Čtyři akademické tituly, pestrý profesní životopis i cesta k poznání vlastní identity. Připadám si trochu jako Amazonka, říká Alexandra Minzari

Přirozeně mám před setkáním se Szandi, jak se mi tato „superžena“ představuje, trochu trému. Ta ze mě ale rychle padá. Alexandra je vřelá osobnost a její otevřenost okamžitě láme ledy i jakékoli kulturní či jazykové bariéry.

Cesta k poznání vlastní identity

„Připadám si tak trochu jako Amazonka,“ svěřuje se mi s úsměvem. „Jsem svobodná matka, mám pětiletou dceru a vychovávám ji sama. Dcerka je pro mě obrovskou motivací a chci jí ukázat, že ženy mohou stát samy za sebou a dokázat, cokoli se jim zachce,“ říká. 

Ještě před narozením svého dítěte měla Szandi v jednom jasno: že jí nebo jemu bude odmalička říkat pravdu o svém původu. Malá Nalia, jejíž jméno znamená „Dar od Boha“, tak od raného věku ví, že má romsko-maďarské kořeny a po svém otci také ruské. A ve svých pěti letech už mluví maďarsky, anglicky i rusky.

Pro Alexandru, která je po otci Romka a po matce Maďarka, však cesta k sebepoznání a nalezení své identity tak přímá a jednoduchá nebyla. Přestože její otec romské geny díky svému vzezření zapřít nemůže, o romském původu se v rodině dlouho mlčelo. 

„Pochopila jsem, že je něco jinak, až první den školy, ve svých sedmi letech,“ vypráví Alexandra. „Paní učitelka nás děti požádala, ať položíme ruce před sebe na papír. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, viděla jsem, že ruce ostatních dětí byly mnohem bělejší než ty moje. Zastyděla jsem se a rychle ruce schovala za záda.“ 

Nejistota a pochyby ale pokračovaly, protože mluvit o podobných zážitcích bylo v Alexandřině rodině tabu. „Až v šestnácti letech jsem se konečně osmělila a zeptala se svých rodičů. Chodila jsem v té době na gymnázium a všude jsem slyšela, že nevypadám jako Maďarka. Lidé se mě ptali, jestli nejsem z Turecka nebo z Itálie,“ pokračuje Szandi.

„Poznání pravdy mi ale v té době situaci nijak neulehčilo. Bála jsem se říct ostatním, že jsem Romka, měla jsem strach, že mě odsoudí, protože v té době probíhala v Maďarsku velká kampaň proti Romům. Musela jsem nejprve dozrát, abych se odvážila ke svému původu přiznat,“ vzpomíná.

Cesta za hranice

Hledání své vlastní identity zažehlo v Szandi touhu po cestování. „Cestování a život v cizině pro mě byly vždy hlavně o poznávání a nacházení sebe samé. A také jsem chtěla zjistit, zda to zvládnu,“ říká Alexandra.

Právě v šestnácti letech, kdy se dozvěděla o svém romském původu, se rozhodla strávit léto v USA. „Když jsem doma oznámila svůj plán, celá rodina byla v šoku,“ svěřuje se Szandi. „Vůbec nechápali, proč něco takového chci, a od cesty mě zrazovali. Nakonec se mi ale podařilo všechny přesvědčit, takže myslím, že už tehdy byla moje komunikace na celkem dobré úrovni,“ směje se Alexandra. „Chtěla jsem si v té době také nechat udělat druhou dírku do ucha na náušnici. To mi rodiče sice nedovolili, ale souhlasili, abych strávila celé tři měsíce u cizích lidí.“

Přestože byl začátek v Americe těžký a Alexandře se stýskalo po domově, cítila se v multikulturní společnosti brzy jako ryba ve vodě. „Cítila jsem tam obrovskou úlevu a velkou sílu. Nikdy předtím jsem si tak silná nepřipadala,“ vzpomíná.

„Také jsem byla volná. Doma v Maďarsku mám vždycky pocit, že mě někdo sleduje. A když se mě někdo na něco zeptá, vidím hned snad za každou otázkou dvojí smysl. Ať už je to v autobuse, ve škole, v práci. Ale v cizině vím, že nikdo nemluví za mými zády a že to, co lidé říkají, není dvojsmyslné,“ doplňuje Szandi.

Návraty domů

Přesto se Alexandra do rodného Maďarska z pobytů v zahraničí vrací ráda. „Jsem si skoro jistá, že to souvisí s mými romskými geny,“ vysvětluje. „V romských rodinách spolu žijí celé generace. Moji prarodiče bydlí jen dva domy od mých rodičů, na stejné ulici, a já, kdykoli jsem v zahraničí, mám špatné svědomí a trápím se, jestli jsem své rodině nezpůsobila bolest a jestli jsou všichni v pořádku,“ říká.

Asi nejhůře se cítila v letech 2008 až 2009, kdy byla v Maďarsku romská menšina často fyzicky napadána. Během těchto útoků zemřelo šest Romů, mezi nimi i čtyřletý chlapec. Desítky Romů byly zraněny. „Tehdy jsem měla o svoji rodinu velký strach. Nevěděla jsem, co dělat, jestli jet domů, nebo se pokusit dostat je do Anglie,“ vzpomíná. 

Podle Alexandry se nyní rasistické útoky proti Romům přesunuly z veřejného prostoru na sociální sítě. A na veřejnosti jsou místo Romů napadáni spíše lidé ze skupiny LGTBQ. „Myslím si, že v Maďarsku záměrně vyvolávají nenávist k určitým skupinám někteří vládní činitelé. Je to způsob, jak odvést pozornost od korupce,“ říká Alexandra. „Jak praví jedno latinské úsloví – panem et circenses. Dejte lidem chléb a hry a nebudou přemýšlet nad tím, co se ve skutečnosti děje.“

Touha po vzdělání

Dalším zásadním tématem, které určilo Alexandřin životní směr, byla a stále je touha po poznání. Věří, že vzdělání lidem nepřináší jen moc a uznání, ale také potřebné sebevědomí. 

Prvním krokem k dobrému vzdělání byl už výběr střední školy – Szandi navštěvovala prestižní a velmi náročné gymnázium. „Při zvažování pro mě bylo zásadní, že se jedná o křesťanské gymnázium. Ačkoli moje rodina není věřící, já jsem vždy uvnitř sebe víru v Boha cítila. Myslím, že to souvisí s mými romskými kořeny. A my Romové ještě více než Ježíše uctíváme Panu Marii,“ vypráví Alexandra. 

S vynikajícími výsledky se po absolvování gymnázia přihlásila na studia Mezinárodních obchodních vztahů v Oxfordu, kde získala bakalářský titul. Poté ve studiu pokračovala v Cambridgi. V Anglii chtěla studovat hlavně kvůli multikulturní společnosti, která jí v Maďarsku chyběla. „A protože jsem maximalistka, rozhodla jsem se, že když v zahraničí, tak na té nejlepší univerzitě,“ usmívá se.

Boj s předsudky

Po studiích se Alexandra vrátila do Budapešti. „Myslela jsem si, že se vrátím a ‚spasím svět‘ v Maďarsku, ale přestože jsem měla titul z Oxfordu, nemohla jsem doma sehnat odpovídající práci,“ vzpomíná. Někdo by se možná rozhodl vrátit do zahraničí, Alexandra se však rozhodla získat další titul. Tentokrát na státní univerzitě v Budapešti – začala studovat obor veřejná administrativa. 

Po letech strávených na Oxfordu a Cambridge, mezi profesory a studenty bez předsudků, se tady ocitla v úplně jiné společnosti. „Lakatoše tady většinou nepotkáváme,“ poznamenal na její adresu hned na první přednášce jeden z profesorů. Narážel přitom na typické romské jméno.

Alexandra mu sebevědomě odpověděla: „Jmenuji se Alexandra Minzari, pocházím z romské rodiny a tohle je již třetí vysoká škola, kterou studuji.“ „V té chvíli by se atmosféra v posluchárně mohla krájet. Dotyčný profesor se ale ani nenamáhal odpovědět, natož omluvit, sedl si za katedru a pokračoval v přednášce,“ vypráví Szandi. 

Romské kořeny

Po dokončení studia začala Alexandra pracovat pro Maďarský zápasnický svaz. Nejprve v Budapešti, pak v jeho centrále ve Švýcarsku. Když se zeptám, jaký má vztah ke sportu, rozesměje se. 

„Odjakživa jsem měla trochu nadváhu, takže zrovna velký sportovec jsem nikdy nebyla. Ale pro mého otce byl sport velice důležitý. Vždycky jsem obdivovala, jaký je, jaký má postoj k životu, k ostatním lidem, k práci. A to přesto, že vyrostl prakticky na ulici, v romském ghettu. Říkal mi, že za to všechno vděčí právě sportu. Dlouho hrál fotbal a při tom se naučil disciplíně, týmové hře a dalším pro život důležitým věcem. Proto jsem se rozhodla pracovat pro sportovní organizaci. A ano, bylo to přesně takové prostředí, o jakém mi vyprávěl otec,“ vysvětluje. 

V loňském roce pak Alexandra přijala nabídku na pozici šéfredaktorky v maďarské romské televizi DIKH TV. Z té ale letos odešla pracovat do tiskového oddělení odboru ministerstva vnitra na ochranu dětí. A jak sama říká, tato práce určitě není její poslední štace.

„Cítím, že se potřebuji více navrátit ke svým romským kořenům. My Romové žijeme emocemi, pravdivě, a já tohle miluji. Můj ex-manžel vždy říkal, že jsme blázni, protože v jednom okamžiku se milujeme, za chvíli se hádáme, pak pláčeme…,“ směje se.

Alexandřin otec pochází ze skupiny maďarských Romů zvaných Rumungre. Alexandra vysvětluje, že se jedná o hudebníky, kteří hrávali na šlechtických dvorech. To je důvod, proč nikdo z její rodiny nemluví romsky – Rumungre Romové romsky přestali mluvit už na začátku 17. století, protože jim nepřišlo slušné mluvit ve společnosti jazykem, kterému nikdo nerozumí. 

Podle Alexandry je to téměř otázka cti, zatímco její přátelé z ostatních romských skupin v Maďarsku tento postoj nechápou a odsuzují ho. „Já bych ale měla pocit, že zrazuji své předky, kdybych se naučila romsky. Pro Rumungro Romy je také typické, že chtějí, aby jejich děti vynikaly ve škole a v práci. Například když jsem já nebo moje sestra nedostala ve škole nejlepší známku, styděly jsme se to doma říct. I když jsem měla výsledky na gymnáziu „cum laude“ – s pochvalou, vždycky to byla pro rodiče samozřejmost, nijak mě za úspěchy nechválili. Tahle jejich přísnost mě motivovala, abych něco dokázala,“ říká Alexandra. 

Nejdůležitější věc na světě

Ani se čtyřmi tituly nemá Szandi pocit, že se už může zastavit. Jako další obor si pro svá studia vybrala práva. V současné chvíli má ale studium na rok přerušeno – na prvním místě je malá Nalia. 

„Bydlím teď 250 kilometrů daleko od rodiny a nemám tu žádnou pomoc,“ přibližuje Alexandra. Říká, že není „superžena“, která by zvládla práci, studium a starost o malé dítě. Trávit čas s dcerou je pro Szandi ta nejdůležitější věc na světě. 

„Nalia je povídavá a raději než aby si hrála s hračkami, se mi posadí na klín a chce, abych jí vyprávěla příběhy o mém dětství, o mém životě. Zajímají ji pyramidy a vesmír a často se ptá, jestli skutečně existují mořské víly,“ rozjasní se Szandi. 

Na otázku, zda by chtěla, aby Nalia byla stejně úspěšná jako ona, odpovídá: „Nechci, aby mě kopírovala. Nemusí ve mně vidět idol, chtěla bych jen, aby věděla, že pro ni chci to nejlepší. Mé jediné přání je, aby byla šťastná.“

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi 1/2023.