Saša Uhlová, reportáž z Romano suno: Kdybych byla bílá, to by nebylo špatný
Jana: „Některý Češi jsou dobrý!“
Eva: „Některý ne!“
Jana:
„Prostě já mám některý bílý ráda. Ale některý bílý jsou takový
protivný. Maj takovou hnusnou povahu. No jak bych to řekla.“
Eva: „Štítěj se nás.“
Na
velké obrazovce si romsky povídají dvě dívky, které se samy natočily na
video. Záznam je otitulkovaný, aby mu rozuměli všichni. Je to jejich
příspěvek do soutěže Romano suno – Romský sen.
A starší Jana
pokračuje: „Víte co, někdy si říkám, proč vlastně jsem Cigánka? Proč
nejsem normální člověk, jako bílej? Jenže stejně, co s tím naděláme?
Jako já jsem ráda, že jsem Cigánka. Ale kdybych byla bílá, to by nebylo
špatný.“
V sále v Americkém centru na Malé Straně sedí několik
desítek dětí a dospělých. Přijeli dnes 11. prosince na vyhlášení vítězů
soutěže a letos se kromě předávání cen dívají i na videa, která získala
ceny. Dívkám na obrazovce je dvanáct a deset let a jsou sestry. Obě
mluví dobře romsky, a to je tu důležité.
Podmínkou účasti v
soutěži Romano suno je totiž znalost jazyka, který se děti ve škole
nikdy neučily a také se ho nikde neučily psát. Znají romštinu jen z
domova.
Romština ještě nevymizela
Právě
se koná sedmnáctý ročník. V šestnácti předešlých mohly děti posílat
psané příspěvky na zadaná témata, letos poprvé jako novinku přidali
organizátoři další možnost, jak se děti mohou vyjádřit: natočit video,
nebo pořídit zvukový záznam, a tak ukázat, že romsky mluví.
Soutěže
se každoročně účastní stovky dětí. Obecně prospěšná společnost Nová
škola, která soutěž pořádá, je kontaktuje prostřednictvím základních a
středních škol, volnočasových klubů, spolupracují i s výchovnými ústavy
a dětskými domovy. Letos do Nové školy přišlo 109 literárních textů,
dvaadvacet videí a do výtvarné kategorie přišlo 277 obrázků. Výtvarné
kategorie se mohou zúčastnit děti, které romsky neumí.
Celou
slávu uvedl svými proslovy velvyslanec USA Andrew Schapiro, který
zdůraznil, jak moc důležité je uchovávat si svůj jazyk a že je to
obohacení nejen pro ně, ale i pro ostatní. Promluvil také Martin
Martínek z Úřadu vlády, který se děti snažil motivovat ke psaní v
jejich rodném jazyce. I přes oficiální projevy byla atmosféra příjemná,
nebyla příliš sešněrovaná a formální.
Zasloužili se o to i dva
veselí moderátoři David Tišer a Pavlína Matiová a zřejmě i hezké dárky,
které dostaly všechny oceněné děti. Kromě tašky s odměnou všem dětem
porotci vysvětlili, co se jim na příspěvku líbilo. U některých ocenili
dobrou úroveň romštiny, u dalších zajímavé zpracování vyprávění nebo
schopnost vyjádřit málo slovy silný příběh.
Příspěvky
většinově vypovídají o běžných starostech dětského světa, děti často
píšou o tom, jak by se chtěly vzdělávat, jak se snaží ve škole, o
prvních láskách. To je ostatně dáno i tím, jaké mají zadání, což se
každý rok mění. Letos měly děti na výběr mezi sedmi tématy, které pro
zajímavost uvádím i v romštině:
- Gejľas mange suno… (Zdál se mi sen…)
- Šunen, so pes mange ačhiľas! (Poslouchejte, co se mi stalo!)
- Miro peršo kamiben (Moje první láska)
- Kaj pes dikhav tel biš berš? (Jak si sám sebe představuju za dvacet let?)
- Sar pes dživlas čirla u sar pes dživel akana? (Jak se žilo dříve a jak se žije dnes?)
- Kamav lačhe znamki? (Záleží mi na známkách?)
- demonstraciji prekal o Roma andre amaro foros (Protiromské demonstrace v mém městě)
Když není na tabák
Část
příspěvků ale přeci jen z průměru vybočuje a ukazují, že realita
dětského světa může občas mít i překvapivé podoby. Patří mezi ně i
příběh třináctileté dívky, kterou vychovávají prarodiče:
„Byla
jsem ještě malá, ale teď je mi třináct. Tehdy se to stalo. Že moji
maminku postihly drogy. Pak byla závislejší a už se to nedalo snášet,
tak se rozešla s tatínkem a nechala nás jen tak u babičky a dědy. Jsem
moc vděčná mým zlaťoučkým prarodičům, že si mě vzali a dělají pro mě a
mojí menší sestřičku vše, co je v jejich silách. Dávají nám lásku. Máme
u nich důvěru. Jsem u nich šťastná. Vedou nás k dobrému životu a líp to
zvládat nemůžou. Ale strašně se mi stýská po mojí mamince i tatínkovi a
mých dvou bratrech.
Máma je teď ve vězení, ale jsem ráda, že
je tam. Aspoň vím, že nedělá blbosti. Stýská se mi po ní moc. Chci
pocítit maminčinu i tatínkovu pravou lásku. Modlím se, aby mamka měla
dost rozumu a přišla k nám, aby se o nás starala. Věřím Bohu, a tak
věřím, že to vyjde. Mám ji moc ráda.“ (vlastní překlad)
Jiné
příspěvky, které by šlo označit za úplně obyčejné, v sobě přeci jen
obsahují reakci na současnou společenskou situaci. Žákyně osmé třídy
vysvětluje, proč jí záleží na známkách a z jejího příspěvku je cítit,
že je motivována tvrdou sociální realitou: „Ano, záleží mi na známkách,
protože nechci zůstat doma a čekat na podporu nebo na to, až mě máma
bude živit. Proto se učím, abych se dostala na dobrou školu a potom i
do skvělé práce. Líbí se mi víc život, který bude mít nějaký cíl.
Vědět, že se nemusím bát o to, jestli budu mít na jídlo, na šaty a na
nájem. A že nebudu muset dělat dluhy, které bych musela splácet celý
život. Chci se ráno probouzet hrdá, s vědomím, že nemám takové
starosti, užívat si život s lehkostí. Proto mi záleží na známkách,
které jsou prvním krokem k tomu mít krásný bezstarostný život.(…)“
(vlastní překlad)
U jednoho velice krátkého příspěvku, který
dostal speciální cenu za romštinu, tedy úroveň jazyka, porota ocenila i
to, co se dívce z druhého ročníku střední školy podařilo vyjádřit
pomocí několika vět. Posuďte sami: „Můj táta a moje máma jsou hladoví.
Na louce sedí, můj táta a moje máma. Čekají na mne, až přijdu. Musím
jít do města a koupit jídlo. Nakoupím chleba a čínské polívky.
Přišla
jsem domů. Táta mi řekl: „Koupila jsi tabák a papírky?“ Já jsem mu
řekla: „Ne, nekoupila. Už nemám peníze.“ Moje máma řekla: „Zítra půjdu
do města a koupím ti tabák.“ (vlastní překlad)
Vždyť tu jsme odjakživa
Jedním
z letošních témat byla reflexe protiromských demonstrací. Speciální
cenu Nové školy vyhrála patnáctiletá dívka z Janova, a to za to, jaký
měl její příspěvek přesah:
„Jmenuji se Lucka. Je mi patnáct let
a bydlím v Janově. Bylo to v našem městě, ty demonstrace proti nám v
roce 2009, to si pamatuju. Nevím proč proti Romům, vždyť tu žijeme
odjakživa. Tady jsme se narodili. Že jsem Romka, za to se já nestydím,
a tady jsme doma. Já za to nemůžu, kdo jak žije, o to se nestarám. Mě
moje rodina vychovala slušně, a že si gadžové vymysleli demokracii, to
je jejich věc. My Romové jsme si to nevymysleli. Naše rodina a všichni
lidi, bílí či černí, měli kdysi práci a bylo dobře. Žili podle svého.
Nyní kdo má platit tak vysoké nájmy, všechno je drahé, dnes se nežije
dobře. To oni, gadžové, kradou, zabíjejí, tak ať za to trpí. Nikdo nám
nebude dirigovat, jak máme žít. Mluví o nás, částečně mají pravdu, ale nemůžeme trpět za všechny Romy.“ (vlastní překlad)
Jak
moc se protiromské demonstrace podepsaly na psychice romských dětí,
ukazuje i příspěvek dvanáctileté dívky na téma Můj sen: „Jednou se mi
zdál sen. Spala jsem a v tom snu byli takhle i bílý i Cigáni, všichni.
Moje máma tam byla s mym bratříčkem. Můj bratříček byl strašně malý, v
peřince. No a bílý dělali demonstraci. A my jsme utíkali. Moje rodina
utíkala a utíkala. Tam byl jeden velkej barák a v něm byli taky bílý. A
oni nás strašně nesnášeli. Chtěli nás všechny zabít. No a můj brácha
byl malinkej. Všichni jsme strašně brečeli. Táta chytil jednoho bílýho
takhle pod krkem a chtěl ho zmlátit. Ale máma mu řekla, aby ho
nemlátil, protože by po nás šli ještě víc. Tak jsme zůstali v klidu.
Ale pak nás stejně všechny zabili.“ (překlad Nová škola)
Ale
zpět do nablýskaného sálu Amerického centra. Ceny byly rozdány,
pohoštění však ještě nebylo připraveno a všichni jsme už měli hlad. V
průběhu rozdávání cen vystoupily dvě romské zpěvačky Pavlína Danková a
Veronika Kačová a zahrál a zazpíval i kytarista a zpěvák Milan Horvát.
A
protože teď je najednou čas, který je třeba nějak vyplnit, než přivezou
jídlo, očekávám, kterého ze zpěváků pořadatelé vyzvou, aby zazpíval.
Někdo ze sálu však vykřikne, ať zazpívá Pavlína Matiová, která celý
ceremoniál moderovala. Je totiž také zpěvačkou. Pavlína vzala do ruky
mikrofon a začala zpívat jednu z nejslavnějších romských písní Nane
cocha, nane gad a vyzvala všechny zúčastněné, aby se k ní přidali.
Celý
sál zpíval, atmosféra byla jen těžko popsatelná, v tu chvíli snad
zmizely všechny obavy z budoucnosti, z útoků neonacistů, i pocity, že
jimi společnost opovrhuje. Sounáležitost a radost ze života byly v tu
chvíli téměř hmatatelné.
