Romové v Československých legiích: Jak byli oceněni za účast v bojích?

U příležitosti stého výročí vzniku republiky se připomínají události a hnutí, které k tomuto zlomovému okamžiku přispěly. Připomínání zásluh československých legií se ozývá ze všech stran. Že byli mezi desetitisíci československými legionáři také Romové, bylo na stránkách Romano voďi zmíněno již v minulém čísle. K tématu se vracím z jiného úhlu.

Kladu si zde otázky: jak byli Romové, kteří během první světové války vstoupili do Československého dobrovolného sboru (tj. původní název legií), oceňováni? Dostalo se jim nějakých poct za účast v bojích? A oceňovali jejich legionářští bratři právě skutečnost, že mají mezi sebou Romy (dobově zvané „cigány“/„cikány“)? Odpovědi na tyto své dotazy jsem nacházela – sice sporadicky, ale přece – v osobních spisech romských legionářů uložených ve VHÚ v Praze.

Ke dnešnímu dni se mi podařilo identifikovat deset romských legionářů z Čech a Moravy, jejich výčet ovšem jistě není kompletní. Další – možná početnější – skupinu mohli patrně tvořit romští legionáři ze Slovenska, jimž se zde však pro nedostatek znalostí nevěnuji. Nejdříve se zaměřím na to, jaká ocenění zjištění legionáři obdrželi a jakých hodnocení se jim podařilo dosáhnout.

U některých z nich je záznam, že nechodili do školy, lze tedy předpokládat, že neuměli číst a psát. Pro povýšení byla znalost čtení a psaní jistě podmínkou, tedy pouze někteří z nich mohli vyšší šarži získat. Určitého vzestupu se dostalo např. Hermanovi Danielovi, který se z vojína vypracoval na střelce 11. jízdního pluku v ruských legiích a pak jezdce 2. čsl. jízdního pluku – tzv. Sibiřského pluku. Do jízdních pluků se dostalo více romských vojáků – snad díky tomu, že buď jako kováři, či koňští handlíři měli ke koním blízko.

Tak také Štěpán Holomek z Kunovic, legionář z italské divize, byl přidělen „k vozatajství“. Do hodnosti střelce prvního pluku v ruských legiích (pluk „Mistra Jana Husa“) se dostal též Štěpán Daniel ze Svatobořic a dále i Antonín Daniel z Kněžpole, jenž ovšem po ročním působení v legiích na ruské frontě zběhl, a byl tudíž z řad legionářů vyškrtnut. Antonín Holomek z Derfle (Sady u Uherského Hradiště) byl nejprve myslivcem ještě rakousko-uherského 25. praporu myslivců, v ruských legiích byl zařazen jako střelec do pomocné roty a převelen do Francie ke 23. a pak ke 24. pluku.

Československým střelcem a jezdcem byl také František Serynek, narozen v Hlušičkách v okrese Nový Bydžov, který sloužil v ruských legiích u 1. jízdního pluku. Jako dělostřelec 2. divize jízdního pluku působil Jan Daniel z Petrova. Nejvyšší hodnosti z dosud identifikovaných legionářů dosáhl Robert Serynek nar. 1892 v Čížkově (Blovice), jenž působil v italských legiích u 35. pluku, v 7. rotě. Do italského zajetí se dostal až v srpnu 1918, a to v hodnosti svobodníka, ihned se přihlásil do legií a dne 1. května 1919 byl povýšen do hodnosti četaře. Bohužel patrně dlouhé válečné útrapy a zranění způsobily jeho náhlé onemocnění, dne 4. června 1919 byl přijat do nemocnice v Praze – Karlíně, kde svému onemocnění dne 10. června téhož roku podlehl. Ještě na smrtelné posteli mu byl 7. června udělen Československý válečný kříž.

I u dalších romských legionářů lze zjistit, jaká vyznamenání jim byla udělena. Např. Štěpán Daniel obdržel v březnu 1920 Československou revoluční medaili a v květnu téhož roku medaili spojeneckou, František Serynek má záznam o medaili vítězství (získal ji v roce 1928).

I Adolf Ištvan, příslušný do Bohusoudova, byl za svou účast v legiích odměněn – také on dosáhl hodnosti střelce (1. praporu 33. pluku československých legií) a obdržel revoluční stužku a italskou stužku za šestiměsíční pobyt v poli. Revoluční stužku získal také další střelec 33. pluku (ovšem 7. roty), František Murka z Holešova, jenž byl navíc vyznamenán československým záslužným italským křížem, zatímco Jan Daniel z Petrova obdržel kříž ruský.

V záznamech o těchto oceněních se však nezmiňuje romský (resp. cikánský) původ těchto vojáků. Vlastně ve všech spisech je jen několik zmínek, z nichž lze romský původ odvodit. Chceme-li se ujistit o romském původu těchto legionářů, většinou je třeba studovat také zápisy o jejich narození, popř. další archiválie. Pozoruhodnou skutečností je, že pokud je v legionářském spise cikánský původ explicitně vyjádřen, jedná se obvykle o neutrální, či dokonce mírně pozitivní charakteristiku. Že si vojáci v legiích svých romských bratří považovali, je znát např. z legionářských karet. U Adolfa Ištvana je v kolonce „zvláštní schopnosti“ uvedeno, že umí „jezdit na koni“, a u Štěpána Holomka, že umí „trochu německy a dobře cigánsky“(!).

Ještě výmluvněji jsou oceněny statečnost, rozhodnost a věrnost romských vojáků, jak píší legionářští bratři z Uherského Ostrohu (v dopise, jenž jsem zmínila již v minulém čísle). Dopis byl napsán po úmrtí legionáře Josefa Holomka v roce 1936 a do Prahy byl odeslán jako zpráva do legionářského týdeníku. V periodiku Československý legionář, který vycházel 3x měsíčně, byla pravidelná rubrika nazvaná „Naše rovy“. V té byly otiskovány zprávy o úmrtí legionářů, na něž rodinní příslušníci či místní pobočky legionářů upozorňovali.

Jak jsem již v minulém čísle uvedla, pohřeb nemajetného Josefa Holomka, jenž zemřel na rakovinu, vypravili místní legionáři. O průběhu pohřbu napsali zprávu právě do rubriky „Naše rovy“. Jejich zpráva vyšla, ovšem velmi zkrácená a upravená – vypuštěn je mj. důraz na bratrskou soudružnost legionářů. Pro nás je zajímavou skutečností, že pisatel (bratr Habaň) dvakrát zmínil Josefa Holomka “cikánský původ”, který se v jeho dopise pojí na jedné straně s chudobou a nevzdělaností, na druhé straně však současně s chápáním dějinných souvislostí.

V dopise tím autor kritizuje ty, kteří do legií nevstoupili, dokonce ostatní bratry od vstupu do legií odrazovali, ale dnes se mají lépe než ti, kteří svobodu vybojovali. Uvážíme-li, že dopis byl psán v době hospodářské krize a byl zaslán na ministerstvo národní obrany, lze jej vnímat jako kritiku zaslanou zdola. Není divu, že z něj byly tyto pasáže vypuštěny, a to včetně zmínek o „cikánském“ původu legionáře Josefa Holomka, jak dokazuje v dobovém tisku publikované přeformulované znění Kanceláře čs. legií při MNO (KLEG). Pro srovnání si pečlivě projděme znění původního textu – konečně otištěného bez cenzury:

„Z Uh. Ostrohu

Dne 25. srpna t. r. [1936] zemřel po krátké nemoci br. Josef Holomek, střelec italské legie v Ostrožském Předměstí, ve stáří 60 let. Narodil se 4. XII. 1876 v Hluku okr. Uherské Hradiště a příslušný byl do Ostr. Předměstí u Uh. Ostrohu. Do československé armády v Itálii přihlásil se na začátku roku 1918 a sloužil u 32. pěšího pluku.

Pohřeb jeho konal se dne 27. srpna t. r. za velké účasti legionářů z celého okolí a místního občanstva. Zemřel úplně nemajetný a proto pohřeb vypravila mu na svůj náklad jednota Č.O.L. v Uh. Ostrohu. Velitelství 27. pěš. pluku v Uh. Hradišti vyslalo k pohřbu čestnou četu. Hudbou posloužiti nemohlo, ježto byla jinak zaneprázdněna. Účinkovala hudba civilní. U hrobu rozloučil se se zesnulým jménem legionářů a za kamarády od 32. pluku br. Habaň.

Č.O.L. jednota v Uh. Ostrohu děkuje touto cestou velitelství 27. p.pl. v Uh. Hradišti za vyslání čestné čety. Místní občanstvo bylo překvapeno vypravením tohoto pohřbu s voj. doprovodem a velkou účastí legionářů, kterých se sešlo na 40 v krojích a 20 v občanském oděvu. Domnívalo se před tím, že když jest bratr Holomek cikánského původu, úplně nemajetný a není nikde organisován, nebude žádného, kdo by se o jeho slušný pohřeb postaral. Po pohřbu s uspokojením konstatovalo, že legionářské bratrství jest opravdové a nezná rozdílů mezi zámožným a úplně nemajetným legionářem.

Pro nás však je zajímavější to, že br. Holomek jako cikán!, bez jakéhokoliv vzdělání pochopil za hranicema vážnost doby pro národ československý a přihlásil se dobrovolně do československé armády, zatímco jiní vzdělanější nepochopili ani tolik a do československé armády nevstoupili, odsuzujíce naší odbojovou akci v Itálii jako čin nepředložený. Věřili pevně ve vítězství Rakouska, nazývali nás velezdrádci a slibovali nám šibenici. Dnes dělají vlastence, ovšem, pokud se jim při tom v naší republice daří daleko lepší jako naším bratřím, kteří se vrátili s podlomeným zdravím, žijí v nouzi a umírají předčasně. Bratru Holomkovi, budiž věčná paměť.“

Na stránkách Romano voďi se hodí dodat: Čest památce a „loki phuvori“ všem romským – známým i dosud neznámým – legionářům!

Článek vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.