Nejstarší evropská středoškolačka?

Co jsem na téhle svěží ženě odjakživa obdivoval, byla její neskutečně velká energie, kterou zářila kdykoliv a kdekoliv jsem ji potkal. Ať už na mezinárodním hudebním festivalu Khamoro nebo na ulici v Nuslích, kde bydlím a kde paní Olga působí na jedné ze speciálních škol jako pedagogická asistentka. Paní Fečová, která je už od roku 1966 manželkou světově známého primáše Jozefa Feča, patří k neuvěřitelně všestranným lidem. Jen málokdo by řekl, že už je prababičkou. Olga Fečová je zřejmě nejstarší ženou u nás, která pravidelně usedá do středoškolských lavic. K tomu vede dětský soubor Čhavorikani Luma (Dětský svět) a po maturitě chce dále studovat na vysoké škole…

Při povídání o jejím životě sedíme na lavičce před Speciální školou Boleslavova v Nuslích. Obklopují nás stromy a kolem nás běhají dvě holčičky. Romská a česká. Trošku křičí. Jsou nejspíš ze speciální školy, protože za chvíli je paní Fečová okřikne. A při pohledu na ně, jak vyvádějí, se paní Olga rozpovídá: „Měla jsem v podstatě velmi krásné dětství. Narodila jsem se v Humenném na Slovensku. Když se po válce otevřely hranice, odjeli jsme do Čech. To mi bylo necelých pět let. V rodině jsme měli nádherné vztahy. Byla jsem nejstarší dcerou, a tak jsem se o své dva mladší sourozence starala především já. Rodiče byli dlouho v práci. Ale i přesto nebylo dne, abychom se večer společně nesešli, nehráli nejrůznější hry nebo si o celém dni něco společně neřekli. Táta byl ekonom a také dobrý muzikant. Stejně tak i moje sestra-ekonomka je výborná muzikantka a o dva roky mladší bratr, který před třemi roky zemřel, patřil také k těm lepším hudebníkům. Naše rodina zkrátka dost tíhne k umění.“ Paní Fečová také přiznává fakt, že kdyby její manžel Jožka Fečo nebyl umělec, zřejmě by si ho ani nemohla za manžela vzít. Podle jejích slov musí do muzikantské rodiny přijít jen a pouze muzikant. V dnešní době se podle paní Fečové v tomto ohledu absolutně nic neshoduje s tím, co u Romů platilo kdysi. „Dneska si ti mladí říct nedají, což podle mě není až tak dobře. Podívejte se, když se rodiny těch dětí scházejí už odmala, mají k sobě už v počátku úctu. A navíc se ty rodiny navzájem znají. Kdežto dneska se mládež zamilovává na různých diskotékách či v barech. Své protějšky vůbec neznají, nevědí, z jaké jsou rodiny, a tak podobně. Tomu já neříkám ,paťiv‘, která byla, a doufám, že je, u Romů stále důležitá. Na to znám totiž takové svaté přísloví: nejdřív se musíš podívat na dvůr a pak teprve na psa, který se na něm venčí…“ Už když jsem si s paní Olgou tento rozhovor domlouval, byla zaneprázdněná. Bez diskusí, má toho na krku skutečně dost. Rodina, vedení dětského hudebně-dramatického kroužku, její působení na speciální škole, studium na střední škole a domácí příprava a k tomu i nemocný manžel. „Myslím si, že toho až tolik zase není. Chybí tomu akorát trochu více týmové práce. Tím, že mám jednu dceru v Kladně a druhou v Náchodě, tak je to pro mě někdy složitější. Ale nestěžuji si. Dalo by se toho určitě stihnout i víc. Mám určité plány, nebo spíš se jedná o takový můj sen. Chtěla bych v Praze vybudovat takové komunitní centrum pro Romy. Já bych to nazvala kulturním romským stánkem. Nemyslíte si, že my Romové nemáme kde a komu co ukázat? Do České republiky jezdí nespočet cizinců a my tu naši kulturu a umění velmi těžce prezentujeme. A pokud už nějaký festival je, tak to je jen jednou za čas. Už dlouhou dobu mi připadá, jako by Romové pořád stáli na jednom místě. Žádný pokrok vpřed ani vzad. Týká se to především bydlení a vzdělání, které je tak nesmírně důležité. Jenže když nebudeš mít chleba a střechu nad hlavou, tak možnost vzdělávat se také upadá…“

Jak sama říká, vzdělání je pro ni velmi důležité. Možná v této době mnohem víc, než když byla mladší. Jako malá chtěla rodičům moc pomáhat s výchovou dvou mladších sourozenců a s domácími pracemi. Další vzdělávání pak šlo trošku stranou. „Tehdy jsem se ve vzdělání brzdila sama. Ne, že by to tak chtěli z jakýchkoliv důvodů rodiče. Mohla jsem si za to sama. Když dostali patřičné vzdělání i můj bratr a má sestra, mohla jsem ho dostat tehdy také. Tenkrát jsem v tom byla trošku jiná. Víc než studijní typ jsem byla ženou v domácnosti, a to už odmala. Proto jsem si vzdělání dopřála až teď na stará kolena!“ Paní Olga Fečová studuje pátým rokem střední sociálně-právní školu, kterou navštěvují především romští studenti. Mezi nimi je paní Fečová nejstarší. Škola ji ale velmi baví. Má před maturitou. „To víte, stará hlava toho tolik nepobere, ale snažím se. Je to někdy docela náročné. Zvlášť když se musíte učit doma a máte nemocného manžela po několika mrtvicích. Je pak těžké to vše skloubit dohromady…“