Saša Uhlová, reportáž: Žlutice se snaží, ale exekutory samy zrušit nemohou

Je středa dopoledne a stojíme na náměstí Žlutic, dvou a půl tisícového
městečka na Karlovarsku. Je tu překvapivý klid. Náměstí je pusté,
parkuje tu pár aut, občas někdo projde. „Za ty dva roky se nejvíc
povedlo, že se spolu začali lidi bavit, překonali osobní animozity.
Když jsem přišel, už tady řada lidí dělala hodně dobrých věcí, ale
nespolupracovali tolik jako teď,“ vysvětluje mi jednatřicetiletý Michal
Kandler.

Okolní obce se v minulých letech pokoušely ve
spolupráci s Agenturou pro sociální začleňování, pro niž Michal ve
Žluticích pracuje jako lokální konzultant, o výstavbu center sociálních
služeb a prevence. Tehdy se proti tomu zdvihla vlna nevole. Lidé v
Teplé a v Toužimi iniciovali referenda a výstavbu se jim podařilo
zvrátit.

Báli se totiž přílivu Romů odjinud a nechtěli, aby v
jejich městě vzniklo cokoli „pro Cikány“, i když připravované služby by
byly určeny pro všechny místní obyvatele. I proto se Michal po
zkušenosti svých kolegů rozhodl jít raději cestou malých krůčků,
nestavět budovy, nedělat velké projekty, ale vkládat přímo úsilí do
lidí. Ocitl se totiž ve městě, kde před lety zrušili sociální odbor.
Obec nezaměstnávala žádného sociálního pracovníka a za sociálně
vyloučené zde nelze ani zdaleka označit jen Romy.

I ve Žluticích
se ze začátku ozývaly hlasy proti jakýmkoli změnám. Vznikaly fámy, lidé
psali městu, že se sem mají stěhovat desítky romských rodin z Chánova.
Starosta odpověděl, že to není pravda a atmosféra se uklidnila. Michal
je navíc přesvědčený, že v obci, kde je každý pátý nezaměstnaný a kde
má každá šestá domácnost problém s předlužením, nemá smysl věnovat se
jen Romům, ale že je potřeba zaměřit se na všechny ohrožené skupiny
obyvatel. A snažit se alespoň o malé úspěchy. Je to ale ale vůbec možné?

Zárodek místní policie: Rom a Češka

Jeden
z malých úspěchů k nám právě přichází. Blíží se mladý pohledný muž v
uniformě a na chvíli se s námi zastaví, pak spěchá dál do práce. Je
asistentem prevence kriminality. Jedná se o prostředníky mezi městem,
státní policií a občany. Některé věci řeší sami, často se snaží působit
domluvou.

Do budoucna by možná mohla vzniknout ve Žluticích i
městská policie, jejímž základem by mohli být právě dva asistenti
prevence kriminality. Jsou záměrně vybraní nejen podle etnicity (Rom a
etnická Češka), ale i podle pohlaví, protože mezi problémy, které řeší,
spadá třeba i domácí násilí.

Velkou posilou je také nový
terénní sociální pracovník obce Aleš Sitek, bývalý policista. Všechny
propjuje a díky dobré znalosti rodin dává specilistkám Člověka v tísni
na dluhové poradenství tipy na klienty. Člověk v tísni poradenství
poskytuje, ale nemá kapacitu sám zadlužené lidi v terénu hledat.

Hlavním
problémem Žlutic a přilehlých obcí je strukturální nezaměstnanost.
Původně zemědělský kraj nabízí jen velice málo možnosti k zaměstnání.
Do větších měst je daleko, dopravní dostupnost je navíc mizerná. Město
spí, není v něm ani pekárna, najíst se můžete na dvou místech, ale už
brzy odpoledne mají na výběr jen jedno jídlo.

Asistenti ve škole a doprovod od autobusu

Přesto
se tu dějí zajímavé věci. Michal, který funguje jako iniciátor a
element spojující jednotlivé aktéry mě vede do místní základní školy.
Ještě loni to byly školy dvě. Základní a praktická. Nejdříve se obě
spojily formálně přesunem speciálních tříd do základní školy, od září
letošního roku se díky projektu Inkluze ve Žluticích postupně daří
zapojit žáky se speciálními potřebami do běžné výuky.

Vítá nás
nejprve výchovná poradkyně Monika Volemanová, která byla k inkluzi ze
začátku skeptická: „Připadalo mi to jako vzdušné zámky. Myslela jsem,
že si propagátoři inkluze představují, jak si děti z praktické školy
sednou do normální třídy a všechno bude bezvadný,“ vysvětluje mi své
počáteční obavy. A ani dnes není stoprocentně přesvědčená, že je to tak
jednoduché, i když se jim ve škole ledacos daří.

„Ve chvíli,
kdy si děti, které byly zvyklé na osmičlenný kolektiv, sednou do třídy,
kde jich sedí pětadvacet, začíná problém,“ zdůrazňuje a tvrdí, že
proto, aby se učitel mohl věnovat opravdu všem žákům, musely by třídy
být mnohem menší. Podle ní je ideální počet dětí dvanáct. „Pak by
nepřišly zkrátka ani nadané děti,“ uzavírá.

Méně náročná na
počet žáků je zástupkyně školy Denisa Slavíková, která tvrdí, že dvacet
dětí jde zvládnout dobře, pokud má ovšem učitel asistenta na třídu. Pak
je možné věnovat se nadaným žákům, těm se zvláštními vzdělávacími
potřebami i všem ostatním.

„Každé dítě nad dvacet je znát. V
šesté třídě máme žáků třiatřicet, a když sem přijdou noví rodiče,
modlím se, aby to nebylo do šestky,“ přiznává. Školy jsou financovány
podle počtu žáků, nikoli podle počtu pedagogů. Menší třídy by tu
finančně neutáhli.

Sloučení se ve škole odehrává postupně.
Děti na druhém stupni jsou ve speciálních třídách, na prvním jsou už
ale všechny dohromady. Zběžný pohled na speciální třídu na druhém
stupni ukazuje, že do původní praktické školy nechodily zdaleka jen
romské děti.

Na prvním stupni speciální třídy chybí také
proto, že pedagogicko-psychologická poradna v Karlových Varech
nediagnostikuje děti v nižších ročnících a neposílá je tak do
praktických škol. Praktická škola tedy už několik let neotevřela první
třídu. I to bylo impulsem ke sloučení obou škol.

Přispěl k
němu ale i fakt, že škola získala prostředky na logopedku, psycholožku,
speciální pedagožku a asistenty nejen na žáky, ale i na třídu.
Asistentů je ve škole celkem pět, z toho jen dva jsou určeni přímo pro
konkrétního žáka.

Inkluze tak pro školu neznamenala jen
sloučení škol, ale i vydatnou pomoc, kterou zástupkyně velmi oceňuje.
Kdyby něco mohla měnit, zvýšila by úvazek logopedce, která nestíhá.
Celkově jsou ohlasy i od rodičů dobré, školu i péči, kterou dětem
poskytuje, si chválí.

Počáteční problémy, jako byla nedůvěra
učitelů v asistenty, které ve třídě nechtěli, nebo ojedinělé hlasy
rodičů, že své děti budou raději vozit do Karlových Varů, se daří
překonávat. Otázkou je, jak se bude dařit financovat „nadstandard“ v
podobě logopedky, školní psycholožky, speciální pedagožky a asistentů
do budoucna.

Další zastávkou je mateřská škola, která se
základní školou spolupracuje, například logopedka dochází i do
mateřinky. Ředitelka se hodně snaží, aby měla ve školce plno. Obchází
rodiče předškolních dětí a přesvědčuje je, že školka má pro jejich děti
význam. Dokonce nabízí jako službu doprovod od autobusu pro přespolní.
Do školky se tak sjíždějí děti z okolí. A nedávno zde otevírali nové
třídy.

Dortíky pro babičky

Ovšem nejméně přijímaní a
nejvíce na okraji jsou podle Michala kluci z místního výchovného
ústavu. I tady se ovšem daří obrušovat hrany nedůvěřivosti obyvatel
obce.

Ředitelka výchovného ústavu nás vítá ve své kanceláři.
Vypočítává důvody, pro které mají kluci soudem nařízenou ústavní
výchovu: chodili za školu, kvůli šikaně, krádežím, dokonce i loupežným
přepadením. Někteří byli už i pár měsíců ve vězení.

„Ale mnozí
se velice snaží a jsou šikovní, a tak jsme některým povolili vzdělávání
mimo naše zařízení a dojíždějí jen na víkendy,“ neláme nad svými
svěřenci hůl. Její kolegyně, učitelka, popisuje, jak nabídli v ústavu
vhodné prostory k přednáškám pro seniory, které organizuje jednou za
čtvrt roku obec ve spolupráci s Policií ČR a občanskými organizacemi.

Senioři
se mají kde setkat a kluci jim připravují pohoštění. V ústavu se totiž
většina z nich učí na kuchaře, číšníka. „Donesou jim kafíčko, čaj,
cukrovinky, koláčky a senioři si je chválí, jak jim to dobře
připravili. Kluci jsou rádi, že se můžou blýsknout,“ vypráví paní
učitelka. Chovanci ústavu se tak pro obyvatele obce stávají něčím
jiným, než jen vykradači chatek.

Vzájemná výpomoc jde ale ještě
dál: „Navázali jsme spolupráci skrz pana Kandlera, uklízíme autobusové
zastávky, pravidelně každý týden. Dokonce tu horní jsme natřeli,
vyčistili jsme čtyři kilometry řeky,“ vypočítává ředitelka ústavu.

Ilustruje
tím názorně, jakými metodami se Michalu Kandlerovi daří v obci měnit
klima. Působí jako propojovatel jednotlivých lidí a institucí. Obrušuje
hrany, překonává zdroje nedůvěry, nabourává stereotypy.

Městské slavnosti pro všechny žlutické

Nicméně
proti největšímu problému, strukturální nezaměstnanosti, se i
Kandlerovi bojuje jen těžko. Ani Ondřej Fábera, tajemník obce, který se
snaží o pozitivní změny a s Kandlerem úzce spolupracuje, v tomto ohledu
optimismem zrovna nehýří.

Je rád za všechny drobnosti. Za to,
když se mu podaří pomoci jednotlivci nebo zvelebit veřejný prostor.
Oceňuje, že se podařilo zapojit chlapce z výchovného ústavu do
městských slavností, kde se mohou všem lidem ukázat jako dobří cukráři.

Vzpomíná i na to, jak se mu podařilo přilákat na městské
slavnosti Romy: „Máme tady skvělou romskou kapelu, kterou jsem chtěl
zapojit do městských slavností, ale nebyla k tomu vůle. Pak na poslední
chvíli vypadla jiná kapela, tak jsem je pozval a všem se to moc líbilo.
Od té doby jsou automaticky na programu a městské slavnosti, které do
té doby byly pro Romy nezajímavé, ani tam nechodili, jsou od té doby
navštěvované všemi skupinami obyvatel.“

Všechno, co se zatím
povedlo, ale nemůže zakrýt fakt, že na Žluticku práce není. „Je tu
třeba firma na obšívání volantů, z Blanska si ale přivezli velkou
skupinu mongolských dělníků, takže v důsledku z toho není práce pro
místní lidi,“ vysvětluje Fábera.

Řada rodin je postižena
exekucemi, a tak se jim nevyplatí pracovat, sociální dávky jim, pokud
nepřesáhnou určitou výši, exekutoři nevezmou. A exekuce se podle Fábery
nevyřeší, dokud se nezmění zákon. „Přicházíme s dluhovou poradnou a s
tím, jak se mají rodiny oddlužit, ale je to neúčinné, osmdesát, až
devadesát procent lidí na oddlužení nedosáhne,“ upozorňuje Fábera.

To
je především proto, že pro úspěšné oddlužení musí do pěti let splatit
aspoň třetinu svých závazků a podmínkou je i smlouva na dobu neurčitou.
„Učíme lidi, jak žít s dluhy, co podléhá exekuci, a co ne, říkáme jim,
že oni si s těmi dluhy lehnou do hrobu, a klademe jim na srdce, aby
jejich děti žádné úvěry neměly, aby mohly začít život s čistým štítem,“
smutně říká Fábera.

Celá sociální politika je podle něj
placení výpalného za sociální smír. Moc tvrdá na to, aby se lidé mohli
někam zvednout a zároveň moc měkká na to, aby si lidé museli hledat
jinou životní strategii. Takhle mohou přežívat, ale ze svých problémů
se nevyhrabou. Sociální systém velice rychle vybuduje závislost a
zároveň nenabízí cestu, jak ze dna ven.

Jeho slova potvrzuje i
Václav Konopík, ředitel Lesů Žlutice, který zaměstnává nezaměstnané z
úřadu práce na veřejně prospěšné práce. Na stěně v kanceláři má celou
řadu diplomů, mimo jiné i ocenění Ethnic friendly. Svou motivaci
zaměstnávat Romy vysvětluje prostě: „Je přeci lepší, když budou v lese,
než aby byli nezaměstnaní. Mám tu dokonce dvě romské party, a i když
jsem s nimi z počátku musel vyjednávat o tom, jak budou pracovat,
funguje to dnes dobře,“ pochvaluje si.

Nicméně situaci svých
zaměstnanců moc růžově nevidí, a to bez ohledu na jejich etnicitu. Jsou
totiž většinou velmi zadlužení a ani by se jim nevyplatilo vydělávat
víc než jen životní minimum: „Jsou zatížení dluhy, dva manželé, kteří
tu dělají, mají dohromady dva miliony dvě stě tisíc na exekucích,“ dává
Konopík odstrašující příklad ze života svých zaměstnanců.

Žlutice se snaží, ale i ony potřebují, aby české země změnily kurz

Město
se ovšem snaží a městské firmy zaměstnávají na veřejně prospěšné práce
v technických službách či při správě bytového fondu. Koordinátorkou
veřejně prospěšných prací je energická Alena Adámková, která zároveň
provozuje klub pro mládež, do nějž chodí mladí ze všech skupin
obyvatel, dokonce i kluci z výchovného ústavu. Klub vznikl nedávno a na
jeho vzniku se podíleli lidé z celé obce, kteří byli přizvaní, aby se
vyjádřili, co by v něm chtěli mít.

Michal plánuje na svůj
poslední rok ve Žluticích i podporu sociálního podnikání, ale to je
ještě ve fázi příprav. Vymyslet něco smysluplného, co by se ekonomicky
udrželo, není jednoduché.

K úspěchům agentury řadí ale i to,
že když krajský úřad vypsal výběrové řízení na velkou zakázku mýcení
invazních rostlin, přidal tam podmínku, že vítězná firma musí zaměstnat
deset procent lidí z úřadu práce. Jeden z místních občanů se díky tomu
dokonce uchytil a u firmy už zůstal.

Za dva roky, kdy Agentura
ve Žluticích působí, vzniklo dvanáct nových pracovních míst, veřejně
prospěšné práce v to nepočítajíc. Přesto by město potřebovalo ještě
nějaký impuls, aby bylo víc práce, a všichni, kteří tu něco vystudují,
neodcházeli pryč.

Žlutice jsou názorným příkladem toho, že
společnost, která rezignovala na rovnost a nestará se o své nejslabší,
nemůže být funkční. V regionu, na kterém se podepsaly všechny nešvary
divoké transformace, žijí lidé, kteří nemají perspektivu: jsou
zadlužení, práci neseženou, někteří si už ani nepamatují, jaké to bylo,
když do práce chodili, jiní nikdy nepracovali. I kdyby se jim ale práci
podařilo sehnat, zůstávají otroky svých dluhů.

Možnosti lidí v
zapomenutém kraji si pomoci jsou omezné. I zde se může žít dobře, ale
neobejde se to bez podstatné redistribuce bohatství, jež by umožnila
masivní investice do sociálního systému a rozvoje regionu. To je
samozřejmě podmíněno změnami legislativy.

Článek vyšel na serveru Deník referendum.cz.