Život v hudbě Sendreiových

Styl, který příliš nepoznamenala městská kultura, nabízí skupina manželů Vladimíra a Janky Sendreiových, kteří už deset let vystupují se skupinou Kokavakere Lavutára neboli Kokavští houslisté. Slovenští posluchači nejspíš vědí, že Sendreiovi se objevili v televizních pořadech stanice Markíza. Jednak to byl i v České republice známý pořad Výměna manželek a potom samostatný seriál Sendreiovci, který po vzoru reality show nahlížel do kuchyně v Kokavě nad Rimavicou, kde rodina Sendreiových žije. Diváci mohli sledovat Sendreiovy při cestách i oslavách s přáteli, ke kterým nezbytně patří hudba. Sendreiovi hovoří dokonce o chystaném filmu, který by zobrazil jejich osudy podobně jako slavný balkánský snímek Černá kočka, bílý kocour.

Je také nutno dodat, že zpěvačka Jana Sendreiová vystupovala v legendární newyorské síni Carnegie Hall podobně jako třeba Iva Bittová, Karel Gott nebo Helena Vondráčková.

Deska Sendreiovci a Kokavakere Lavutára představuje tuhle rodinu a jejich hudbu se stejnou, možná větší autenticitou než zmíněné televizní pořady.
Bez obrazu se posluchači lépe vnímá víření rytmů, radost a spontánní muzicírování všech nástrojů. Kapela Kokavakere Lavutára hraje se třemi kytarami Ľudovíta a Zoltána Oláhových a Stanislava Berky. Rytmiku tvoří tamburína Vladimíra Sendreie a paličky Michala Zikmunda společně s baskytarou Pavla Cibuly.
Zvuk koření harmonika Stanislava Bartoše. Manželé sendrelovi mají hlavní pěvecké party ve dvanácti romských lidových písních, pěti přearanžovaných skladbách Věry Bílé a v jedné skladbě od Andreie Gini.

Přínos desky je i v tom, že ukazuje hudbu v jejím pospolitém vyznění. Skutečně jsme vtaženi doprostřed zábavy, při které se nehraje na virtuózní sóla, ale na radost ze setkání s ostatními lidmi. I když přitom převažují melancholické tóny, ostatně často používaným slovem v textech je „černá“. Ať už jsou to černé vlasy, černý pás nebo černé myšlenky.
Je dobře, že vydavatelé vybavili obal texty písní v romštině a přidali k nim také slovenské překlady. Jsou to vlastně velmi osobní pocity a dojmy o děvčeti, které sedí venku v dešti, větru a patrně se tak před někým skrývá (Brišindel). Nebo se píseň ponoří do stesku po umírající matce (E daj nasvali), nechybějí ani songy o zmarněných nebo nenaplněných láskách. Co je ale důležité, tahle deska má velmi spontánní atmosféru.

Hudba je pro Sendreiovy, jejich kapelu a všechny lidi okolo životním stylem. Něco takového slyšíme z popových desek málokdy.