Dětských očí se nezbavíš: Život Aglaji Veteranyii je těsně spjat s jejím psaním

„Uměla jsem psát jen touto formou, ne jinak. Jen z pohledu dítěte jsem byla
schopná psát o všem tom strašném a nemorálním, co tento příběh obsahuje,“ uvedla
ke své knize Proč se dítě vaří v kaši švýcarská spisovatelka s
rumunsko-maďarsko-romskými kořeny Aglaja Veteranyi.

Vůči pozornosti, kterou tato kniha přitáhla k jejímu životnímu osudu, se
ohradila prohlášením, jímž chtěla znejistit přijímání knihy jako jednoznačně
autobiografické: „Tento román není můj životní příběh. Při vyprávění jsem si
musela zachovat co největší volnost a jazykově být co nejpreciznější.“ Těžko se
však lze při sugestivním stylu jejího psaní ubránit představě malé ztrápené
Aglaji.
Aglaja Veteranyi se narodila 17. května 1962 v Bukurešti rumunské artistce a
cirkusovému klaunovi pocházejícímu z Maďarska. Zatímco rodiče jezdili s cirkusem
po světě, malou Aglaju vychovávala matčina sestra. Záhy se Aglaja a její starší
nevlastní sestra připojily k rodičům a kočovný život cirkusových dětí poznaly na
vlastní kůži. V roce 1967 rodina společně s tetou emigrovala do Švýcarska a v
následujících letech jako hostující artisté procestovala Evropu, Afriku a Jižní
Ameriku. Aglaja se sice během cest naučila španělsky a ve švýcarském exilu
německy, ale kvůli častému stěhování nezískala žádné vzdělání a až do puberty
zůstávala prakticky negramotná.
V patnácti letech se osamostatnila, v Curychu vystudovala hereckou školu,
později zde sama učila herectví a vedla kurzy psaní. Od roku 1982 žila jako
spisovatelka a herečka na volné noze, publikovala v literárních novinách,
časopisech a antologiích, hostovala doma i v zahraničí se svými experimentálními
divadelními a literárními projekty, většinou společně se svým životním partnerem
Jensem Nielsenem. Na podzim roku 2001 se ocitla v duševní krizi, která ji
dovedla k rozhodnutí vzít si 3. února 2002 v Curyšském jezeře život.

Román Warum das Kind in der Polenta kocht (Proč se dítě vaří v kaši) vyšel
poprvé v roce 1999, brzy také v rumunské, maďarské, španělské, francouzské,
polské a slovenské verzi. Posmrtně vyšla kniha Das Regal der letzten Atemzüge
(2002) a nedokončený román Vom geräumten Meer, den gemieteten Socken und Frau
Butter (2004), spontánně následovaly jejich divadelní adaptace. Veteranyi
získala řadu literárních ocenění, například Cenu města Curych pro rok 1999,
Čestné ocenění kantonu Curych, v roce 2000 Cenu umění města Berlín. Ludwig
Metzger o ní natočil film Z propasti do propasti, v němž byly použity záběry z
osmičkových filmů jejího otce, které natáčel během jejich společného života.

Strach

Veteranyi zvolila vypravěčskou perspektivu dětské hrdinky, jež jí umožnila
pracovat s otevřeností a imaginací, která díky zkušenostem již dospělé autorky
získává groteskní až absurdní rozměr. I sama otázka v názvu knihy se nám jeví
nesmyslná, ne tak pro malou Aglaju. Hororový příběh si pro ni vymýšlí starší
sestra, aby v ní vyvolala představu bolesti, kterou zažívá ono vařené dítě, a
přehlušila tak strach o jejich matku visící během vystoupení pod šapitó pouze za
vlasy.
Rodina se nikde necítí v bezpečí, provázejí ji obavy z vyzrazení tajemství
matčiných vlasů a ztráty exkluzivity cirkusového čísla „Ženy s ocelovými vlasy“,
které jim zajišťuje obživu. Jako emigranti z Ceaušeskova Rumunska, a vlastně
také jako lidé bez vlasti, kočovníci, se neustále nacházejí v izolaci, na každém
hraničním přechodu zažívají strach z repatriace, obávají se komunistických
špiónů, únosu. Rodiče dětem vštěpují paranoidní pravidla přežití – nesmí nikomu
důvěřovat, nesmí mluvit pravdu, nesmí vycházet mimo maringotku, hrát si s dětmi.
V totalitním režimu představovala ostrůvek jistoty a bezpečí alespoň rodina, o
to beznadějněji na nás zapůsobí poznání, že se Aglaja nemůže spolehnout ani na
své nejbližší, rodiče, kteří nedokážou bojovat s vlastní psychickou a emoční
labilitou a vytvořit dětem citové zázemí.

Co znamená bohatý? Moje rodina doma v Rumunsku si nemůže uvařit vodu,
protože nemá ani vodu, ani plyn. Ale všichni mí bratranci a sestřenice mají
hodně dětí. Rumunské ženy musí rodit hodně dětí. Posíláme jim pravidelně kávu a
silonové punčocháče. Ale oni chtějí vždycky dolary.
Všichni věří, že jsme velmi bohatí. Kdyby měli tušení! Jako by to bylo tak
snadné! I tady musíte peníze vydělávat a člověk musí dávat dobrý pozor, kam je
schová, otec je dává pokaždé jinam, aby je nikdo nenašel.
Matka nosí peníze v botě. Až budu mít později hodně peněz já, koupím si čínského
sluhu, který u mě bude bdít, abych už neměla špatné sny. Bude se jmenovat
Tschian Tschian a bude mě hlídat, a já se už nebudu bát.
A všichni se tomu budou divit.

Domov?

Jak si vytvořit domov, když stále cestujete, když se nemáte kam vrátit?
Aglaje se domov fakticky smrskne na modrý šátek, který si prostírá v každém
dočasném útočišti maringotky či hotelového pokoje na stůl. S opuštěnou vlastí ji
pojí už jen mateřský jazyk, několik raných vzpomínek, prosebné dopisy od
příbuzných a hlavně jídlo – vůně opékaných baklažánů, každodenní až rituální
příprava slepičí polévky. V novém městě, kde se s cirkusem zdržují, s matkou
nejdříve zamíří na trh s masem. Právě možnost bezstarostně se nasytit považuje
za jedinou výhodu, kterou jim emigrace přinesla („Jinak tady žijeme jako bohatí
lidé, kosti z polévky můžeme po jídle s klidným svědomím vyhodit, doma bychom je
museli schovat pro další polévku.“). Společná večeře po představení jim
poskytuje vzácný pocit bezpečí a pevný bod v jejich nestálé existenci.
Musí-li opustit prostor maringotky, rázem si mezi lidmi připadá bezprizorní,
„jako ryba na trhu“ – nemá nic, za co by se mohla schovat, co by ji před
ostatními pomohlo ochránit se, co by ji zbavilo osamělosti. Při bourání
cirkusového stanu a s ním spojeným stěhováním ji naplno zasáhne obava z nejisté
budoucnosti. Ve městech, kterými projíždějí, se neorientuje, přepadá ji
agorafobie, bojí se, že se ztratí, zdá se jí, že někdo domy a ulice „rozkládá a
znovu staví“. Poznávacím znakem literatury o migraci jsou také často se
opakující motivy krabic, kufrů, boxů, šuplíků, skříní, které evokují představy o
bydlení a skrývání („Kde je náš dům? Matčin kufr s porcelánovým nádobím ještě
máme.“).

NEJHEZČÍ VĚC
Když po představení společně večeříme.
Když matka leží v posteli a tvrdě spí.
Když brzo ráno vstane, přikryje mě a začne vařit.
Domov je zápach po slepičím peří.
Pak usnu.

Odlišnost

Klíčový motiv ilustrující rozdílnost Východu a Západu představuje postoj k
dítěti a hodnotám, které znamenají bohatství („Vlasy si můžu kartáčovat jen
velmi opatrně, matka říká, že jsou na ženě to nejdůležitější. Otec říká, že
nejdůležitější jsou boky.“). Východ bojující o přežití nutí děti předčasně
dospět, aby se také mohly podílet na zajištění obživy pro rodinu (v případě
Veteranyi a její zkušenosti tanečnice v nočních podnicích skutečně brutálně).
Západ, řečeno slovy jedné z postav románu, pohlíží na tuto praxi jako na
„zneužívání dětské práce“, prioritou v tomto věku má být získání vzdělání.
Západní protestantská výchova k pokoře, pracovitosti, nenáročnosti až
přízemnosti je konfrontována s životním poznáním sester – švýcarské děti jejich
zážitkům z cest nedokážou uvěřit. Ukazuje se tak jejich dětská bezstarostnost,
naivita a současně střízlivé uvažování a nedostatek fantazie, který by se
dětství ještě týkat neměl. Nemají tak jako Aglaja sny o slavě, nereálná
očekávání („Až budu starší, natočím svůj životní příběh. Paní Hitz to nerada
slyší. Zrudne v obličeji a mluví, jako by četla z knihy: Všichni lidé jsou si
rovni. Nikdo nemůže chtít být výjimečný.“).
Větší rozmanitost se na straně Východu objevuje i v otázce víry – pravoslavný
ritus se zde prolíná se starými pohanskými zvyky, pověrčivostí, symbolikou snů.
Jazyková bariéra ji nejvíce vystavuje vědomí vlastní jinakosti, cizosti, zároveň
jí nabízí svobodu vnějšího pohledu, možnost udržet si odstup a upřímně zhodnotit
život na Západě i ten v Rumunsku. Strohý, nekomplikovaný až fragmentární způsob,
jakým Veteranyi používá němčinu, bohatá metaforika a jasnozřivé zkratky zřejmě
mají svůj původ v její znalosti rumunštiny a zkušenosti s němčinou jako
naučeného jazyka. Silně působí kontrast lehkosti vyjádření a zatíženosti obsahu,
zásadní pro vnímání textu je také využití grafiky – prázdná místa stránek
sdělují, že pro popis těch nejbolestnějších traumat, která Aglaja zažila, se
slov nedostává. A v neposlední řadě je to i neodlučitelná vědomost o autorčině
tragické volbě. S následky neutěšeného dětství se vyrovnávala prostřednictvím
úspěšné umělecké tvorby, svůj život přesto vyhrát nedokázala.

Chci zpátky k cirkusu.
Ostatní děti nemají strach, všechny mluví stejnou řečí.
My taky mluvíme jejich řečí, ony ale té naší nerozumějí.
Umím už v cizí řeči napsat hodně slov. Psaní je ale jiné než mluvení. I paní
Hitz mluví jinak, než se to učíme ve škole. V duchu se ptám, jestli umí psát
tak, jak se to učíme ve škole.

Představuju si nebe.
Je tak velké, že se leknu a raději okamžitě usnu, abych se uklidnila. Po
probuzení vím, že Bůh je o něco menší než nebe. Jinak bychom při modlení ze
strachu stále usínali. Umí Bůh cizí jazyky?
Rozumí cizincům?
Nebo v malých, skleněných kabinkách sedí andělé a překládají mu?