Uplynulo čtvrtstoletí od vraždy Emila Bendíka. Jedné z prvních obětí protiromským pogromů po listopadu 1989
23. února 1991 v obci Libkov na Domažlicku po třídenních útocích skupina
osmadvaceti mužů ozbrojená tyčemi a klacky ubila k smrti Emila Bendíka.
Jedenadvacetiletý Bendík se stal jednou z prvních obětí rasistického násilí v
demokratickém Československu. Během tří dnů útočníci zbili sedm Romů tak, že
skončili v nemocnici, a zapálili jeden dům, ve
kterém byl v té chvíli zraněný muž se svou ženou a dvěma malými dětmi.
Romské rodiny Bendíků a Janových byly v Klatovech známy svou násilností a
konfliktností. Sám Bendík spáchal za
posledních šest let svého života devět trestných činů, včetně dvou loupeží a
jednoho znásilnění. Stále častěji se proto objevovaly pochybnosti o motivu
klatovského pogromu. Nejčastějším scénářem tehdy předkládaným některými novináři bylo
vyřizování účtů mezi dvěma gangy veksláků. Proti ale stálo zjištění redaktora týdeníku Respekt
Jáchyma Topola přímo z místa činu. Nedlouho před vražedným útokem dostal
například Bendíkův děd, Bartoloměj Jano výhružný dopis s hrozbou likvidace podepsaný Ku Klax
Klanem. Romové však nevěřili, že hrozby dojdou naplnění.
Skupina útočníků, jejichž věk se pohyboval mezi 16 a 51 lety (a nelze tudíž
mluvit o "skupině mladých lidí", kterou se tehdy petice klatovských občanů
snažila bránit tvrzením, že se "lidé vzbouřili a vzali spravedlnost do vlastních
rukou“) prokazatelně praktikovala princip
kolektivní viny a neváhala by nechat zemřít v plamenech dvě malé děti (jedno
dvouleté), napadány byly celé rodiny včetně žen a starých lidí. Navíc útoky
nemířily jen na Bendíkovy a Janovy, rodiny se špatnou pověstí, ale i na Červeňákovy z Libkova, kteří klatovským Romům poskytli dočasný azyl.
Dohady o motivaci útočníků
„Dosavadní vyšetřování ukazuje, že na akcích proti Romům se podíleli jak
starší občané, kteří byli iniciátory, tak mladší fyzicky zdatní. Ti se pak stali
ochotnými vykonavateli násilí,“ řekl při pohřbu novináři Rudého práva Vladimíru
Váchovi Karel Fořt, jeden z vyšetřovatelů případu. Útočníci byli obviněni z
trestných činů ublížení na zdraví, výtržnictví, porušování domovní svobody a
poškozování cizí věci.
Romští aktivisté v čele s Emilem Ščukou, předsedou Romské iniciativy, s
trestní kvalifikací ostře nesouhlasili a požadovali, aby pachatelé byli obvinění
podle paragrafu 259 – z genocidy. A varovali, že podobný případ se může stát
zítra v Ostravě, Praze či Ústí nad Labem. Bohužel se nemýlili, následovaly
vraždy Josefa Sztojky v Hradci Králové, Juraje Šarkoziho v Čerčanech, Milana
Holuba v Hrádku nad Nisou a dalších.
Odsouzeni za ublížení na zdraví
Přes třicet skinheadů demolovalo dům patřící rodině Červeňákových, která
poskytla Emilu Bendíkovi azyl. Když z vybitých oken tři Romové ve strachu
vyskočili, agresoři je začali pronásledovat. Bendíka dostihli, srazili k zemi a
mlátili tyčemi, ten zemřel o dva dny později v nemocnici na krvácení do mozku a
tukovou embolii, která někdy provází zlomeniny, především dlouhých kostí nebo
pánve.
Za jeho smrt a pogrom odsoudil 19. března 1993 soudce Pravoslav Polák skupinu
osmadvaceti útočníků. Byli obviněni z trestných činů ublížení na zdraví,
poškozování cizí věci, porušování domovní svobody a výtržnictví. Deset obviněných bylo odsouzeno k nepodmíněným trestům odnětí
svobody v délce trvání od 16 měsíců do sedmi a půl roku. Nejvyšší trest Polák
uložil dvěma obviněným P. Š. a J. V., které uznal vinnými z ublížení na zdraví. Dalších 18 osob bylo odsouzeno k podmíněným trestům.
Emil Bendík byl pohřben v Klatovech 7. března 1991.
