Pal Amare Dada - Jak Romové donedávna bydleli
Ne všichni vědí, jak donedávna žili a bydleli naši otcové, dědové, staré matky – v uplynulém půlstoletí, než přišli ze Slovenska do Čech a na Moravu, kde jste se narodili už vy mladí, i ty… Z jakých životních podmínek přišly vaše rodiny, odkud a jak bydlely? Po staletí až do konce 50. let byl zásadní rozdíl mezi způsobem žití a bydlením Romů usedlých, slovenských a maďarských.
Zamysleme se nejdříve, jak žili olašští Romové – Vlachike Roma, jaký byl jejich domov. Během nomádského života žili buď v přenosných stanech, nebo v různých obytných vozech. Zatímco stany – šátre, cerhy – jako přístřešek pro pohyblivé bydlení kočovných Romů v někdejším Československu a Podkarpatské Rusi přestali olašští Romové užívat už ve 30. letech 20. století, jednoduché dočasné přístřešky z větví a hlíny používaly některé skupiny na svých stanovištích ještě do konce 50. let. Vozy – vurdona, verdana – byly pro olašské Romy i některé Sinty prostředkem
nejen dopravním, ale i obytným. Později se objevily i maringotky, tažené párem koní nebo malým traktorem. Jejich interiér byl vymalován a vybaven potřebným
zařízením. Romské vozy však u nás zanikly násilným usazením Romů, likvidací kočovného a polokočovného života v únoru 1959, zatímco v mnoha zemích stále olašští Romové kočují – např. v Rumunsku, Bulharsku, Makedonii, Polsku, ale i ve Francii, Anglii a jinde. V západoevropských zemích jsou jejich domovem v posledních 30 letech už i karavany, obytné přívěsy tažené autem, a intériery mají většinou komfortně zařízené.
Zcela odlišný a mnohem různorodější byl vždy způsob bydlení Romů usedlých v našich zemích, hlavně od poloviny 18. století. U většiny ze skupiny slovenských a maďarských Romů – dnes více než 80 % našich Romů – po několik staletí převažovalo
bydlení v romských komunitách, tzv. cikánských-romských osadách, romane gava. Byly to a jsou i dodnes tzv. „cikánské čtvrti“ na kraji velkých m ěst, ale hlavně menší či velmi početná soustředění mimo intravilán měst a vesnic, často vzdálená jeden až tři kilometry od zástavby. Byla to – a na Slovensku je jich dodnes několik set – v podstatě ghetta, která vznikla ve vesnických lokalitách. Toto izolované soustředění
je projevem netolerance, formou vyhnání z místního majoritního společenství (i když bylo zpočátku povoleno se na daném místě usadit – hlavně kovářům, potřebným pro místní zemědělce, a hudebníkům). Na druhé straně tyto rozrůstající se „cikánské osady“ začaly plnit i roli místa, kde lze žít mezi svými, nacházet oporu a kde každý odjinud je cizí, kde vztah „my-Romové a oni-gadžové“ se prohluboval a zhoršoval. Obvyklé obydlí v těchto starých romských osadách byl jednoprostorový domek, zvaný „kher“ či „koliba“, nebo domek dvouprostorový, který si rodiny stavěly obvykle bez základů a z dostupného materiálu – ze dřeva, ale nejčastěji z tzv. valků, hliněných nepálených cihel, jež si vyrábějí dodnes. V jednoprostorových domcích bez vstupní síně byla jediná obytná místnost někdy jen 2,5 x 2-3 m, vybavená postelí, kde spali rodiče s malými dětmi, zatímco starší děti a ostatní dospělí lehávali na matracích či dekách na zemi, dále jen stolem a málokdy dalším nábytkem.
Kamínka na vaření a vytápění se v létě vynášela ven, kde rodiny trávily v ětšinu
času. Jistěže to nebyl jedinný typ romských obydlí, ale tehdy byl velmi častý.
Přestože postupně vzniklo hodně nových osad s většími, dokonce patrovými domky, kde způsob bydlení a celkové vybavenosti byly už zcela jiné, dodnes je na Slovensku velký, a naopak rozrůstající se počet těchto osad, dnes nazývaných „sociálně vyloučené komunity“, kde žije stále více Romů ve zcela nevyhovujících podmínkách.
A právě z uvedených nejhorších, nejchudších osad – „romane gava“ – k nám přišla po válce většina Romů. Celé rodiny přicházely
dobrovolnou, někdy i tzv. řízenou migrací byly zvány na práci do průmyslových podniků i v rámci osídlování pohraničí po roce 1946) ve snaze změnit své životní podmínky a najít zaměstnání; přišli do pro ně zcela nového prostředí, do rozptýleného osídlení měst a obcí. V průmyslových oblastech a velkých městech byly rodiny usídlovány do bytů horší kvality nebo do závodních ubikací. V pohraničních oblastech byli usídleni hlavně ve vesnicích a městečkách, v bytech a domcích tehdejších státních statků. Na nové podmínky bydlení neromského okolí nebyli zvyklí a často je zpočátku pochopitelně neuměli využívat (vždyť z dřívějšího života mnozí neznali ani koupelnu a WC). Bydlení ve státních bytech bylo pro mnohé z nich něčím zcela novým a odlišným, přechod z venkovského, izolovaného prostředí do městského a otevřeného nebyl snadný. Nebyli navíc schopni platit poplatky za byt, elektřinu a vodu, protože v romských osadách žili většinou bez dodávky vody, bez plynu a kanalizace, často i bez elektřiny a dalšího sociálního vybavení.
Změny ve způsobu bydlení většiny romských rodin, které přišly v období uplynulých 50-60 let ze Slovenska a žijí tu již nejméně ve třetí generaci, jsou ohromné. Je to doklad cesty, kterou Romové za toto období prošli – přes všechny vážné problémy, dodnes v dalších směrech se horšících.
V našem dnešním zamyšlení jsme si chtěli připomenout zásadní změny v podmínkách a způsobu bydlení starší generace hlavně proto, aby mladí Romové – dnes synové, vnukové i další – pochopili a ocenili cestu, kterou jejich rodiče prošli.
