Na konci života jako po válce: Živá paměť připomíná genocidu a pomáhá jejím obětem
Paní M. F. nás pozvala na návštěvu a svolila, abychom odvyprávěli její příběh. Nepřála si však uvést celé jméno, a proto její přání respektujeme a uvádíme pouze monogram.
Paní M. F., ročník 1943, na nás čeká před panelovým domem na pražském sídlišti. Má dnes narozeniny. To je náhoda. Přicházím v doprovodu zástupce německé nadace pana Stephana Müllera. Paní M. nás uvádí do svého dvoupokojového bytu, který obývá sama. První dojem z bytu je příjemný, má bílé stěny, je světlý, pečlivě uklizený. Obývací pokoj zdobí porcelánové figurky, obrazy od bratra, který byl starožitníkem, a fotografie rodiny.
Maminka paní M. byla těhotná, když ji společně ještě se jejími dvěma malými dětmi, otcem a strýcem internovali v táboře v Letech. Patřili k těm několika jednotlivcům, kteří byli z tohoto tzv. cikánského tábora před jeho zrušením propuštěni. Toho prý dosáhla babička, jak, to si paní M. neumí vysvětlit, asi prý četníky podplatila. Paní M. je oním dítětem, které bylo ještě nenarozené z Let propuštěno. Měla štěstí, žádné z dětí, které se zde narodily, podmínky tábora nepřežilo.
Poté se do konce války ukrývali a žili ve strachu ze svého okolí. Ačkoliv byli propuštěni oficiálně, báli se udání svých sousedů, že vše může začít znovu. Ten strach ještě nějaký čas po konci války trvá, děti sousedů si s nimi nesmí hrát. Maminka umírá v 50. letech, otec emigruje, rodinu se sedmi dětmi opouští a zakládá novou v zahraničí. O děti se příkladně stará babička.
Paní M. i její sourozence po celý život pronásledují zdravotní následky nesnadného života. Paní M. je slabá na plíce, trpí častými zápaly plic, má velké bolesti zad. Vychodí základní školu a poté pomáhá babičce s péčí o mladší sourozence. Snaží se emancipovat brzkým sňatkem.
Proč se to všechno událo
Do tohoto bytu se stěhuje někdy v 70. letech, brzy poté nalezne u svých dveří vyrytý obrázek rakve s nápisem Cikáni. Pracuje manuálně ve skladu, před důchodem ve vrátnici. O svou babičku pečuje v posledních letech jejího života každý den až do smrti. Vzhledem k postupujícím zdravotním potížím je lékařem zneschopněna, nemůže při práci stát ani sedět. Před odchodem do důchodu tak končí na úřadu práce, kde jí s despektem sdělí, jak jí tedy mají hledat práci, když nic nemůže dělat.
V současné době pobírá minimální důchod a čerpá příspěvky v hmotné nouzi na bydlení a stravu. Úzkostlivě šetří energie a vodu. Ušetřené peníze za zálohy pouze způsobí, že následující tři měsíce je jí adekvátně zkrácen příspěvek na bydlení. Hmotnou situaci tedy šetření nezlepšuje. Dny má naplněny návštěvami u lékařů a péčí o udržení rodinné hrobky. Nejpalčivěji vnímá úmorné návštěvy pracovního úřadu s frekvencí jednou měsíčně, neboť stravenky si prý musí přebírat osobně.
Připadá si na sklonku svého života podobně jako po válce. Jako žebrák, který dostává lístky na stravu. Po válce to byly přídělové lístky, pro ni se tedy nic nezměnilo. Stýská se jí po velké rodině. Se sestrou, která je již nepohyblivá, si někdy zatelefonují, s bratrem se potkává na hřbitově, ostatní sourozenci již nežijí. Syn a vnuci se někdy zastaví na návštěvu. Z malého důchodu je nemůže ani pořádně pohostit. Z masa zná jen kuřecí, z jednoho kuřete má jídlo na tři dny – dva řízky, kuře na paprice a pečená křidýlka.
Pospolitost velké rodiny a návštěvy známých skončily s úmrtím babičky, vymizením starší generace. Když vidí v televizi filmy z války, nemůže celý den přestat myslet na to, proč se vše událo a proč se lidé posuzují podle barvy kůže. Přeje si být zpopelněna, neboť už nechce zatěžovat své potomky péčí o svůj hrob. Prý jsme první, kdo se k ní chová hezky. Za ni doufáme, že nikoliv.
Latscho Diwes
Paní M. F. je jednou z účastnic programu, který se zaměřuje na zlepšení zdravotní a sociální situace romských přeživších nacismu ve východní, střední a jižní Evropě německé spolkové nadace Připomínka, odpovědnost a budoucnost (Erinnerung, Verantwortung und Zukuft, dále EVZ). Ta si pro název programu zvolila romský pozdrav v německém zápise – Latscho Diwes.
V České republice díky EVZ pomáhá obětem nacismu organizace Živá paměť. Díky svým mnohaletým zkušenostem s přímou pomocí pomůže od začátku letošního roku do listopadu toho příštího podpořit okolo dvou stovek romských přeživších nacismu. Zatím se přihlásilo přes sto třicet oprávněných žadatelů – Romů narozených do 8. května 1945. Nejstarší osoby mezi nimi jsou ročníky 1928.
Kromě finančního příspěvku, kterým mohou pokrýt výdaje třeba na zdravotní pomůcky jako naslouchadla, dioptrické brýle, chodítka, ortézy nebo léky a potravinové doplňky (v celkové výši 2 800 Kč), mohou přeživší i jejich příbuzní využívat služeb odborného sociálního poradenství Poradny pro oběti nacismu.
Poradna i připomínka genocidy
Poradna nabízí romským obětem nacistické perzekuce z období 2. světové války odborné sociální poradenství a navíc podporu při získání Osvědčení č. 255/1946, Sb., které vydává Ministerstvo obrany ČR pro účastníky odboje nebo věznění. Držitel tohoto osvědčení má nárok na příspěvek k důchodu a pečovatelskou službu zdarma, pomoc s čerpáním pečovatelských služeb a podporu při uplatnění nároku na získání jednorázové platby z německého státního systému pro přeživší romského holokaustu, kteří byli internováni v tzv. cikánských táborech na území Protektorátu Čechy a Morava (Lety u Písku, Hodonín u Kunštátu) a Slovenského státu (Dubnica nad Váhom).
Projekt Lačho ďives!, jak Živá paměť „parafrázovala“ původní název programu nadace EVZ, se v České republice zabývá i připomínkou holokaustu Romů během 2. světové války a zviditelněním životních příběhů romských přeživších. Na podzim se například chystá soutěž pro studenty vysokých škol uměleckého směru. Během ní se studenti také setkají s pamětníky romského holokaustu – nebo i jejich potomky. Vítězná díla Živá paměť slavnostně představí v květnu příštího roku v Praze za účasti významných hostů a romských přeživších nacismu či jejich příbuzných.
Organizaci před patnácti lety založili pracovníci Kanceláře pro oběti nacismu Česko-německého fondu budoucnosti, která v České republice vyplácela výplaty z titulu nucených a otrockých prací německé spolkové nadace Připomínka, odpovědnost a budoucnost. V současné době pečuje o společný odkaz osob pronásledovaných totalitními režimy a rozvíjí s tím související informační, vzdělávací a dokumentační činnost.
Článek vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.
