Vlasta Horváth se našel

Aneta Langerová, vítězka první řady soutěže Česko hledá SuperStar, nasadila laťku vysoko. Na výsluní ji sice vynesl televizní pořad, ale ona toužila jít vlastní cestou, již nebudou ovlivňovat gramofonové firmy, manažeři ani pořadatelé koncertů. Nechtěla se stát položkou televizních estrád, která by mohla vyhořet po dvou sezonách.
Skvěle zvládla první album Spousta andělů, začala si budovat vlastní kapelu, pokouší se psát písně. Vlastně si prošlapává celou kariéru od začátku, jako by nebylo SuperStar. Aby jí nemohl nikdo říci, že je jakási televizní rychlokvaška.

Tou nechce být ani Vlasta Horváth, který vyhrál druhou sérii SuperStar.
Tenkrát ovšem netušil, že jeho cesta za vlastním pojetím hudby bude mnohem složitější. Zatímco Aneta Langerová byla na každém kroku sledována zájmem veřejnosti, jméno Vlasty Horvátha se začalo spíš ze scény ztrácet. Dílem za to mohla jeho předchozí deska Místo zázraků, která nepředstavila novou hvězdu s jasným, srozumitelným hudebním profilem. Jakkoli zpěvákem zůstal znamenitým, Horváth působil rozpačitě, jako by se nedokázal rozhodnout mezi vlastními méně povedenými písněmi a skladbami, jež mu rychle ušili profesionálové. Ani Horváthova kapela Frenzy nedorostla k úrovni, již si zpěvák chtěl nastavit. První deska sice nebyla propadákem, ale přinesla několik písňových propadů a zaostala daleko za očekáváním. Zdálo se, že Vlasta Horváth bude uváděn jako příklad zmařeného talentu. Možná měl zapomenout na vlastní písně a pragmaticky si najmout producenta, který by mu vymyslel přitažlivý hvězdný profil a z pozadí řídil jeho kariéru.
Nic takového se nestalo, i Vlasta Horváth chce být pánem své kariéry a svého osudu. A zpěvák se přinejmenším poučil. Stačí slyšet jeho novou desku Do peří nefoukej…, která odstranila jeho nerozhodnost v přístupu k hudbě a dala větší prostor Horváthovým přednostem. Důležitou osobou, která k tomu přispěla, byl kytarista a producent Jiří Janouch, člen kapely zpěvačky Anny K. Ostatně v Janouchově pražském studiu Horváthova nová deska vznikala a dostala také zemitější, přímočařejší zvuk, na kterém se podíleli další kytaristé Richard Procházka, Radek Horváth, bubeník Miloš Novák a baskytarista Vašek Podroužek. Vlasta Horváth hrál na klávesy a klavír. Na albu pak nesměla chybět komorní klavírní balada Duše, kterou si Vlasta Horváth složil stejně jako drtivou většinu písní.
Vlasta Horváth se v nich cítí dobře, a z nahrávek je to poznat. Muzika se přiblížila jemu samotnému – i za cenu, že z ní občas zavane tancovačkový bigbeat. Ale není to křeč, a to je důležité. Posluchač se může nechat hudbou vést bez toho, že by jej rušily nepatřičné emoce. Producent Janouch se také snažil odstranit z cesty vše, co by překáželo zpěvu nebo příliš komplikovalo muziku. Dalším pozitivním příspěvkem jsou texty Viktora Dyka nebo nejčastěji zastoupené Pavly Milcové, která psala rovněž pro Anetu Langerovou na její album Spousta andělů. Milcová nabídla vkusné obraty i nápadité příběhy, jež poskytují dostatek dlouhých hlásek. Například v písni Do peří nefoukej: „Proletím – křídla mám, oči zavírám, obilím, stoletím, už tě nevnímám. Letím sám, skoro svůj a napůl pták…“
Texty jsou úsporné a zároveň obrazné, nabízejí prostor pro posluchačovu fantazii, nedrhnou v nich klišé, mají i kouzlo běžné řeči a vcelku dobře se poslouchají. Zvláště když je Vlasta Horváth zpívá přirozeně i v místech, kde se může trochu vokálně vytáhnout, jako v anglicky otextované písní Kiss. Je dobře, že se Vlasta Horváth věnoval hlavně skládání a zpívání, které mu jde nejlépe. Píseň Stačí si jen málo přát si otextoval společně s přizvaným Milanem Princem a členem vlastní kapely Vaškem Podroužkem. Možná je to náhoda, ale zrovna tato skladba se příliš nepovedla, zatížena poučováním o tom, že „jedna vločka sněhová lavinu ti přivolá“. Zní to i jako nechtěná parodie.
Horváthovi se povedla rocková pecka Půlměsíc nebo skladba Jsou, rozhoupaná funkovými rytmy a přičísnutá dívčími hlasy hostujících Yellow Sisters. Na desce najdeme také jasný hit, romantickou skladbu Neumí lhát s textem Pavly Milcové. Skladba se rozjíždí od pomalých temp ke krásně vyklenutému refrénu. Horváth ji vyzdobil podmanivou melodií, která má vnitřní dynamiku, melancholickou náladu a zároveň člověka jakoby hladí. A přesně tohle může být zpěvákova parketa, vyztužená zvonivým zvukem. Lze říci, že Vlasta Horváth má konečně album, které je mu hudebně bližší a vrací jej na scénu.

Vlasta Horváth: Do peří nefoukej… CD 45:39 minut, Sony BMG