Slyším i z patra do přízemí. Rozhovor s filmařkou a novinářkou Arianou Farnam

„Jak se můžeš starat o děti, když nevidíš?“ ptali se ARIANY FARNAM v rodné Americe. Přesto tato filmařka a novinářka vychovává hned dvě, které s manželem adoptovali. Co všechno to pro ni obnáší?

V Česku není právě obvyklé, aby si rodiče osvojili romské děti. Proč jste se k tomu rozhodla vy?

Vlastní děti ne a ne přijít, tak jsme se s manželem dohodli na adopci. Manžel je Čech a žijeme tady spoustu let, tak jsme zjistili, že si tu etnikum dítěte můžete v dotazníku zvolit. Ale v zahraničí by nějaké diktování „takové dítě ano, takové ne“ bylo divné, tam si zažádáte, a dítě prostě dostanete takové, jaké dostanete. Tak jsme to nijak neregulovali a výsledkem jsou naše dvě romské děti. Přišly k nám ve věku tří a desíti měsíců, dnes je jim tři a pět let.

Věděla jste dopředu, co obnáší vychovávat romské dítě a co vůbec v české společnosti znamená být Rom?

Původně jsem pracovala jako novinářka pro Prague Post, byla jsem například jedním z prvních zahraničních reportérů, kteří se zabývali situací na českých zvláštních školách. O těchto školách a částečně o zdi v Matiční ulici jsem také natočila dokument Zdi. Takže ano, leccos jsem o tom věděla – i to, že vztah české společnosti k Romům není dobrý a že „romská problematika“ je tu velký problém. Četla jsem články o osvojených romských dětech i tu známou knihu Terezy Boučkové (Rok kohouta, autobiografický román o neúspěšné adopci romských dětí, pozn. red.), ale také obecnější články z angloamerického prostředí. Mezietnické osvojování je na Západě velké téma. Ale nechápe se tam kontroverzně.

Čím se podle vás mezietnické osvojení liší, čím je náročnější?

Tyto děti jsou znevýhodněné v chápání své identity. Identita není nějaký luxus, třešnička na dortu, je to jádro, bez kterého se neobejdete. A to není jen unikum romských dětí. Potřeba vyjasnit si svou identitu a vyrovnat se s ní nevychází z toho, že to dítě je jiné, ale že se na něj jinak dívá jeho okolí. Tyto děti se všude, kam přijdou, setkávají s problémy, narážejí. Všude kolem sebe, i v médiích a podobně, vidí o sobě spoustu negativ. A vy jim to musíte vykompenzovat, ukázat jim i pozitivní příklady. Děti si totiž osvojují, co o sobě slyší. Proto nestačí říkat, jako se to dělalo v multietnických rodinách v USA v 60. letech nebo jako to udělala Boučková, „my jsme jedna velká rodina, my mezi sebou nerozlišujeme“. Ti lidé to nemysleli špatně, ale jejich děti pak neměly vůči negativním pohledům majority žádnou obranu, žádný protiargument, a neměly je čím vyvážit. Navíc u jakéhokoli osvojeného dítěte musíte počítat s tím, že už bude mít nějakou zkušenost, která je mimo váš dosah: dlouhodobý pobyt v kojeneckém ústavu má dokonce na dítě údajně horší dopad než pobyt v rodině, která dítě týrá. S naším mladším, který si v ústavu pobyl skoro rok, je tudíž o něco víc práce.

Jak dětem jejich sebeobraz kompenzujete vy?

Čtu jim romské pohádky, vybírám obrázky, rády se dívají na romský tanec. A chodíme po festivalech, to je hodně zajímá. Setkáváme se také s dalšími adoptivními rodinami. Dříve chodila děti občas hlídat jedna romská paní, kterou moc milovaly, ale ta teď bohužel stůně. Jezdíme i do baby klubu v Praze na Žižkově, kde je romských dětí hodně: to začalo tím, že starší dcera přišla ze školky se starostí, že vypadá jinak. Když pak naše děti uviděly v klubu další romské děti, radovaly se, ukazovaly na ně a hlásily „to jsem já!“ A proto tam chodíme – ne kvůli programům, které se tam pořádají, ale proto, že ty děti prostě vypadají jako naše děti. Jinak syn i dcera vědí, že jsou osvojení, existuje ostatně spousta hezkých anglických pohádek, na kterých se to dá dobře vysvětlit. Spíš ještě tak úplně nechápou, že u jiných dětí je to jinak. Rádi bychom pro naše děti našli také učitele romštiny, zatím jsem ale na nikoho nenarazili.

Jak jako nevidomá zvládáte péči o malé děti a o domácnost?

Hodně nablízko něco málo vidím, ale oficiálně mám praktickou slepotu. Narodila jsem se tak, takže jsem na to zvyklá a celý život si dělám to, co potřebuju. Některé činnosti jsou tak pomalejší, ale mohu je kompenzovat. Fakt je, že vychovávat malé děti je fyzicky náročnější než většina věcí, co jsem kdy dělala, včetně filmování, fotografování nebo novinaření na Balkáně. Ale nikdy se mi nestalo, že bych děti třeba nějak ohrozila. Prostě vím, že nebezpečné věci musím uklízet, do některých pokojů děti nepustím, neskřípnou si prsty, protože jsem všechno zabezpečila. A dobře slyším – když jsem v patře a dětem v přízemí něco spadne na zem, vím, že ty baterky do toho ovladače budu muset vrátit (smích).

Nepokládá vás vaše okolí někdy za „nenormální“ rodinu?

V angličtině „normal“ neznamená nic moc dobrého – „normální“ je ten, kdo je průměrný, nedostatečný. A to jsme tedy radši nenormální! Někdy prý naše rodina bere svou odlišnost jako přílišné pozitivum, ale já se nikdy nesnažila se lišit. Na druhou stranu, bojovat proti tomu skutečně nebudu.

Rozhovor v romštině si přečtěte zde.

Prohlédněte si také web Ariany Farnam.