"Vzkazuji Romkám..." O emancipaci (nejen) romských autorek
V tradiční romské rodině měla žena, podobně jako další členové, své jasně vymezené místo, roli, ze které vyplývala určitá práva a povinnosti. Její postavení v rodině se odvíjelo zejména od počtu dětí, které přivedla na svět a pečovala o ně, i proto mladá nevěsta obvykle představovala nejslabší článek podřízený ostatním příbuzným, jelikož do nové rodiny nejčastěji přicházela jako bezdětná.
První a poslední slovo měl vždy muž jakožto hlava rodiny. Podřazenou úlohu ženy vystihuje například romské přísloví: Murš hordinel staďi, džuvľi ča khosno (Muž nosí klobouk, žena jenom šátek), s čímž se mnoho Romů, pochopitelně zejména mužů, dodnes ztotožňuje a tento názor uplatňuje také ve vlastní domácnosti.
Za posledních padesát let však romské ženy z hlediska emancipace ušly určitou cestu. Emancipační snahy romských žen v Čechách a na Slovensku jsou ve srovnání s českými (či slovenskými) ženami v lecčem jiné, především historie těchto prvotních snah nesahá tak daleko do minulosti, ale souvisí se vznikem romského etnoemancipačního úsilí (60. a 70. léta minulého století) jako takovým.
První vlaštovka v podobě literárního díla kritizujícího postavení romské ženy pochází od jedné z nejznámějších romských autorek, Tery Fabiánové. Její fejeton, uveřejněný ve zpravodaji Romano Ľil v roce 1970, je ojedinělý hned v několika ohledech.
