První zvonění
Dva měsíce prázdnin utekly jako voda a děti opět zaplnily lavice. Začátek školního roku je také začátkem velkých starostí zejména pro rodiny s více dětmi. Nákupy školních pomůcek, sportovních potřeb, ale také placení školného a učebnic vycházejí na tisíce. Většina romských rodin tyto finanční prostředky k dispozici nemá. Nemožnost vyrovnat se ostatním romské děti hned v začátcích determinuje, handicapuje. Obecně se má za to, že vzdělání je pro integraci Romů do společnosti klíčové, troufám si říct, že integrace není možná bez řešení vzdělanosti na státní úrovni. Bez akceptace etnických, sociálních a kulturních odlišností ve školském systému se ovšem romské dítě bude ve škole cítit naprostým cizincem. Ačkoli nepopírám snahu určitých lidí na všech úrovních, tvrdím, že náš školský systém neumí odlišnosti romských dětí vstřebat a odlišnost znamená i pro některé pedagogické pracovníky stále problém, který řešit neumějí a nechtějí. Základní školou povinně prochází každé dítě v ČR. Je to instituce, která by měla vytvářet základ pro celoživotní učení. Velmi proto záleží na tom, jaké prostředí pro vzdělávaní vytváří, jak motivuje žáka k učení, jak ovlivňuje rozvoj jeho osobnosti, jak ho připravuje na soužití a spolupráci s druhými, jak ho vybavuje pro osobní život a zaměstnání i pro adaptaci v dnešním světě. Kontakty romského dítěte s neromským prostředím téměř neexistují, a když, tak velmi letmé, povrchní. Vstup do základního vzdělávání patří k nejnáročnějším obdobím nejenom pro romské dítě. Přechod dítěte z období her do určitého režimu, pravidelný způsob práce, nové prostředí, lidé a hlavně nové vztahy jsou pro dítě určující. Poprvé je bez rodiny, která ho chrání, vše je pro něj cizí. Romské dítě se navíc cítí strašně opuštěno. Novému prostředí nevěří, ovládnou ho pocity neporozumění, jinakosti, ohrožení a vžije se do role outsidera. Moc záleží na tom, jak škola a spolužáci romské dítě přijmou.
Jedna šestiletá romská holčička se do školy hodně těšila. Už na začátku však zjistila, že je jiná. Seděla v poslední lavici, nikdo si jí nevšímal a bylo jí smutno. Maminka, která jí vždy pomáhala, pofoukala každou bolístku, tady nebyla. Paní učitelka na ni neměla čas, když jí holčička chtěla něco říct, postěžovat si. Vždyť toho měla tolik na práci, tolik starostí s jinými dětmi… Chodila všude sama, při cvičení jen stála, protože neměla s kým utvořit dvojici. Neměla nikoho, s kým by se poradila, co si má obléct do divadla, s kým by mohla mluvit o svých bolestech, trápeních, radostech, o prvních dětských láskách. Uzavřela se do sebe. S nikým už skoro nemluvila, dokonce ani při zkoušení ne. Zdálo se jí to zbytečné, stejně ji nikdo neposlouchal. Přestala se do školy těšit, ba co víc, odmítala tam chodit. Začalo ji bolet břicho a ani paní doktorka nezjistila, co jí je. Sedí pořád v poslední lavici, ale už se brání. Je drzá na paní učitelku, na spolužáky. Všichni si myslí, že je nesnesitelná, hloupá, líná, že se jí nechce chodit do školy. Je to vlastně pravda, a přitom stačilo tak málo. Stačilo slovo, trochu víc času, ohleduplnosti.
Letos jde do sedmé třídy. Už je z ní skoro slečna a má teď úplně jiné problémy. Minule za mnou přišla, že už to v základní škole nevydrží a chce přeřadit do speciální školy, kde má kamarády. Jsou tam prý i lepší učitelé…
Marně přemýšlím, na koho nebo na co by se měla po prázdninách ve škole těšit. Na paní učitelku, které tolik věřila, na spolužáky, kteří se smáli její jinakosti? Co se odehrává v její ještě nedospělé duši? Bude po tom všem, co ve škole prožila, vstřícná, chápavá? Bude chtít někomu pomáhat, bude ještě někomu věřit? Jaké stopy zanechala v její dětské duši nevšímavost ostatních a jaké psychické šrámy si nese do budoucnosti? Znám jméno té holčičky, ale pro tento příběh není důležité. Je smutný, a ještě smutnější je, že není ojedinělý.
