Povídka: Pán Bůh a Cikán

Dneska už pořádně nikdo neví, proč Pán Bůh stvořil svět. Ale je to tak. Jenže
na něj vůbec neviděl, a tak udělal světlo. Země byla skoro kulatá, ale smutná. A
tak stvořil kytky a stromy a zvířata a lidi. Lidi až na konec a byl na ně
obzvlášť pyšný. Připravil si kbelíky s barvou, štětku a pytle všelijakých darů.
Lidi se seběhli a tlačili se ve velikánské frontě. Pán Bůh je natíral na černo,
na žluto, na červeno a na bílo. A každému něco dal.

Když už ve frontě nikdo nestál, zbyla mu trocha bílé a černé a tak udělal
zebru a chtěl jít spát. Obhlédl své dílo Božím okem a pod stromem objevil
posledního člověka. Ležel a díval se na plynoucí oblaka. “Ty nic nechceš? Proč
jsi nebyl ve frontě?“ zeptal se Pán Bůh. “Díval jsem se na to, co jsi udělal. Na
stromy, na mraky, na nebe – to se ti povedlo, Pane Bože.“ „No. Aspoň, že si
někdo všimnul“ povídá Pán Bůh. „Pojď – musím tě natřít.“ Jenže na dně kýblů už
nebyla skoro žádná barva – a tak to Pán Bůh slil a pěkně tím toho člověka
omaloval. Pak začal hledat v pytlích, co mu ještě zbylo.

Našel jen velikánské srdce, které se do nikoho nevešlo a velkou plechovku s
nápisem Cit. Nacpal to do toho člověka a vznikl Cikán. Pán Bůh si spokojeně
zamnul ruce a začal si odestýlat. Ale Cikán tam stál a jen se díval. “Co je?“
povídá Pán Bůh. “Něco se ti nelíbí? Jsi člověk – můj nejlepší výkon! Nějaká
reklamace?“ „Nebyla by křídla?“ ptá se Cikán. “Křídla? Ty bys chtěl být andělem,
hochu? To mi děláš radost!“ “Pánbůh chraň,” poleká se Cikán. “Ty umějí jen
Hosana a Aleluja. Chtěl bych být ptákem. Celý den jsem je pozoroval. Krásně
zpívaj, poletujou si sem a tam a jsou svobodný.“

“Jak je libo,“ ucedí Pán Bůh trochu zklamaně. “Budeš krásně zpívat-jako oni.
Budeš svobodný a budeš lítat sem a tam. Ale po zemi. Nejsem zvědav, aby mi
Cikáni posedávali ve větvích. S tím se nepočítalo. A vůbec! Udělal jsem je moc
hubený.„ “Cikány?„ diví se Cikán.“Větve,“ zařve Pán Bůh.“ Ježišmarjá, s tebou
budou problémy. A jdi už. Chce se mi spát.“

“Hm.Tak žádný křídla“ mumlá si pro sebe Cikán a loudá se smutně pryč.
“Počkej,“ zívne Pán Bůh “já se na to nemůžu dívat,“ a rozhlídne se, jestli je
nikdo neslyší. „Když budeš zpívat z celého toho velkého srdce a vrazíš do toho
všechen ten cit, tak křídla narostou tvé duši.“ „Opravdu ?“ raduje se Cikán. “To
ti Bůh řek!“ šeptá Pán Bůh. „A ještě moment. Můžu tě o něco poprosit? Vyzkoušej
si to až zejtra ráno. Rád bych se ještě naposledy vyspal.“