Salesiáni v Ostravě: 30 let nabídky činností, které přinejmenším pro romské děti nemá v Ostravě obdoby

Že může k dobrému a užitečnému životu pomoci i víra v Boha, o tom vědí své salesiáni v Ostravě. Už po tři desetiletí jsou tu proto tito řeholníci pro romské i neromské děti, za kterými chodí třeba i na ubytovnu. A jejich úsilí přináší plody.

Katolickou řeholní Společnost svatého Františka Saleského založil roku 1859 italský kněz Jan Bosco, aby se starala o výchovu dětí a mládeže, především z obtížných podmínek. Na území dnešního Česka přišli první salesiáni v roce 1927 do Fryštáku u Zlína a už v roce 1934 založili svůj druhý dům v Ostravě na Vítkovické ulici. V tehdejší dělnické kolonii plné dětí tu vyrostl i železobetonový kostel svatého Josefa, velké hřiště se sportovišti i zázemí pro volnočasovou činnost.

„Do místní oratoře (tak se říká salesiánským nízkoprahovým střediskům pro mládež – pozn. aut.) tehdy denně přicházelo tři sta kluků!“ připomíná P. Jiří Caha SDB, pedagog a kněz a ředitel místní salesiánské komunity, která provozuje dnešní středisko s oratoří „Don Bosco Ostrava“. V roce 1950 komunistická moc veškerou činnost mužských řeholních řádů zastavila, budovy a majetek zabavila a salesiány spolu s členy dalších řeholí internovala. Ke svému dílu se mohli v Ostravě vrátit až v 90. letech.

Dnes zde s dětmi pracuje padesátičlenný tým, kromě čtyř řeholníků jej tvoří civilní zaměstnanci, spolupracovníci a mladí dobrovolníci. Společně připravují nabídku činností, která přinejmenším pro romské děti nemá v Ostravě obdoby.

„Necílíme pouze na Romy, ale do našeho Střediska volného času chodí romských dětí odhadem tři čtvrtiny,“ vysvětluje Jiří Caha. Mohou si tu zahrát fotbal či florbal nebo stolní tenis, zvláště děvčata si ráda zatancují, nabízí se lezecká stěna, výtvarné činnosti, divadlo nebo počítače. V létě se děti dostanou na tábor, přes rok na víkend nebo na výlet do Prahy či do Brna. „To oceňují, jinak je totiž nikdo nikam nevezme, a už vůbec ne za ceny, které se platí u nás,“ poznamenává kněz.

Mít kolem sebe smečku

Poplatky jsou u salesiánů jen symbolické, pro mladší je činnost ve středisku zdarma, nad 15 let děti platí mírný roční registrační poplatek. „Připlácí se pak už jen pár desetikorun za víkendové akce nebo za letní tábor,“ upřesňuje Caha.

Pocházejí mladí klienti z tak chudých rodin? „Obecně sem chodí ti, kteří na tom nejsou dobře. Ne však vždycky finančně, ale spíš se jinde nedokážou ‚chytit‘,“ podotýká kněz. To také sbližuje romské i neromské příchozí, kteří jsou nejednou ze stejné lokality nebo se už předem znají třeba ze školy. Nevznikají tu tak mezi dětmi národnostní třenice.

U „černých“ i u „bílých“ se shoduje i neuspokojivé zázemí vztahů v rodině – dospělí si zpravidla žijí své životy a dětem se příliš nevěnují, natož aby si s nimi povídali, četli nebo dohlíželi na školní docházku. „Platí to i v těch rodinách, které jsou na tom materiálně dobře. Často v nich převládá konzumní způsob života, jaký známe i z neromských rodin, rodiče si na děti nenajdou čas a pak se jen diví, že se objeví problémy,“ dodává Jiří Caha.

Nejméně dvacet hodin týdně se pak salesiáni věnují dětem z ubytovny SOIVA na Hulvácké ulici. Přímo v její budově si pronajali dvě klubovny, kam dojíždějí s připraveným programem a kam může přijít kdokoli z dvou stovek zdejších dětí, setkávají se tu i se skupinou matek s dětmi.

Zamýšlíme se spolu s Jiřím Cahou nad tím, na co jejich mladí klienti v životě narážejí nejčastěji. „Hlavní problém je podle mě vzdělání,“ usoudí potom kněz. Ve svých rodinách děti vidí, že ani rodiče leckdy nejsou vzdělaní, ale přesto se slušně uživí, i když pracují třeba načerno. U mnohých chybí motivace učit se, mít cíl a něco pro něj udělat.

„Když se jich ptáte, čím by chtěly být, řeknou vám třeba, že kadeřnicí, aby něco odpověděly – ale ani nevědí, co to obnáší. Nabízíme jim i možnost doučování, jenže do toho se moc nehrnou, protože to nevidí jako velkou potřebu,“ krčí kněz rameny a přidává příklad chlapce, kterému ve středisku s velkým úsilím pomohli na učiliště v Kroměříži, ale ten už po týdnu školu vzdal.

„Je v tom ale i další příčina,“ upozorňuje Jiří Caha. „Tyhle děti jsou totiž samy o sobě velice nejisté, mají nízké sebevědomí. Když kolem sebe nemají svoji ‚smečku‘, nedokážou obstát.“ Skupina vrstevníků chrání, ale zároveň mladým zabraňuje, aby z ní uměli vystoupit a být samostatní. „Jednou jsme s našimi dětmi seděli v restauraci a čtrnáctiletý kluk měl vstát a u vedlejšího stolu poprosit o půjčení slánky. A tak se styděl, že to prostě nedokázal zvládnout, přitom je to úplně banální věc,“ ilustruje Caha.

Stavět na důvěře a víře

K tomu, aby si děti více věřily, může ovšem podle zkušeností salesiánů velmi pomoci i křesťanská víra. Důkazem je třeba Kevin Polák – kdysi jedno z romských dětí ve středisku, dnes zaměstnanec na plný úvazek.

„Kevin k nám začal chodit na kroužky. Postupně uvěřil v Boha a začal stavět svůj život nejen na důvěře, že to zvládne, ale i na víře, že je tu Bůh a že mu pomůže. Udělal si dvouletý učňák, začal pracovat u policie jako asistent prevence kriminality, pak absolvoval kurz asistenta pedagoga a nastoupil na tuto pozici u nás. Je tu už dva roky, má ženu, dítě a myslím, že už pochopil, o co se tu snažímAe, o co nám jde,“ vypráví Jiří Caha.

Kromě Kevina ve středisku pracuje i jeho teta, která se jako matka čtyř dětí loni pustila do přípravy k maturitě. „Je skvělé, že je ostatní vidí a mají je před očima jako příklad,“ podotýká ředitel a dodává: „A i když všichni třeba nedosáhnou takového úspěchu, musím zdůraznit, že většina našich rodin přinejmenším nemá problémy s drogami, alkoholem ani s násilím.“

Podle Jiřího Cahy je to právě i díky duchovnímu přesahu práce salesiánů. Právě ten totiž dává hodnotové ukotvení a to zase pomáhá překročit povrchní identifikaci s tím, co a za kolik má kdo na sobě nebo čím disponuje, vybízí posunout se dál a pochopit cenu vzdělání, poctivého života či pěkných vztahů.

„Romové jsou naštěstí duchovním věcem otevření a ochotní se o nich bavit a na rozdíl od Neromů se nám nestane, že by se do nás rodiče dětí pustili, jak si dovolujeme brát je do kostela nebo jim ‚blbnout hlavy‘ povídáním o Bohu,“ oceňuje pater Caha.

Na křesťanském základě stojí také spolupráce se slovenskou Řeckokatolickou romskou misií – dílem, které na Prešovsku úspěšně rozvíjí s podporou slovenské vlády řeckokatolický kněz P. Martin Mekel s romskými i neromskými spolupracovníky. Skrze duchovní obrácení tam Romové vylepšují vztahy ve svých rodinách, nacházejí práci i důstojnější bydlení.

„V letech 2015 až 2018 se u nás z misie vystřídalo sedm stážistů, kteří tu zavedli další formy práce, třeba využití hudby nebo zpěv křesťanských písniček. Našim dětem dali dobré vzory: měli všichni nejméně střední školu a ukázali, že Romové mohou žít i jinak,“ chválí Jiří Caha. Právě tito Slováci se podle něj stali rozhodujícími příklady i pro Kevina a jeho tetu.

Letošní koronavirová krize zabránila tomu, aby se jako v předchozích letech salesiáni sešli s dětmi při vánočním programu. „Ostravští Romové Vánoce většinou prožívají stejně jako okolní konzumní společnost: stromeček, dárky a hromada jídla. Žádná mše, modlení ani zpívání koled,“ podotýká Jiří Caha.

Alespoň na první adventní neděli se proto salesiáni letos vypravili za rodinami, které středisko jindy navštěvují, a společně si povídali o adventu a Vánocích. Ne jako o dnech nadbytku a přejídání, ale jako o svátcích narození Božího syna Ježíše, který přišel pro „černé“ i „bílé“, aby lidi zachránil od hříchu a smrti.

„Doufáme, že bude u nás v kostele i tento rok moci být aspoň půlnoční mše a že na ni přijdou také naše rodiny, které už pochopily, že Vánoce nejsou jen o salátu a řízcích, ale i o modlitbě, vděčnosti a o připomenutí tajemství Vánoc,“ uzavírá pater Jiří Caha.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Letošní vydání objednávejte do konce roku pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.