O pěstounské péči a adopcích romských dětí: Měli jsme volné místo u stolu
„‘Mami, proč za námi pořád chodí ten divnej pán?‘ ptaly se mě při nákupu děti, když byly malý. Jak jsme vlezli do obchodního domu, měli jsme za zadkem ochranku. Tím, že jsme přijali romské děti, stali jsme se česko-romskou rodinou. Tak jsem jim říkala: No to víte, my jsme takoví významní zákazníci, že tady máme svoji vlastní VIP ochranku. Dnes už se tomu smějeme, občas to pronesu nahlas a oni, když jsou trochu slušní, tak dají pokoj a přestanou za námi chodit. Ale samozřejmě se setkáváme s větší nedůvěrou, když někam přijdeme“, popisuje Martina Vančáková, matka čtyř dětí, dvou romských, své zkušenosti.
Dodnes jí také nepřestává udivovat, jak jsou Češi někdy netaktní: „Když jdu s dětmi po ulici, tak kromě divných pohledů, se klidně zeptají: Pani, to jsou vaše děti? Před těmi dětmi! A když jim odpovím, že jasně, že jsou moje, čí by byly, pokračují: Jakože fakt vaše? Nebo je máte přivlastněný?“
Martina Vančáková je vystudovaná psycholožka, pracuje pro středisko náhradní rodinné péče, kde dělá programy pro rodiny, které přijaly romské děti a je také odborným garantem Nadačního fondu J&T pro jejich osvětově náborové kampaně Hledáme rodiče.cz. Kromě toho se s manželem rozhodli poskytnout rodinné zázemí dvěma dětem, které by jinak vyrůstaly v ústavu.
K rozhodnutí pomoci dětem, které vyrůstají bez rodičů, byla odhodlaná už od dětství. Na druhém stupni základní školy bydlela se svou rodinou vedle dětského domova: „Chodila jsem za těmi dětmi a viděla jsem, že jsou smutné, hráli jsme si spolu, chtěla jsem se stát vychovatelkou v děcáku, abych těm dětem pomohla se rozveselit, pečovat o ně a mít je ráda,“ vzpomíná Martina. Na vysoké škole se o problematiku začala zajímat hlouběji a pochopila, „že děcák fakt není to místo, kde bych chtěla působit a rozhodla jsem se pro náhradku,“ vysvětluje. S manželem netrvali na tom, do které formy péče jim bude dítě svěřeno, zda do adopce nebo do pěstounské péče. Chtěli si vzít dítě, které je bude potřebovat, a dopadlo to nakonec tak, že mají dva sourozence v pěstounské péči.
"V České republice panuje velká obava z romských dětí, především proto, že je zde celá řada mýtů kolem přijetí romských dětí, a jednak kvůli celospolečenské atmosféře".
Do pěstounské péče se dostává víc romských dětí než do adopce, což podle Martiny vyplývá z rozdílných motivací. Děti si adoptují často neplodné páry, aby vytvořily rodinu, a chtějí, aby jim děti byly co nejpodobnější. Z toho důvodu jdou do adopce často děti, které jsou stejného etnika jako žadatelé. A také děti co možná nejmenší. Do pěstounské péče jdou naopak děti, které neodpovídají parametrům požadovaných osvojiteli, anebo děti, které osvojeny být nemohou. V České republice panuje navíc velká obava z romských dětí, především proto, že je zde celá řada mýtů kolem přijetí romských dětí, a jednak kvůli celospolečenské atmosféře.
Jako pozitivní jev Martina vnímá, že v posledních letech se zvýšil počet romských žadatelů o osvojení i o nepříbuzenskou péči. To je podle ní způsobené tím, že se jednotlivé případy posuzují více individuálně a mnozí Romové vnímají potřebnost takové služby opuštěným dětem.
A nedopadne to jako u tý Boučkový?
V rozhovoru o rodině, adopci a pěstounské péči se s Martinou v návaznosti na předsudky vůči romským dětem dostaneme i ke známé knize Rok kohouta od Terezy Boučkové, ve které autorka popisuje svou neúspěšnou adopci dvou romských dětí. Martina, která je ve styku s lidmi, kteří přemýšlejí o tom, že by přijali dítě do náhradní rodinné péče, se s reakcemi na knihu setkává dodnes. Lidé, kteří přicházejí na besedu, se často ptají: „No jo, ale nedopadne to jako u tý Boučkový? Ta si vzala romské děti a podívejte, jak to dopadlo!“ Rok po vydání knihy byl zájem o osvojení romských dětí, ale i mezi pěstouny, menší: „i mně to několik lidí otevřeně řeklo, že si chtěli vzít romské dítě, ale pak si přečetli Rok kohouta a stáhli to z žádosti,“ popisuje Martina, která autorku osobně nezná, takže vychází pouze z veřejně dostupných informací.
Podle Martiny, která má odborné znalosti i praktickou zkušenost, je třeba vědět, že pokud chceme jako náhradní rodiče přijmout dítě s nějakou zvláštností, ať už se jedná o dítě jiného etnika, nebo dítě s nějakým zdravotním handicapem, tak na to musíme být připravení a musíme to chtít, což nebyl případ Boučkové. Ona měla politický škraloup a romské děti jí byly přidělené, přestože o ně nežádala. Chtěla, jako klasická osvojitelka, osvojit dítě tak, aby jí bylo podobné. Musela se tedy vyrovnat s tím, že dostala děti se specifikem, na které nebyla připravená, a o které nestála. Druhý problém spočíval v tom, že v té době nebyly žádné služby, a to ani na té úrovni jako je známe dnes, kdy sice nejsou dostatečné, ale existují. A neexistovaly ani žádná přípravná školení. Tereza Boučková kromě toho, že dostala specifické děti, dostala navíc děti těžce poškozené ústavní výchovou a raným traumatem. V knize to popisuje. Děti byly těžce deprivované a ona neměla žádné nástroje, nevěděla, co s tím dělat, jak se to ošetřuje, takže ty děti vyrůstaly s deprivací. Ona s nimi samozřejmě nějakým způsobem pracovala, pečovala o ně, ale nevěděla pořádně jak. Vycházela jen ze své intuice, protože informace a odborná pomoc nebyly tehdy k dispozici.
A tak se stalo, že problémy, které jsou pochopitelné a v dané situaci vlastně přirozené, mylně přisuzovala romskému původu. To vychází ze stereotypů, které v české společnosti máme. K deprivaci se přidružily problémy vycházející z hledání identity. Ani dnes osvojitelé často nevědí, jak pracovat s identitou, ale pracovat se s ní musí, dítě potřebuje pomoc dospělého, aby se vyrovnalo s tím, že mu ostatní nadávají, že je cikán, nebo ho obviní, když se někde něco ztratí, apod. Tereza Boučková pravděpodobně vždy vyřešila konkrétní situaci, ale nepřistupovala k problému nijak systematicky. Její děti s tím zjevně dost bojovaly, zkoušely hledat svou biologickou rodinu, zkoušely, kam patří, protože to nevěděly. A tohle všechno se spojilo a vznikl výsledek, který známe z knihy i rozhovorů autorky. Podle rozsáhlých zkušeností Martiny to podobně někdy dopadá, ale rozhodně se to netýká jen romských dětí v náhradní rodinné péči, s identitou bojují všechny děti v této situaci, protože mají jinou identitu než rodina, která je osvojila.
Nepřehlédněte:
"A tak se stalo, že problémy, které jsou pochopitelné a v dané situaci vlastně přirozené, mylně přisuzovala romskému původu. To vychází ze stereotypů, které v české společnosti máme".
V případě Martininých dětí se problém dobře ukazuje na rozdílu mezi oběma sourozenci. Jeden ze sourozenců má tmavší pleť, je na něm hned poznat, že je Rom, a v počínající pubertě to snáší těžce. Hodně bojuje se svou identitou. Začíná si uvědomovat, že to není jen to krásné a zajímavé, o čem si povídali s maminkou, když byl mladší, a s čím stále pracují, že to není jen hezká hudba, bohatá historie a zajímavé pohádky, ale že to také znamená, že ho občas odněkud vyhodí, že tady černý s námi hrát nebudou ten ping pong, že se na něj někdy svede, když se někde něco ztratí, aniž by se to vyšetřovalo, že mu spolužáci nadávají, a že Romové ve společnosti mají takové postavení, jaké mají. Tmavší potomek v tuto chvíli být Romem nechce, vzteká se a dělá mu problém se s tím smířit. Zatímco druhé dítě je světlé, takže si může svobodně rozhodnout, jestli svou identitu odhalí, nebo neodhalí. Může si svobodně zvolit, jestli to ostatním řekne, nebo neřekne a má tudíž šanci ji předávat v tom dobrém. Na školní akademii světlejší dítě zpívalo sólo písničku před publikem, vyprávělo o Romech ve škole, o historii, o řemeslech, identitu má postavenou hodně pozitivně, protože se nesetkává s nepřátelstvím na základě vizáže.
To není hurá, teď pomůžeme nějakému dítěti a za rok ho vrátíme
Jak se tedy vyhnout tomu, aby to dopadlo fiaskem, útěky dětí, krádežemi? V první řadě je důležité, aby rozhodnutí náhradních rodičů bylo informované. Aby znali maximum dostupných informací, potkali se s pěstouny, nebo s osvojiteli. Pokud možno s více rodinami, protože to je rozhodnutí na celý život. To není hurá, teď pomůžeme nějakému dítěti a za rok ho vrátíme, protože to nezvládáme. Informací je dnes hodně. Není problém získat teoretické informace, není problém získat informace, jak formálně postupovat, to žadatelé mohou najít na každém webu. Ovšem osobní kontakt s pěstounskými rodinami je důležitý, protože může upozornit na těžkosti a specifika, která člověka nenapadnou. Například na to, že děti, které za sebou mají raná traumata, pobyt v ústavu, vyžadují trochu jinou výchovu, než děti, které si rodič vypiplal od narození. Styk s rodinami je důležitý také proto, že zájemci vidí, že vztahy v rodinách s dětmi v pěstounské péči, nebo s dětmi osvojenými, fungují normálně jako v každé jiné rodině. To všechno se v knížkách nedá načíst.
Ač byla Martina sama maximálně informovaná, připouští, že zažívat a řešit problémy, které přináší výchova dětí s traumatem, je něco docela jiného: „Ze školy i stáží v kojeňáku jsem věděla, že děti mohou mít poruchu připoutání, problém s navazováním vztahů a zvládáním běžného života. Ono to ale jde mnohem hlouběji, což si uvědomíš, až když máš takové dítě doma 24 hodin denně.
Přijdou k tobě děti a ty počítáš, že nebudou znát pravidla v té rodině a přizpůsobíš to tomu, ale posléze zjistíš, že oni neznají princip pravidla jako takového, že je musíš naučit to, že jsou nějaké věci, které platí dnes, zítra, za týden a za rok, a že platí pořád stejně.“
A s tím náhradní rodič většinou nepočítá, předpokládá, že když dítě sáhne na plotnu, spálí se a zopakuje to ještě jednou, ale pak už to ví. Jenže jsou děti, které na tu plotnu sahají desetkrát a stejně si to nezapamatují, protože nemají zažitý princip pravidla. V prostředí, kde vyrůstaly, se to nenaučily. To se totiž učí hned od narození, dítě vstřebává základy pro fungování ve světě od nejranějšího dětství. Od narození zažívá to, že o něj někdo pečuje a cyklus se pořád opakuje: Dítě něco potřebuje, zavolá a někdo přijde a jeho potřebu uspokojí. Z tohoto úplně bazálního uspokojování potřeb se učí, že je nějaká osoba, které může důvěřovat, nebo to, že nějaké věci se stále opakují, že svět má nějaký řád.
Takový ty řeči o genech! Ve výchově nikdy nevíme, co to udělá
V malém bytě dva plus jedna mě vítá Zdenka, která má také zkušenost s výchovou dítěte, jež má určitá specifika. V bytě si hrají tři děti. Dva starší sourozenci se přirozeně střídají, aby během rozhovoru zabavili nejmladšího chlapce, kterého si Zdenka s manželem vzali do pěstounské péče. Pětiletý Ondra má naslouchadlo a při hře se sourozenci působí šťastně a spokojeně. Je vidět, že má své sourozence rád. V rodině žije téměř rok, nejprve si ho brali z ústavu na víkendy a loni v květnu přišel nastálo.
Protože špatně slyší a v ústavu se mu v tomto ohledu nikdo nevěnoval, tak zpočátku vůbec nekomunikoval. Dnes znakuje, trochu mluví, počítá do deseti. „Nejdřív jsme museli vysvětlovat co je co, jak konkrétní věci vypadají a přiřadit k tomu znak a k tomu znaku slovo. Tohle je mrkev, takhle vypadá, takhle chutná, tohle je znak a říká se tomu mrkev. A nezopakujete to stokrát, ale tisíckrát. A to tam neproběhlo. To, co miminkům stačí říkat při běžné komunikaci, musíme s Ondrou každý den pečlivě procvičovat,“ popisuje Zdenka těžké začátky s dítětem, které přijali do rodiny. Ondra ještě před půl rokem totiž nemluvil vůbec, dnes se už dorozumívá jak znaky, tak i řečí. Zdenka je přesvědčená, že se Ondra naučí zvládat běžnou komunikaci i bez znaků. Tvrdí, že je to bystrý hoch, který byl i kvůli svému handicapu těžce zanedbaný.
Zpočátku míval Ondra také časté záchvaty, tzv. „afekty“, těch je ale čím dál méně, jak pořád lépe rozumí situacím kolem sebe, je na ně zvyklý, protože se opakují. „Kolikrát je klidnější než náš nejstarší,“ pochvaluje si pozitivní změny Zdenka, která vidí, jak moc se Ondra, který žil několik let v ústavu, zlepšuje. Přičítá to i tomu, že do svých dvou let žil se svou matkou, která pak měla vážné zdravotní problémy a nemohla se o něj starat. „On byl navázaný na mateřskou osobu, a to je zásadní. Pak navázal ten vztah s námi. To i kvůli tomu dokázal během toho roku udělat takový pokroky,“ osvětluje Zdenka relativně snadnou integraci do rodiny. Maminku má rád. Čeká, až se s ní uvidí, maluje jí obrázky. V rodině o ní často s Ondrou mluví. Její fotka je v kuchyni. Pro Ondřeje to tedy není někdo imaginární, koho nezná. Ví, po kom je, po kom má vlasy. „Ano, bavíme se i o tom, že maminka je nemocná a nemůže ho občas navštívit, i kdyby ráda. Stane se, že nedojde k návštěvě, i když byla plánovaná. Ondra to bere tak, že maminka je nemocná a že zrovna nemůže,“ vypráví Zdenka o chlapcově vztahu k matce. Vedle maminky se Ondra vídá i s tatínkem a jeho dalšími příbuznými.
"První dny, týdny a měsíce po narození rozhodují o tom, do jaké míry porucha připoutání vznikne, nebo nevznikne".
Na důležitost navázání vazby upozorňuje i psycholožka Martina Vančáková. Proto je přechodná pěstounská péče podle ní obrovský krok dobrým směrem, protože první dny, týdny a měsíce po narození rozhodují o tom, do jaké míry porucha připoutání vznikne, nebo nevznikne: „Už teď vidím, když děti z rané pěstounské péče jdou do adoptivní rodiny, nebo se vracejí do své rodiny, je to úplně jiné dítě, než dítě, které strávilo prvních pár týdnů, měsíců v ústavu. Strašlivě mě vytáčí, když někteří pediatři jsou schopní tvrdit, že dítě během prvního roku potřebuje uspokojovat jen základní biologické potřeby. To je takový nesmysl, taková zrůdnost, že by ti lidé neměli dělat tuto práci. Protože děti jsou pak opravdu trvale poškozené, zejména pokud tráví první měsíce ústavu,“ vysvětluje Martina, proč je tak důležitá raná vazba, a pokračuje: „Připoutání k jedné mateřské osobě je primární pro emoční a vztahové fungování člověka po celý život včetně dospělosti. A my jsme tady dobrovolně dávali děti do kolektivních zařízení, protože se tam rychleji něco naučí.“ A právě z toho vzniká psychická deprivace.
To potvrzují také Zdenčiny zkušenosti: „Byla jsem Ondrou docela příjemně překvapená, protože jsem občas hlídala jiné děti, které na rozdíl od něj strávily rané dětství v ústavu, a tak tedy vím, co to obnáší. A už je úplně jedno, jestli je to dítě černý, bílý, puntíkatý nebo s hvězdičkami. Ty děti mají určitý svoje specifika, se kterýma se musí počítat.“ V Ondrově případě je také znatelná deprivace, ale problémy jsou menší proto, že byl dva roky doma. Zdenka si myslí, že deprivace bývá způsobená zejména zátěží, kterou si děti prošly, ať už je to odmítnutí ze strany rodičů, nebo pobyt v kojeneckém ústavu, ale i to, co se odehrálo během těhotenství. S geny to podle ní souvisí minimálně: „Takový ty řeči o genech! Nikdy nikdo nevíme ve výchově, co to udělá s dětmi, až vyrostou. A taky nevíme, co by to udělalo, kdybychom to udělali jinak. To nejde vyzkoušet. Pak si stejně děti vyberou nějakou svoji cestu a co my jako rodiče zmůžeme. Mojí mamce se třeba taky nelíbí, jakou cestou jsem se vydala já. Nelíbí. A co. Nic s tím nenadělají,“ směje se.
Zdenka i Martina jsou dlouhodobé pěstounky a takových je v ČR zatím málo. Počet dětí, které potřebují pěstounskou péči, by se měl snížit lepšími sociálními a sanačními službami. Aby se s rodinami pracovalo a nebyly odebírány děti, které je možné zachovat v původní rodině. Odebírat děti by měl stát jedině tam, kde jsou opravdu ohrožené, protože rodina není schopná jim poskytnout lásku a péči. A v takových případech nastupují další možnosti. Krátkodobá pěstounská péče v případě dětí, jejichž další osud je nejasný, a dlouhodobá pěstounská péče pak pro děti, které se do rodiny nevrátí a nikdo je neadoptuje. Ač je krátkodobá pěstounská péče dobrým počinem, kvůli nedostatku dlouhodobých pěstounů by se v budoucnu mohlo stát, že by se dítě muselo vrátit po roce do ústavu. Je tedy potřeba, aby se řady dlouhodobých pěstounů rozšířily. Že to není jednoduché rozhodnutí pro rodinu, je zcela zjevné. Ptám se i Zdenky, proč se rozhodli k takovému kroku: „Měli jsme volné místo u stolu,“ říká jednoduše Zdenka a ukazuje na stůl: „Tady ten stůl je docela velký“ a dcera Sára ji doplní: „Ještě se dá i rozkládat.“
