Přes nový domov zpátky ke kořenům: romské děti u neromských pěstounů
„Vyzvednu Tě na nádraží velkým žlutým autem,“ napsala mi Martina Vančáková, organizátorka každoročního setkání náhradních rodin pečujících o romské děti v rámci programu „Naše romské dítě“. Martina je psycholožka a romistka a kromě toho je též spolupracovnicí Střediska náhradní rodinné péče (NRP), které tento zážitkový a vzdělávací pobyt pořádá. Navíc je matkou čtyř dětí, jiné než „velké“ auto jsem tudíž nečekala. Spolu se synem jsme přestáli cestu rozpáleným autobusem a po pár hodinách jízdy se ocitli na nádraží v Jilemnici. Po chvíli zahlédneme žlutou dodávku, můžeme tedy vyrazit směr Poniklá.
„Ještě se musíme stavit pro zeleninu, rodiče mi dali nákupní seznamy,“ požádala nás o trpělivost Martina. Pro požadované zboží jsme se stavili v místní oblíbené zelenině a objednali i pět kilo jablek – na čtvrtek je totiž v plánu výroba jedné tradiční romské sladkosti: „Víš, z čeho vzniklo anglické slovo lollipop?“ Navzdory dvacetiletému každodennímu kontaktu s angličtinou netuším. „Pochází z romského loľi phabaj neboli červené jablko, které Romové napíchli na špejli, obalili v cukru a prodávali na trzích.“ Po pouhých deseti minutách s Martinou jsem zase o něco chytřejší.
Jedním z hlavních cílů setkání je umožnit účastníkům nasát co možná nejvíc všeho „romského“. “Spolu s Pavlou Pokornou ze Střediska NRP Pobyt vedeme vždy s nějakým romským lektorem – letos je zde s námi Veronika Kačová – a snažíme se pěstouny a osvojitele zkontaktovat s co nejširším spektrem Romů. Rodiny dostanou kromě informací také zážitky. Kdyby mi šlo jen o informace, napíšu brožurku, ale to, co nás nejvíce mění, jsou právě ony prožitky. Tahle forma zprostředkování romství je v České republice ojedinělá a má obrovský potenciál,“ vysvětlila mi Martina, proč pobyt podporovaný nadací Preciosa a Sirius, MPSV i spoluúčastí klientů letos již popáté pořádá.
Pozvání na sešlost jsem se rozhodla přijmout z několika důvodů. Chtěla jsem osobně poznat rodiče, kteří neváhali nabídnout náhradní rodinu třeba i více romským dětem bez ohledu na jejich dětská traumata či postižení. Chtěla jsem si s nimi popovídat, prožít s nimi alespoň pár dní. A nakonec; vzala jsem s sebou i svého nejmladšího syna, který zatím otázku romství na rozdíl od svých starších bratrů neřešil. S romskou částí naší rodiny se bohužel nemáme příležitost setkávat, řekla jsem si tedy, že je na čase, aby měl příležitost poznat něco z romské kultury.
Součástí letošního pobytu byla mj. tvorba časopisu Amaro drom, na němž se podílejí spolu s rodiči i ti nejmenší. „Po večeři máme redakční radu, budu ráda, když si vyslechneš návrhy příspěvků,“ uvedla mě hned po příjezdu Martina do centra dění. Později jsem měla příležitost si popovídat s některými rodinami. Zaujala mě například sedmnáctiletá Kristýna a její maminka Hana, která má v pěstounské péči čtyři dcery.
„Kdyby nebylo mamky, nebyla bych tak chytrá a nadaná,“ svěřila se mi Kristýna. Letos v září nastupuje na střední pedagogickou školu. Na tom by nebylo nic divného, kdyby ovšem Kristýna nebyla ještě ve 4. třídě žákyní zvláštní školy. Nechce se mi ani domýšlet, jak by dopadla bez Hančiny obětavosti a péče. Podobné myšlenky mě napadají i v souvislosti s Terezou, její druhou dcerou s Aspergerovým syndromem. Když přišla k Hance jako pětiletá, tvořila jen krátké věty, už ve 2. třídě ale přeskočila ročník a díky své výjimečné inteligenci a péči Hanky má před sebou akademickou budoucnost. Hanky jsem se zeptala i na to, co by chtěla vzkázat čtenářům našeho časopisu. S odpovědí neváhala: „Není dobré nechávat v děcáku starší děti, je hrozná škoda nedat šanci i jim.“ Sama ví, o čem mluví: tři ze svých dcer si vzala domů až ve vyšším věku a je mi jasné, že jim naprosto změnila život.
Všímám si chlapečka s naslouchadlem, který občas se svým okolím „znakuje“. „Míšu jsme si vzali potom, co jsme se dozvěděli, že se pro jednoho poloromského neslyšícího chlapečka už dva roky hledá náhradní rodina. Zanedlouho jsme ho měli doma, bylo mu tehdy necelých 5 let,“ vzpomíná Zdenka, jeho pěstounská maminka. Míša chodí do speciální školy pro neslyšící a dělá pokroky. Na otázku, jak rodinu jeho příchod ovlivnil, mi jeho maminka odpověděla: „Míša nás obohatil o nový jazyk, zážitky, přátele, o jiný svět, jehož součástí bychom jinak nemohli být.“
Pomoci dětem vybudovat pevné sebevědomí a identitu, včetně její romské části, není však v žádném případě jednoduché. Právě proto oceňují setkání, jako jsou tato: „Tady vidíme, že v tom nejsme sami. Řešíme podobné problémy,“ objasnila mi další smysl tohoto programu Martina. Sama má v pěstounské péči dvě romské děti a ví, že její rodina je velmi specifická. „Když doma řešíte, že vašemu dítěti zase někdo nadával do ,cikánůʻ, tak o tom nemůžete mluvit třeba se svou sousedkou, která má své blonďaté holčičky, ta totiž moc nechápe, o čem mluvíte.“ Ví, že zde najde spřízněnou duši, která ji pochopí a podpoří. I proto je kapacita omezená. „Jde nám o zajištění atmosféry vzájemné důvěry,“ vysvětlila.
„Kdo je to vlastně Rom?“ ptám se svého syna v autobuse na cestě zpátky po dvou dnech strávených ve společnosti lidí, se kterými se neřešilo, jestli má někdo tmavší nebo světlejší pleť. „Člověk,“ odzbrojí mě jeho odpověď. Jako dítě navštěvující klasickou pražskou základní neinkluzivní školu měl vlastně poprvé možnost strávit nějaký čas s dětmi tmavší pleti, s dítětem neslyšícím či s Aspergerovým syndromem. Jejich odlišnostem ale pozornost nevěnoval, stejně jako žádné z dětí na pobytu. V tom jsou totiž všechny děti stejné: nejvíce je zajímá, že si spolu mohou hrát a poznat se s novými kamarády. My dospělí bychom se od nich mohli učit.
Časopis si objednejte pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.
