, že se zde nebudeme zabývat otázkou, jakou sémiotickou funkci obvykle plní tradiční ošacení v životě toho kterého etnika, je třeba bezpodmínečně zmínit primární hodnotu lidového kroje coby systému znaků. Jednotlivé kusy lidového oděvu – tradiční ozdoby a nepřeberná pokladnice motivů, ale také jednotlivé barvy oděvu, lišící se pro jednotlivé příležitosti, prozrazují pochopitelně nejen pohlaví, ale také věk či sociální status svých nositelů. V případě Romů označuje tradiční oděv také jejich příslušnost k užší skupině či rodu. Kolekce Romani Design vytvořená z tradičních prvků a motivů romského odívání tento primární (a v dnešních urbánních podmínkách také, přiznejme si to na rovinu, poněkud anachronicky působící) systém znaků nabourává ve jménu ušlechtilejšího cíle; neboli: recykluje tradici: vytváří nový, druhotný systém znaků, v novém kontextu. Ten je pak pokračováním, kompatibilním s uchováváním tradice a s jevištěm kosmopolitního života a svobody, kterou zaručuje velkoměsto: pestrou kavalkádou soužití více kultur a všeobjímajícího multi-kulti stylu, s tolerancí a rozličnými dalšími vlivy, které mohou působit na dnešního obyvatele metropolí – a také s uvolňováním vytyčených hranic.

V první řadě je tedy třeba prozkoumat, jak tento sekundární systém funguje coby znak – neboli, dosahuje-li daná koncepce, ono hravé „poromšťování” velkoměstské módy, svého kýženého cíle. Je tato dekontextualizovaná „tradice” schopná skutečně zachovat romskou tradici, když už tento cíl tak jednoznačně deklaruje? Jednotlivé modely kolekce jsou vskutku překrásné, ale z formálního hlediska, eufemisticky řečeno poněkud z rodu „deja-vu”, skutečnou formální trouvaille v nich jen tak neobjevíme – pokud tedy pomineme, že tu a tam využívají celistvé kusy z oděvů romských žen, jejich funkce se tu pochopitelně liší se od té původní. Jejich inovativnost se realizuje spíše prostřednictvím šikovné kombinatoriky – neotřelých spojení jednotlivých prvků.
Ze tří romských skupin, které dnes žijí v Maďarsku, si charakteristické znaky odívání ze všeho nejvíce uchovali olašští Romové – jak Beášové tak Rumungři se rychle přizpůsobili oděvnímu stylu většiny. Poslední zmíněná skupina se tak například z hlediska oděvní kultury dokonale „metropolizovala”, „zpanštěla”.

Pokud je nám známo, oděvní charakteristiky se v daném regionu zachovaly zejména v odívání žen: projekt Romani Design tedy může čerpat zejména z tohoto tradičního materiálu, chce-li zůstat věrný své koncepci: sama Erika Varga se v rozhovorech zmiňuje například o svých sběratelských výpravách mezi maďarské a sedmihradské skupiny olašských Romů.

A vskutku: inspirátory nejmarkantnější řady módní kolekce RD jsou jednoznečně právě olašští Romové, konkrétně oděvní zvyklosti kalderašských Romů (zejména těch sedmihradských, známých v daném prostředí převážně pod označením „Gáborovci”.) Jejich ženy obvykle nosí plisované (často kašmírové) pestré květované sukně v délce ke kotníkům, krajkovou zástěru ve stejné délce, barevnou či květovanou blůzu a šátek s motivy růží – a právě tyto prvky abstrahovala do moderní podoby také značka Romani Design: každý z nich se jak ve formální, tak v motivové podobě často opakuje na přehlídkových molech.
Zachovalo se ale vůbec něco z primárních kódů znakového systému takto povznesených – byť hravě – tradic? Co mohou takto dekontextualizované kusy oděvů znamenat v interpretacích tradiční romské, respektive gádžovské společnosti?

Vezměme si za příklad kalderašskou zavinovací sukni – tzv.katrincu, která je součástí „konvertibilní” zástěry a již lze v interpretaci současné kolekce nosit také zavázanou nad prsy, respektive spustit níže tak, jak se to dělalo tradičně dřív. Nebo večerní dámskou róbu vystřiženou hluboko do pasu, která více než zdůrazňuje ženská ňadra, líbivé koktejlové šaty apod., které se v duchu romské tradice zcela jistě nenesou.
To vše tedy (i s vědomím, že móda nepopiratelně uplatňuje princip hravosti a bylo by konzervativní, zbytečné a trapné přistupovat k ní rigidně) nemá z hlediska uchovávání tradic pražádnou hodnotu: k čemu je dobré, že z jedné strany buduje romskou tradici (a kterou vlastně?), pokud ji z druhé strany zcela boří? A to proto, že zvysoka kašle na jeden z nejpodstatnějších faktorů olašské tradiční kultury: systém zvyklostí, který se váže k rituální čistotě – marime, která má zejména pro skupiny lovari a kalderaš obrovský význam. Kolekce RD, uplatňující romské charakteristiky čistě ve vnějších aspektech, nikterak nehledí na složitý systém pravidel marime, jehož cílem je skrze zachování čistoty zabezpečit štěstí, zdraví a plodnost pro jednotlivé členy dané romské komunity – alespoň tedy podle jejich přesvědčení. Kolekce zároveň deklarativně zahrnuje do svého módního stylu také romské symboly štěstí – za všechny zmiňme například šperky ve tvaru podkovy, mince či čtyřlístku. Podle systému marime (nota bene značí tento termín jak systém pravidel, tak i samotnou rituální nečistotu – zde jej používám ve smyslu prvním) je spodní část těla nečistá, horní čistá. V tomto smyslu slova pak rezolutně a prostřednictvím mnoha příkazů odděluje návyky vážící se k té které tělesné části (podle této logiky je také vnější tělo oproti tomu vnitřnímu rituálně čisté, romská žena nečistá oproti romskému muži apod.) V souvislosti s tímto faktem zakazuje marime například nošení šatů vcelku, protože směšují horní a spodní část těla – sukni dotýkající se nečisté spodní části těla je nutné spojit s rituálně čistou horní částí prostřednictvím přetažení zástěry přes horní polovici – právě proto mohou romské ženy tradičně nosit výhradně kombinaci sukně a blůzy.

Bylo by pochopitelně přemrštěné očekávat od módní přehlídky, že se bude rigidně přidržovat systému tradičních pravidel, která platí za anachronismus; snaží se přece nakonec právě o to, aby se z tohoto uzavřeného systému vymanila, napojila se na modernitu a ve jménu pokroku se integrovala do většinové kultury. V tradičním slova smyslu by už samotná účast romské ženy na módní přehlídce platil za „nečistou“ – a mezi jednotlivými kreacemi kolekce pochopitelně nalezneme také množství dámských šatů – smyslem a cílem módy je především odívat. A právě z tohoto důvodu se mi nezdá jako nejšťastnější přílišné a nekonečné zdůrazňování koncepce uchovávání romské tradice: posilování a oživování tradic nelze realizovat pouze skrze verbální akt. neboli, jak trefně říká romský etnograf a básník Károly Bari, „naše tradice nás zachovávají“.
Ani v našem případě tedy nelze tento fakt opomenout a snažit se opustit systém pravidel, systematizovaný po celá staletí prostřednictvím pouhého verbálního konstatování, aniž by tím utrpěla pravidla dalších skupin a komunit a zbortil se určitý fungující systém pravidel. Zároveň však nelze vyloučit ani to, že některé konkrétní modely z kolekce cílí primárně na příslušníky dané komunity, zatímco jiné jsou určené většinové společnosti.

Ve stínu kontextu

Funkce první romské módní kolekce v Maďarsku je tedy mnohem spíše systémem znaků, rozpoznatelná etnická přítomnost, než uchovávání tradice jako takové: a tato vlastnost ji činí vhodnou k politickému předvádění, ať už je jí to po chuti nebo ne. To vše pochopitelně záleží také na kontextu, neboli na konkrétním prostoru, v němž je kolekce prezentována. Řečeno ad absurdum: velkoměstský módní dům pochopitelně cílí spíše na vyšší společenské vrstvy a sugeruje, že maďarští Romové se počítají k vrstvě, která se má dobře. Samotné modely jsou pochopitelně naprosto fantastické – já sama bych si na sebe vzala bez váhání kterýkoli z nich, tedy, pokud bych si je mohla finančně dovolit. V butiku v Akátové ulici se výrobky značky Romani Design pohybují na cenové škále mezi pěti tisíci a dvěma sty padesáti tisíci forinty, doplňky tu seženete za několik tisíc forintů.

První přehlídku v červenci roku 2010 v klubu Gödör následovala na podzim další, tentokrát v Průmyslovém muzeu. S druhou přehlídkou se navíc pojila výstava a v show byly využité také módní produkty dalších návrhářů, využívající reinterpretované romské motivy – tyto produkty se účastnily soutěže „Živá tradice“, kterou už druhým rokem vypisuje Studio Romani Divat společně s nadací Amaro Trajo a která je určená módním návrhářům.
Její úspěšné kroky pak vedly dále do proslulého budapešťského Domu teroru – což považuji, mírně řečeno, za poněkud nepochopitelný tah – výstava, jejímž cílem je zachovávání tradic by se snad bývala byla lépe vyjímala, dejme tomu, v Etnografickém muzeu. V návaznosti na podzimní módní přehlídku pak Dům teroru uspořádal další výstavu, která seznamovala širší veřejnost s dalšími užitými předměty ze života Romů. Výstava nesla název „Odsouzeni jeden k druhému“ a podtitul Současný romský design – Romská identita v 21.století a byla k vidění od poloviny října do začátku ledna 2012. Už samotný název není tak docela košer: „odsouzeni jeden pro druhého“ dává tušit ten druh predestinace, který naznačuje spíše jakýsi trest: vzhledem k tomu, že jde o derivát slovesa „odsuzovat“. Název jako je tento sugeruje „spoutání řetězem“, respektive jeho nucené akceptování, a – snad bez vědomí těch, kdo jej vymysleli – říká v podstatě jediné: co naděláme, nic jiného nám nezbývá.
Vezmeme-li v úvahu vše dosud zmíněné, lze říci, že kolekce značky Romani Design, která ve svých počátcích sledovala zejména podnikatelsko-estetické cíle postupně přestoupila do jiného sémantického pole – do pole politického. Velikánský humbuk kolem tohoto módního počinu totiž stojí za zamyšlení: není tato iluze zbytečně nabubřelá? Nevykresluje příliš falešný obrázek o současné realitě maďarských Romů? Nenese až příliš patrné stopy politické agitky, s cílem reprezentovat jejím prostřednictvím zcela jiné významy a zájmy? A nezměnilo se v důsledku toho původní sdělení – nezanikl onen kýžený mezikulturní dialog?

Na kontextu mezikulturního dialogu – v daném případě na „nasvícení“ a „umístění“ přehlídkového mola totiž závisí celá řada věcí. Readymade profilace značky Romani Design působí totiž jako zhmotněný doklad toho, jak mají Romové v Maďarsku na růžích ustláno – což v obecném slova smyslu ani zdaleka neodpovídá realitě. Z pohledu statistiky: zdalipak si mohou příslušníci této skupiny obvykle dovolit, aby kreace romského módního domu skutečně „sloužily jejich potřebám“ – jak to koncepce RD tak často zdůrazňuje? Jinými slovy: je reálné, aby si tento módní dům udržel vlastní, pokud možno početnou, klientelu? V tomto slova smyslu totiž značka Romani Design slouží mnohem spíše jako jakási demonstrace – alespoň tedy co se týče jejího „dalšího života“ – a, ačkoli tímto tvrzením vstupuji na tenký led, jako by ani tolik nebylo důležité zachovávání tradic, ale spíš společensko-kulturní reprezentace: demonstrace skutečnosti, že, hleďme!, Romové v Maďarsku mají dokonce vlastní módní značku!

Srovnáme-li senzaci kolem značky Romani Design kupříkladu s příležitostnými nomádskými kolekcemi jiných módních značek ze zahraničí – tedy z těch zemí, kde má móda šanci podmanit si prostor – můžeme konstatovat, že kolekce, která absorbovala romské motivy, neměla za cíl příliš zdůrazňovat romský atribut, stejně jako není v jiném případě nutné například zvláště zdůrazňovat arabský původ přímořského ženského oděvu dželaba. Jeden příklad za všechny: ani v případě opakovaných milánských kolekcí Etro s multikulturními a nomádskými motivy nebylo třeba donekonečna zdůrazňovat, že tedy, považte, my si natolik vážíme romské kultury, že prvky jejich oděvu dokonce inspirují naší módu: její interpretace si totiž svou pozici dnes tak kladně hodnoceného atributu aktuálnosti nemusela vybojovat ze zásob negativních hodnot. Tam stálo skutečně v popředí hravé řemeslné „žonglování“ s prvky jinakosti, jedním slovem: samotná umělecká tvorba – ačkoli například stejné šátkové košile, s nimiž Romani Design přišla jako s převratnou novinkou, jsme mohli v zahraničních módních magazínech vidět už v 70.letech.

Přesto přese všechno je vznik značky Romani Design sám o sobě nesmírně chvályhodný a tvůrcům i nadacím, které razily cestu vzniku vysněné kolekce patří obrovský dík. I tak je ale třeba říci, že tento fenomén se neshoduje s dnešní každodenní realitou maďarských Romů. Nesoulad křičí už zdálky: není možné vyzvednout pomocí sice ušlechtilého, přesto však výsostně politického gesta Romy mezi horních deset tisíc nebo je v rámci jediného demonstrativního počinu zesoučasnit, zatímco paralelně s tím i nadále hojně bují aniticiganismus a segregace. V naší malé zemičce plné přeludů je totiž veškeré podobné konání – klidně takové prohlášení risknu – určené především očím zahraničí jejichž odezvu také částečně nachází – studio Romani Divat má dnes svou klientelu i ve velmi vzdálených destinacích, což je, mimochodem, samozřejmě také důvodem k radosti) – před kterými lze předstírat, jak jsou na tom „naši“ Romové dobře. Jde totiž o stejný druh zážitku, jako když turista čerstvě sestoupavší z budínského Hradu upře zrak na úhledně nasvícený Řetězový most či elegantní Rooseveltovo náměstí a jeho okolí, honosné lodní restaurace či okázale honosné hotely: na všechen ten velký maďarský luxus.