Uznání Romů za národnostní menšinu v Rakousku
Romové se v Rakousku objevují od první poloviny 15. století (pro srovnání Chorvaté jsou zaznamenáni až v 16. století). Část Romů byla usazena ve východním Rakousku v Burgenlandu ve druhé polovině 18. století Marií Terezií a Josefem II. Další skupiny Romů – Sintové (z Německa, Itálie, českých zemí) a Lovarové (tzv. olašští Romové z území dnešního Rumunska) – přicházejí do Rakouska ve druhé polovině 19. století.
Poslední migrace Romů do Rakouska proběhla v 50. a 60. letech 20. století z území bývalé Jugoslávie.
Rakouské menšinové zákony byly zaměřeny na „tradiční“ národnosti uznané již v době Rakousko-Uherska. Od roku 1955 byly za národnostní menšiny uznáni kranští Slovinci a burgenlandští Chorvaté. Obecně jsou dodnes v Rakousku uznány autochtonní menšiny, které žily v Rakousku několik generací a obývaly souvislé území. Odškodnění se Romové věznění v nacistických táborech v Lackenbachu a Salzburgu dočkali až v roce 1961, z důvodu „omezení na svobodě“. Nebyli tedy uznáni za oběti etnického pronásledování.
Pro uznání národnostních menšin v Rakousku byl přelomový rok 1976, kdy byl přijat zákon o národnostních menšinách. Národnostní menšiny byly podle tohoto zákona defi novány jako „…skupiny žijící v Rakousku, s rakouským občanstvím, s neněmeckým mateřským jazykem a vlastní národnostní charakteristikou“. Romové ovšem v této době nepatřili mezi uznané národnostní menšiny, zákon se na ně nevztahoval. Překážkou pro uznání Romů se stalo jejich chápání jako nomádů, kteří neobývají souvislé území.
Až v roce 1985 vydali zástupci uznaných národnostních menšin prohlášení, podle kterého není zákonem garantováno právo Romů na ochranu jejich identity, a že stále dochází k jejich diskriminaci. Podle názoru představitelů rakouských národnostních menšin měly přetrvávající předsudky vůči Romům za důsledek nechuť Romů organizovat se ve sdruženích.
V roce 1988 se odhadovalo, že v Rakousku žije 10-15 000 Romů, a dne 12. 3. 1988 konstatoval spolkový kancléř Vranitzky při příležitosti odhalení památníku obětem tábora v Lackenbachu (nacisté tam zřídili tábor podobný Letům u Písku nebo Hodonínu u Kunštátu), že existuje problém mezi skutečným postavením Romů ve společnosti, kde jsou vnímáni jako menšina, a mezi zákonem, který je za menšinu neuznává.
V roce 1989 byl v Rakousku založen první romský spolek, který působil v Oberwartu mezi burgenlandskými Romy. Nejprve požadoval vyřešení sociálních problémů. Na počátku 90. let 20. století se za požadavek uznání Romů za menšinu postavila především rakouská Strana zelených. V roce 1992 podala dvě romská sdružení rakouskému parlamentu petici požadující uznání za národnostní menšinu. Jedním z nich byl již zmíněný „Roma und Sinti Verein zur Förderung von Zigeunern“ z Oberwartu a druhým „Kulturverein österrechischer Roma und Sinti“ z Vídně. Rakouský parlament se na základě této žádosti obrátil na podzim 1992 na vládu s požadavkem na uznání Romů za národnostní menšinu ve smyslu zákona z roku 1976. Na úrovni spolkového kancléřství proběhla na podzim 1992 jednání s romskými organizacemi, jejichž výsledkem bylo mj. užívání pojmu „Rom“ pro všechny příslušníky romských komunit (v rámci zákona tak nejsou zmiňováni např. Sintové).
V prosinci 1993 došlo k formálnímu uznání Romů jako šesté rakouské národnostní menšiny tím, že byl schválen statut orgánu reprezentujícího tuto novou národnostní menšinu (tzv. Volksgruppenbeirat). Tento orgán má reprezentovat zájmy Romů a je tvořen 8 členy, volenými na 4 roky. Členy tohoto orgánu nemusí být nutně Romové, protože je tvořen ze čtyř zástupců romských organizací, z jednoho zástupce katolické církve a tři zástupci jsou z politických stran. Postavení tohoto orgánu je pouze poradní a v praxi se vyjadřuje především k projektům a záměrům, které se týkají národnostních menšin resp. Romů.
Praktickým výsledkem uznání za národnostní menšinu potom byla změna školského zákona v Burgenlandu, kde je od roku 1994 možné zařadit v místech, kde žije alespoň 30 % příslušníků menšiny s neněmeckým jazykem (tj. Romů), jako volitelný předmět ve školách výuku romštiny. Za rakouskou národnostní menšinu podle zákona z roku 1976 nejsou v současné době uznáni Romové bez rakouského občanství a teoreticky je problematické i postavení Romů, kteří přišli do Rakouska po druhé světové válce, protože jednou z podmínek zákona je „zdomácnění“ (tj. život v Rakousku alespoň po tři generace).
