Oceněný film Saulův syn přináší hraniční blízkost koncentráku
Teprve debutující režisér László Nemes-Nagy získal letos Velkou cenu poroty na canneském festivalu za film Saul fia (Saulův syn). "Příběh z koncentráku", který svou výstavbou a (také přiznaným) poselstvím obkresluje kontury příběhu o Vykoupení sklízí mimořádné úspěchy od samého začátku své pouti evropskými kinosály.
Druhotné reflexe podstaty holokaustu vycházejí často planě. Realita lágrů a zejména hledisko její mechanické, automatizované podoby, se na základě většiny současných
literárních či filmových ztvárnění jeví jako neadekvátně popisné, ploché,
nesugestivní; množství z pokusů o abstraktnější metaforické ztvárnění pak často
selhává na neúměrném patosu či snahách o netradiční, „hluboké lidství“
akcentující výklady (viz např. Begniniho Život je krásný, jenž není ničím jiným,
než pokusem o jakousi Amelii z Osvětimi). Debutový film maďarského režiséra Lászlóa Nemese-Nagye
se dosavadním fimařským přístupům vymyká obdobně jako to na literárním poli činí román
Kaddiš za nenarozené dítě Imreho Kertésze.
Máme zde, dejme tomu, vzdělaného příjemce, který už o holocaustu načetl,
nakoukal i napřemýšlel své a který v sobě tudíž nosí veškerou sumu konkrétních,
ale též přenesených představ a interpretací, které se s daným tématem pojí. Bude
to právě on, jemuž zážitek z filmu Saulův syn přinese břitkou konfrontaci s
fantaziemi, které až dosud pěstoval. Stav bytostného šoku, který vnímavý a
poučený divák zažije během sledování tohoto filmu pak bude vyplývat zejména ze
skutečnosti, že se ocitne tváří v tvář přístupu, který jej nevede ani k roli
distancovaného sledovatele černobílých obrázků z lágrů, ani k brutálnímu pokusu
o přímé, filmovými prostředky pokoušené osobní vtažení do děje způsobem, jakým
tak činí kupříkladu vynikající sovětské drama Jdi a dívej se.
Saulův syn sleduje pohyb svého hrdiny skrze neodbytně ulpívající jednosměrné
oko kamery, která neevokuje ani totální odstup, ani pseudoidentifikaci s
aktérem, nýbrž představuje jakýsi mezistupeň neúprosného zaměření na jediného,
arbitrárního, účastníka – toho, kterým by mohl být, JE, každý z lidí. V brutálním
protikladu ke statičnosti obvyklých koncentráčnických výjevů – fotkám vězňů
tísnících se na pryčnách, ostnatému drátu, rozličným hromadám: šatů, bot, věcí,
lidí… se prostřednictvím Nemesova filmu ocitáme v samém kinetickém středu
lágru, jehož kulisu tvoří neustávající změť šumů, hlasů, šepotu, nářku a
evropské jazykové babylonie. V místě, kde všechny smysly zůstávají, hnány
sebezáchovným instinktem, nepřetržitě napjaty do krajnosti, zatímco se mysl,
neméně sebezáchovně, noří za clonu mechanické otupělosti. Žádná existenciální
úzkost s jejím ex-post luxusem, ba dokonce ani palčivý živočišný strach. Jen
paralýza a redukovaný, nanejvýš úsporný modus prosté sebezáchovy, přečkávání z
minuty na minutu. Nadevšechno zřetelně tu vyvstává, že nic nemůže být téhle
realitě vzdálenější než pojmy, zkamenělé v symboly. Pojmy jako je „druhá světová
válka“, „genocida“ či „hitler“, informace, jejichž obsah byl už předem
vyprázdněn společně s prvním zaklapnutím brány Osvětimi.
S filmem Saulův syn sledujeme audiovizuální zhmotnění kafkovského pekelného
soukolí, fungujícího jako samostatný živý organismus. Úvodní dvacetiminutovka,
sledující rutinu „zaměstnanců“ tzv. Sonderkommanda dosahuje maxima zlověstnosti
skrze vyděšenou poddajnost a mechaničnost konání aktérů, navzájem se chaoticky
protínajících během jatečního rituálu, kterému nechybí ani moment symbolického
uklidňujícího poplácání dobytčete po hlavě těsně před exekucí. Bez nadsázky infernální
kakofonie hlasů zaznívající zevnitř plynové komory je spolu s boschovskou vizí
běsuplné hromadné noční likvidace u jam jedním z nejhraničnějších filmových
momentů všech dob.
Saulův syn nalézá citlivého diváka ve stavu instinktivního popření a touhy
viděnému utéci. Je naprostým triumfem tvůrců, že po zhlédnutí jejich filmu mu
již nikdy utéci nelze.
