Život Romů na malém městě, 4. díl. Vychovatelky z romské družiny mají jasno – v praktické škole jsou děti šťastné

Kostelec nad Orlicí – šestitisícové město s pestrým národnostním složením. Ve městě sídlí uprchlický tábor a žije zde početná romská komunita. Vztahy mezi majoritou, Romy a imigranty v Kostelci byly námětem hry Vadí–Nevadí.cz, se kterou vybraní obyvatelé tohoto města vystupují mimo jiné v pražském divadle Archa. Po jejím zhlédnutí jsme se rozhodli zmapovat situaci tamních Romů. Proč romské děti v Kostelci chodí na praktickou školu? Jak ony sami vidí svou budoucnost? Jaký zaujímá ředitel základní školy postoj k inkluzivnímu vzdělávání? Dochází ve městě k diskriminaci? Na základě rozhovorů s obyvateli města přinášíme sérii čtyř článků. (Předchozí tři díly naleznete zde, zde a zde)

Ředitel základní školy v Kostelci nad Orlicí považuje rušení praktických škol za nešťastné řešení – slabším dětem vzdělávání v hlavním proudu neprospěje, ostatní poškodí. Stejně se na věc dívají i Pavlína Haluškové a Jana Nováková, které již čtyři roky vedou v Kostelci romskou družinu, kam dvakrát týdně docházejí romské děti. Vychovatelky děti doučují, učí je ručním pracím a pořádají výlety. Jakou mají s romskými dětmi a jejich rodiči zkušenost a proč inkluzi odmítají?

Pokud jde o doučování, jsou podle slov vychovatelek 2,5 hodiny týdně málo. „U některých dětí je to velký problém, protože jejich rodiče neumějí číst a psát a vůbec je doma k učení nevedou,“ říká paní Nováková. I rodičům nabízejí vychovatelky doučování, nesetkávají se však se zájmem. Jedna maminka podle slov paní Haluškové na nabídku doučování odpověděla: „My jsme stejně blbí, já i můj manžel a děti budou taky.“ Problémů je víc, některé rodiny bydlí v jiném městě, takže děti musejí samy dojíždět. V zimě, když je brzo tma, do družiny proto přestávají chodit. „Když tam děti chodí jen nárazově, je ta práce úplně k ničemu,“ říká paní Halušková.

Družina začala jako projekt pro předškolní děti. V současné době již ale všechny chodí na základní školy. „Více dětí bychom ani nezvládaly,“ vysvětluje paní Nováková. „Když se nám tu sejde okolo 10 dětí, nedá se to ve dvou stíhat a kolikrát musíme jít doučovat i v sobotu. Na víc pracovníků nebo na víc hodin týdně nemáme dostatek finančních prostředků,“ přibližuje. Ne všechny romské rodiny ale mají o doučování dětí v romské družině zájem: „Některé rodiny o to vůbec nestojí, chodí do družiny, jen když pořádáme nějakou akci pro děti, třeba Mikuláše, jinak vůbec,“ stěžuje si paní Halušková.

Inkluzivní vzdělávání paní Nováková, bývalá učitelka na základní škole, dnes již důchodkyně, z vlastní zkušenosti odmítá: „Je to nesmysl, vyzkoušela jsem si to. Pokud je ve třídě jedno dítě s asistencí, je už výuka narušena, natož více dětí s více asistenty. Děti se cítí odstrčené, kolektiv je stejně nevezme. Navíc nestíhají, protože jsou zanedbané nebo na to opravdu nemají. V praktické škole je dětí málo, jsou tam jako rovný vedle rovného a jsou tam šťastné, nestydí se za to.“

V budoucím uplatnění podle ní zvláštní škola není žádnou překážkou: „Když budou chodit na základní školu, je otázka, jak daleko s těmi asistenty dojdou. Když to v 7. třídě vzdají, nebudou mít ani dochozenou základku. Po praktické škole můžou jít na učiliště a potom si nástavbou dodělat maturitu.“ Hlavní problém je podle vychovatelek v rodičích: „Děti hlavně potřebují rodiče a návyky, potřebují mít nějaký model, bez toho je vzdělávání během na dlouhou trať,“ shrnuje paní Nováková.