Denník N: Gestapo mu odvleklo do lesa celou rodinu. Jako romský partyzán Ján Lacko oficiálně neexistoval
O tom, že její pradědeček byl partyzán, se Věra Lacková dozvěděla z vyprávění své babičky. Příběh koloval v jejich rodině a tam měl – jako jedno z mála svědectví o této zapomenuté kapitole dějin – zůstat a pozvolna mizet. Oficiálně totiž u nás žádní romští partyzáni nebyli. Téměř nic se o nich neví, nemají pomníky, nevěnují se jim historické knihy ani studie. Příběh Jána Lacka a informaci o dokumentárním filmu jeho pravnučky přinesl slovenský Denník N.
Když Věra Lacková začala skládat skutečnou podobu rodinného příběhu, musela začít od začátku. Navštívila desítky institucí, v archivech se prohrabala tunami papírů. Výsledkem jejího pětiletého úsilí bude dokumentární film s názvem „Jak jsem se stala partyzánkou“.
A nebude jen o jedné rodině. “Romové jsou vnímáni výhradně jako oběti, přitom mezi nimi byli i aktivní hrdinové, kteří se po boku majority zapojily do Povstání. Měli k vlasti pozitivní vztah, uměli se za její hodnoty postavit. To zásadně převrací přetrvávající stereotyp Romů jako neschopných aktivity,” říká pravnučka Jána Lacka.
Tragédie v Turčeku
Ján Lacko se narodil v roce 1901 v Dolním Turčeku při Turčianských Teplicích. byla to německá vesnice, ve které po staletí žily vedle Němců Romové bez problémů. To vše se změnilo po vzniku Slovenského štátu a zejména po začátku druhé světové války.
Podomní prodavač látek a muzikant (podle pamětníků ovládal housle, violoncello i kontrabas) byl při svých cestách vícekrát zatčen jako podezřelý kočující živel. Soud v Dolním Kubíně ho v září 1942 poslal do pracovního tábora v Dubnici nad Váhom. Odtud se mu podařilo uprchnout, pak ho však znovu zatkli a věznili od března do června 1943.
Zřejmě i pod vlivem těchto zkušeností s luďáckým režimem se Lacko přidal k odboji. Stal se členem partyzánských skupin Kremnická jednotka Gejza Lacka, Jegorovova skupina, I. a II. partyzánská brigáda M. R. Štefánika. Opět ho chytili a poslali do tábora v Dubnici.
Mezitím se gestapo pomstilo jeho rodině. Doma nechal 69-letou mámu Marii, manželku Rozálii (36 let) a čtyři dcery – Margitu (17), Gabrielu (14), Rozálii (2 roky) a Valérii (2 měsíce). Zatímco utekli a skrývali se u Banské Bystrici, gestapo jim vypálilo dům. Když se v listopadu 1944 rodina do vesnice vrátila, všechny je zatkli, ženám přikázali vzít si jen nejnutnější věci a odvedli je do lesa pod záminkou, že je vedou k jejich novému domu. V lese je všechny včetně malých dětí zastřelili. “Co bylo nejtragičtější, pomáhala při tom domobrana, tedy místní, kteří se s rodinou dobře znali,” říká Lacková.
Když válka skončila a Ján Lacko na jaře 1945 přišel domů do Turčeka, dozvěděl se akorát to, že jeho rodinu odvedli do lesa. Dva týdny je hledal v okolních horách, až natrefil na stopu. Jeho matka při cestě lesem ve špatném tušení, že je vedou na smrt, natrhla peřinu, kterou nesla v rukou, a trousila peří jako stopu. Podle něj syn našel pod hromadou větví jejich mrtvá těla, která potom pohřbil na hřbitově.
Po válce se Lacko snažil začít znovu. Zůstal bydlet v Turčeku a našel si ženu, která přišla ve válce o muže. Měli tři děti, z nichž nejmladší, Věřina babička, příběh partyzána předávala dál. Válkou se však neskončilo všechno špatné. “Někteří z lidí, kteří byli v domobraně, převlékli kabáty a za komunistů dostali funkce. To se pradědečkovi nelíbilo, tak napsal stížnost. Vzápětí mu začali vyhrožovat. Babička si vzpomněla, že chodili klepat na okna s tím, že ho zabijí, tak jak zabili jeho rodinu,” říká Lacková.
Na okraji vesnice
Vera Lacková zjistila, že Jan Lacko není zdaleka jediným zapomenutým romským hrdinou. Romští vojáci či partyzáni byly prakticky všude tam, kde byl protifašistický odboj, od Česka a Slovenska přes země bývalé Jugoslávie a Rumunsko po Sovětský svaz.
“Zpravidla Romy odvedli do armády a zi, po tom, co vypuklo Slovenské povstání, se přidali k odboji. Neřešilo se to, že jsou to Romové a jakou mají národnost. Jejich výhodou bylo, že jako lidé z menšiny, kteří žili na okrajích obcí a měst, velmi dobře znali les, rozličné cestičky a plodiny. To byly jejich výhody, které se hodily ve spolupráci s partyzány.”
Je mnoho důvodů, proč romští odbojáři nevstupují do oficiální historie. Některé, jako chybějící elity a chybějící písemná kolektivní paměť, jsou specifikem etnika. Pak za to může smíšená identita. Mnozí Romové se považovali zároveň za Slováky a jejich příslušnost k romské menšině se nezaznamenávanla – historici je pokládali automaticky za Slováky.
Po roce 1989 se pozvolna začalo zvyšovat povědomí o romském holocaustu, ve stínu masového vyvražďování však zůstal fakt, že Romové nebyli jen jeho pasivními oběťmi.
Film by měl mít premiéru příští rok na podzim, neměl by však hovořit jen o minulosti. I v terénu při výzkumu filmaři narazili na předsudky. “Nenávist vůči Romům a Židům je zakořeněná. Společnost ji toleruje. Vezměte si Moldavu na Bodvou, kde soudy vyrobili pachatele z obětí policejní razie. Když něco spáchá Rom, média píší, že je Rom, při zločinu Slováka se národnost nezmiňuje,” dodává Věra Lacková.
