Ondřej Mrázek: Policie má dvojí metr, tvrdí Romové z Kadaně

Strach
vyjít na ulici, děs z vyhrožování podříznutím a přejetí autem, pocit
beznaděje, že na policii ani jinde se nelze dovolat spravedlnosti a
práva na důstojný život. Na druhé straně lhostejnost policistů a jejich
sympatie k místním vyholeným rváčům, kteří zastrašují kadaňské Romy –
to vše vede místní k pocitu, že při uplatňování práva a spravedlnosti
se v Kadani používá dvojí metr.

Příjemné a moderně fungující
městečko 

Náhodnému návštěvníkovi nebo
turistovi připadá Kadaň jako docela příjemné a moderně fungující
městečko s mnoha zajímavými historickými památkami, parky a malebnými
zákoutími u řeky Ohře. Bývalé královské město, nazývané občas vzletně
„historická perla Krušných hor“ má na první pohled příjemnou atmosféru,
i radní vycházející vstříc zájmům místních lidí, jak o tom
svědčí například rekonstrukce několika dětských hřišť. Pro některé z
místních Romů se ovšem každodenní život v Kadani stal noční můrou.

Mají
strach z násilí protiromsky zaměřených partiček na krátko ostříhaných
„sportovců“ s napumpovanými svaly, jejich rasistického pokřikování a
urážení. Mají pocit, že k jejich problémům jsou všichni lhostejní a
pokud se něco stane, spravedlnosti se stejně nedovolají.

Kovovou pálkou na oko

Na
horkou linku organizace ROMEA se s podobnými pocity obrátil
jeden z kadaňských Romů D. B.. Jeho příběh dává nahlédnout do drsné
reality, která se skrývá za líbezně působícími kulisami toho města.

Všechno
začalo zhruba před rokem a půl, když se jeho starší bratr vydal na
diskotéku Laguna a D. B. tam pro něj krátce před půlnocí přišel.
„Všechno bylo v klidu, o půlnoci DJ vyhlásil, že když se tak dobře
bavíme, prodlužuje se zábava o dalších 15 minut a pak se půjde domů,“
říká jedenadvacetiletý D. B. a pokračuje: „Neuběhly ani dvě minuty,
dopili jsme pivo a byli jsme na odchodu, když bratr potkal u východu
známého a dal se s ním do řeči. V tom k němu přistoupil M. H., který na
diskotéce pracoval jako vyhazovač, a zničehonic ho zezadu udeřil pěstí
do zátylku. Bratr upadl. Pak se strhla rvačka.“

D. B. tvrdí, že se
snažil jen odstrkávat agresora a jeho kumpány od bratra, aby ho
ochránil. O totéž se snažili i dva další sousedé ze stejné ulice.
Nakonec otřeseného bratra D. B. vyvedli ven. Útok ale pokračoval i tam.
Když už byl D. B. a jeho romští známí na odchodu, uslyšeli za sebou
dupot těžkých bot. M. H. za nimi běžel s kovovou baseballovou pálkou a
chtěl bratra znovu udeřit do hlavy. D. B.  bratra strhl stranou, ale
tím pádem dostal sám do hlavy pálkou, až upadl na zem. Byl těžce
otřesen a nateklo mu oko, které pálka také částečně zasáhla.

Nikdo z otřesených kamarádů nechápal, co bylo
důvodem k tomu, aby je lidé, s nimiž nikdy předtím neměli žádný
konflikt, brutálně napadali. Když se vrátili domů, zjistili, že agresor
a jeho parta – celkem asi dvacet urostlých  lidí, na ně čekají před vchodem do jejich paneláku.

„Měli jsme strach a nevěděli, co máme
dělat. Nadávali nám do černých sviní, řvali, že nám to spočítají a že
nás zabijí. Slovně nás rasisticky napadali a rozbili skleněnou výplň vchodových
dveří do domu. Naše matka to viděla z okna a zavolala policii. Ta ale
přijela až po půl hodině, což pro nás byla nekonečně dlouhá doba.
Když policisté přijeli, ani je nelegitimovali, jen je
pozdravili jako staří známí a řekli jim, ať jdou rychle pryč,“ vzpomíná
na hororový zážitek D. B.

Policie: Můžete si za to sami

Když
policisté viděli, že je D. B. zraněný, řekli mu jen, ať si dojde druhý den ráno k lékaři, což učinil. Jinak se s ním vůbec nebavili. Na
chirurgické ambulanci mu lékař řekl, že může být rád, že je naživu,
protože kdyby šla rána pálkou o kousek vedle, na spánek, mohlo to mít
tragické následky. Nakonec byl v pracovní neschopnosti naštěstí „pouze“
sedm dní, na oko vidí a rána se zahojila. Jakmile se zotavil, vzal D. B. lékařskou zprávu a vydal se s ní na oddělení Policie ČR v Kadani v
dobré víře, že mu pomohou domoci se spravedlnosti a ochrání ho před
rasistickým násilím ve městě, kde žije. Jenomže se přepočítal.

„Když
jsem tam přišel a řekl, že chci podat trestní oznámení na pana M.H. za
napadení a ublížení na zdraví, řekli mi, že jsme na vině my sami,
ačkoli jsem se jim opakovaně snažil vysvětlit, že jsme byli bez důvodu
napadeni. Ve službě byl řadový policista pan K., o němž vím, že je
kamarádem M. H.,“ vysvětluje napadený muž. Přátelské vztahy
policisty K. a M. H. nejsou podle slov D. B.v Kadani žádným tajemstvím.
Policista K. například údajně pomáhal při práci M. H., který působí jako
člen ochranky, tzv. vyhazovač na plesech a dalších společenských
akcích. Paradoxní je, že kadaňští policisté odmítli přijmout trestní
oznámení od D. B., který byl dosud trestně bezúhonný, čímž měli krýt
M. H., který již v minulosti problémy se zákonem měl.

D. B. se v
zoufalé situaci proto obrátil na advokátku. Teprve za její asistence
policie trestní oznámení přijala a začala konat. Výsledkem bylo
podmínečné odsouzení M. H..

Happy end to však v žádném případě nebyl.
A to hned ze dvou důvodů: za prvé sama skutečnost, že byl odsouzen, byť
jen podmínečně, vedla k tomu, že se mu M. H. začal mstít a jeho
agresivita se nadále stupňovala. Za druhé přišla 1. ledna 2013
kontroverzní prezidentská amnestie Václava Klause, která podmínku M. H.
vymazala, takže mu bylo odsouzení za trestný čin de jure zahlazeno. V důsledku se napětí vyhrocovalo a výhrůžky zabitím se stupňovaly.

Nůž na krk

K
dalšímu incidentu došlo krátce po amnestii, která M. H. pochopitelně
zvedla sebevědomí a snížila zábrany. Navíc tou dobou již pracoval jako
taxikář, takže měl přehled, kdo se kde v poměrně nevelkém městě
pohybuje. D. B. začal mít pocit, že ho M. H. sleduje.

„Šel jsem
jednou na návštěvu za sestrou a přecházel ulici na přechodu pro chodce.
Autu, které přijíždělo, jsem chtěl dát pro jistotu přednost, ale jeho
řidič zastavil, aby mě nechal přejít. Jakmile jsem ale vstoupil na
přechod, prudce se rozjelo, takže jsem tak tak uskočil. Pak řidič
přibrzdil a já jsem viděl, že v něm sedí M. H.. Přiložil si prst na krk
a gestem mi ukázal, že mě podřízne,“ říká D. B. a pokračuje: „Následně
mě musel zřejmě sledovat, protože na cestě domů od sestry na mě čekal v
tmavé uličce za tunelem, přepadl mě a dal mi nůž přímo na hrdlo. Zeptal
se mě: chceš umřít teď, nebo až potom? Byl jsem ve strašném stresu a
prosil jsem ho, ať to nedělá a nechá mě žít. Pak se naštěstí poblíž
objevili nějací chodci, tak mě pustil.“

Motivem konfliktů prý v
tomto případě již nebyl prvotně rasismus, ale msta za to, že na něj
D. B. podal trestní oznámení a málem ho dostal do vězení.

„Mám obavu
o svůj život, proto nevycházím sám na ulici, abych měl když tak svědky.
Jakmile vidím taxi, dávám si pozor,“ svěřuje se svými obavami D. B.

Strkanice na pískovišti

Ke
strachu před M. H. a jeho protiromsky naladěnou partou se přidal strach
z policie. Ta si na něj v poněkud netradičním duchu „posvítila“ po
hádce a strkanici na pískovišti před jeho panelovým domem, která
připomíná konflikt na dětském hřišti na sídlišti Máj
v Českých Budějovicích, která se stala záminkou k explozi protiromských
nálad v tomto jihočeském městě.

D. B. se podle svých slov zastal
svého šestiletého synovce, do kterého strčil třináctiletý chlapec. Otec
chlapce vzápětí zavolal policisty, a pak napadl matku D. B., která vše
viděla z okna a do hádky se vložila.

„Vyhrožoval matce, že ji zabije
a všechny nás rasisticky urážel. Křičel, že jsme černé svině a všichni
smrdíme. Přitom žijeme ve slušné lokalitě, takže nás velice poškodilo,
že ty rasistické útoky slyšeli i naši sousedi, s nimiž jinak vycházíme
bez problémů. Byli jsme vystaveni strašlivé ostudě,“ vypráví D. B. Jeho matka chtěla kvůli urážkám podat trestní oznámení, jenomže
policisté ho údajně odmítli přijmout, hrubě ji odbývali a zakryli si
svá služební čísla na uniformě.

Naopak přijali trestní oznámení otce třináctiletého chlapce na D. B. 

„Ani
jsem nevěděl, že na mě podal trestní oznámení. S mojí fotografií
chodili policisté po Kadani, ptali se kolemjdoucích, jestli mě
neviděli, jako kdybych byl zločinec. Sousedi mi pak klepali na dveře a
ptali se, co jsem provedl,“ tvrdí D. B.

Když se pak dostavil na
policejní oddělení, nedali mu údajně ani nahlédnout do protokolu a pod
nátlakem jej donutili, aby jej přesto podepsal. „Policista mi to
zdůvodnil, že na to nemám právo. Křičel na mě, že nemá čas, ať nedělám
problémy a okamžitě to podepíšu, nebo to bude ještě horší. Já jsem to
ve strachu pod nátlakem podepsal, ale mám pořád podezření, že do
protokolu dopsali věci, které jsem neřekl a které neodpovídají pravdě,“
uvedl D. B..

Stížnost na Generální
inspekci bezpečnostních sborů 

Pak nabraly události rychlý spád. Proběhl zrychlený
soud se samosoudcem a D. B. podle svých slov neměl možnost
si stěžovat nebo cokoli změnit. Byl odsouzen ke třem měsícům odnětí
svobody s roční podmínkou.

D. B. se ale i nadále cítí nevinen,
naopak má, pokud se výslech odehrál tak, jak popisuje, oprávněný pocit,
že byl policejním postupem poškozen. Proto napsal stížnost na Generální
inspekci bezpečnostních sborů do Ústí nad Labem. Odpověď, která mu
přišla, označil s hořkým úsměvem za směšnou. Inspekce to odůvodnila tím, že šlo o chybu administrativy.

„Čekal
jsem, že bude sjednána náprava, setkal jsem ale se s naprostou
lhostejností,“ říká D. B. s tím, že dále zvažuje další právní kroky.

Policie neodpověděla

Na
kadaňskou policii jsme se před zveřejněním tohoto textu obrátili znovu
s žádostí o vyjádření, ale snaha o jakoukoli komunikaci byla marná.
„Stížnost pana D. B. už byla prověřena kontrolními orgány PČR v Ústí
nad Labem a tímto považuji věc za vyřízenou. Jistě pochopíte, že
vyjádření policistů na základě telefonátu na horkou linku není možné,“
napsali nám z Policie ČR místo odpovědi na naše otázky.

Poté,
co se D. B. obrátil na antidiskriminační linku sdružení ROMEA, jsme dospěli k názoru, že je třeba dát mu možnost, aby
zveřejnil svou verzi případu, a to přesto, že informace, uvedené v
článku, nebylo možné potvrdit z dalších zdrojů. Naše zkušenosti z
podobných případů v dalších českých a moravských městech nicméně
ukazují, že v podobné bezvýchodné situaci žije v České republice větší
počet Romů. Zveřejnění jejich příběhů a upozornění na bezpráví, které
jim hrozí, může být prvním krokem, jak to změnit.