Martin Šimáček: Je rasistická vražda extremismus? Ne, je to násilí a předsudek!

Koncept extremismu je přežitek a komplikuje, či podle některých znemožňuje,
řešení jednoho z největších rizik současnosti – násilného či předsudečného
jednání vůči jednotlivcům i skupinám lidí ve společnosti. A to i proto, že útoky
z nenávisti, ať už verbální, či fyzické, se mainstreamují. Jsou stále více
normou – dlouhodobě například vůči Romům, lidem z LGBT, nejnověji při rozmachu
islamofobie.

Označení nenávistných útočníků za extremisty přitom nic neřeší. A to
především proto, že projevy nenávisti dávno nejsou dominantou pouze extrémní
pravice a pronikají stále více do médií, politického diskursu, i do běžné
komunikace mezi lidmi.

Nálepka extremisty pro každého, kdo se nenávistně vyjadřuje na internetu nebo
se zúčastní protiromského pochodu, nic neřeší. Naopak. Jeho jednání není
považováno za násilný útok na jiného člověka nebo skupinu (ať už k němu má
jakékoliv důvody), ale za projev extremismu. “Cítí se jako oběť systému a státní
represe, vždyť přeci bojuje za svobodu slova, za kulturu, za tradice. Míchá se
tu koncept, kdo je obětí a kdo útočníkem,” říká k tomu Jaroslav Valůch z
Institutu pro sociální inkluzi.

Jaroslav Valůch byl jedním z pěti hostů debaty “Fascinace extremismem:
nutnost nebo hrozba pro polarizovanou společnost?”, kterou pořádal Institut pro
sociální inkluzi v rámci konference Fórum 2000. Dalšími byli Benedikt Vangeli –
vedoucí Centra proti terorismu a hybridním hrozbám (ministerstvo vnitra), Klára
Kalibová – ředitelka In IUSTITIA, o.p.s., Jan Charvát – Fakulta sociálních věd
UK, Jaroslav Spurný – Týdeník Respekt.

Od konceptu extremismu k orientaci na oběti násilí

Diskutující se shodli, že koncept extremismu je přežitý. Benedikt Vangeli se
opíral o Audit národní bezpečnosti, který v loňském roce schválila vláda. Také
podle něj je na místě se od extremismu “posunout k orientaci na oběti trestné
činnosti”.

Jan Charvát navrhl pojem extremismu zrušit. Připomněl, že ministerstvo vnitra
začalo v 90. letech využívat určitou metodiku k extremismu po sérii násilím
motivovaným vražd. Podle něj má však pojem extremismus “pejorativní význam, není
definován, vytváří kategorie, které zahrnují věci, které k sobě nepatří.”
Přelomovou událostí byl první i druhý
pogrom na Romy na janovském sídlišti v
Janově v roce 2008. Tehdy se poprvé objevily v ulicích stovky lidí, kteří
násilně, skupinově a veřejně – verbálně a mnozí i fyzicky, zaútočili na romské
obyvatele města a střetli se přitom i s policií. “Rok 2008 byl příkladem, že
hybatelem může být extremista, ke kterému se přidá celá řada obyčejných lidí,
kteří se zapojí a postupně radikalizují. To se pak ukázalo v několika dalších
vlnách anticiganistických demonstrací či pokusů o pogrom, ve kterých krajní
pravice už většinou nehrála žádnou klíčovou roli,” říká Jan Charvát.

Na to reaguje Klára Kalibová: “Zatímco v 90. letech jsme byli otřeseni
rasistickými vraždami, tak nyní jimi nikdo otřesen není, přestože se dějí dále.
A to proto, že pozornost obětem není věnována, a může za to právě koncept
extremismu.”

Také Kalibová připouští, že audit je přelomový materiál. Ale dodává: “Audit
by měl jít ještě dále a opustit termín extremistického násilí a extremistického
pachatele. K čemu to vede? V praxi orgány činné v trestním řízení předjímají
existenci pachatele zapojeného do extremistického hnutí. To, že hlavními
pachateli jsou zasloužilí otcové od rodin, popř. 30-45 letí frustranti od rodin,
ignorují. Tou hlavní hrozbou nejsou naciskinheadi, ale lidé jako my. Proto se
orgánům činným v trestným řízení s nimi špatně pracuje.”

Podle Kalibové má koncept extremismu smysl pouze pro bezpečností složky k
sledování a popisování radikálních skupin. “Avšak ve vztahu k trestné činnosti z
nenávisti nemá žádný smysl. Změna přitom začíná v jazyce. Ve vykořenění pojmu
extremismu mimo koncept ochrany obětí,” popisuje a obrazně přirovnává trestní
řízení k trychtýři: “Na vrchu je policie, pod ní zastupitelství a pak soudce. A
policie je klíčová. Musí být schopna to celé zadokumentovat, shromáždit důkazy k
prokázání motivace. Tam se neprokazuje, jestli je pachatel extremista nebo ne,
ale jak to v okamžiku trestné činnosti myslel. Z našeho výzkumu mezi soudci a
státními zástupci vyplývá, že pro ně není klíčové, zda ten člověk je extremista.
My k ochraně obětí nepotřebujeme antiextremistickou doktrínu, my ji případně
potřebujeme někde jinde.”

Opuštěný extremismus (k čemu je vlastně dobrý?)

Lze však zavedený, byť nesrozumitelný pojem extremismu odložit?

Podle Vangeliho to není tak snadné. “Riziko, že lidé z bezpečnostních složek
prostě řeknou: dobře, nebudeme používat extremismus a nahradíme ho násilím z
nenávisti, ale nezmění náhled, je obrovské.” Podle Vangeliho byla problematika
extremismu před rokem 2015 věcí ochrany lidských práv a veřejného pořádku. “Nyní
jsme se přesunuli také k problematice působení cizí moci, a to skrze
extremistické organizace. Tady se otevírá cesta pro shodu mezi státem i
nestátním sektorem – argument ohrožení národní bezpečnosti je prostorem pro
odpovědnou spolupráci. Současně, jak se radikalizuje mainstream, tak se zvyšuje
pravděpodobnost průniku extremistického subjektu do parlamentu, vlády, k moci.
Nebavíme se o 500 chuligánech, ale o propojení extremistů všech zemí světa s
působením cizí moci. Této slabiny využívá např. Rusko.”

Široce vnímaný a přitom vágně definovaný pojem extremismu neškodí jen řešení
problematiky násilí z nenávisti či předsudečného jednání. Odebírá pozornost od
skutečně extrémních rizik hybridní povahy. “Pokud přestaneme mluvit o
extremismu, musíme ten uvolněný prostor zaplnit,” říká Jaroslav Valůch. “A to
vysvětlováním dopadů násilného jednání na jednotlivce a skupiny. Lidé nejsou tak
bezcitní, aby nedokázali pochopit, co strach a násilí znamená pro oběti, jak to
rozežírá jejich základní jistoty, životy, a co to v důsledku znamená pro celou
společnost.”

Jaroslav Spurný dodává, že způsob komunikace státu (skrze Ministerstvo
vnitra) o extremismu je nešťastný. Jedná se vesměs pouze o vcelku nečitelné
každoroční zprávy o extremismu.

Stát sám sobě rizikem

Slabou stránkou auditu je malý důraz na vnitřní rizika, opomíjí vnitřní
hrozby, tedy samotný stát, výkon veřejné správy, její činnost i nečinnost a
změny v legislativě. Jde o to, zda si veřejná správa uvědomuje rizika svého
jednání, resp. nejednání. A zda o situaci má dostatek informací, umí s nimi
pracovat, vyhodnocovat, a nikoliv je zneužívat.

Rizika vyplývají nejen z úmyslného jednání extremistů zapojených do veřejné
správy, ale také z nekompetentního rozhodování politiků či úředníků, policistů,
státních zástupců či soudců. A rovněž z korupce a populismu politiků, často
spojeného s jejich utilitárními, mocenskými a někdy i ekonomickými zájmy.
Příkladem takového jednání je populismus při řešení sociálního vyloučení Romů,
který problém neřeší, ale prohlubuje, a vytváří z něj bezpečnostní riziko. A
zároveň živnou půdu pro násilné – individuální i skupinové jednání.

Trestat nebo netrestat?

Podle Benedikta Vangeliho je potřeba jasně deklarovat, že poruší-li někdo
zákon, musí přijít odpovídající potrestání, “padni komu padni”. Bez ohledu na
to, jestli se dotyčný cítí jako bojovník za tradice či svobodu slova.

Jaroslav Valůch však poukazuje právě na “obrovský nesoulad mezi zákonem a
jeho vymáháním. Pro oběti, pachatele a širokou veřejnost není zřejmé, proč se
stát rozhodne trestat jeden výrok na Facebooku, a pak zase obrovskou spoustu
jiných ne. Tato nečitelnost jen prohlubuje nedůvěru v demokratický systém a
výkon spravedlnosti. ”

Klára Kalibová ho sugestivně doplňuje “Je to o odvaze. Policista na krajském
ředitelství si řekne – budu to dělat pořádně, budu k tomu mít podporu. Ale to je
ten problém – podporu často policisté, kteří to myslí vážně, necítí. Sami se
dostanou pod tlak a ohrožení. Jde o to, abychom vytvořili prostředí, kdy
nepůjdeme po lidech s placičkama a tetováním, ale po agitátorech, tvůrcích
ideologií. A to se tu dlouhodobě neděje, to bylo naposledy proti Dělnické straně
a Národnímu odporu. Přitom podněty pro radikalizaci přicházejí z proruských
serverů.”

“Celkově se situace mění k horšímu,” říká Jaroslav Spurný. “Debata k
ústavnímu zákonu k nošení zbraní měla úplně jiný efekt – nevyvolala diskusi o
jejich nošení či nenošení, ale o tom, jakým způsobem se bránit proti něčemu, co
nám tu nehrozí. To je hra s lidskou neznalostí, a je nebezpečná. Místo toho, aby
stát pracoval s riziky, která přináší globalizace, migrace, tak s nimi pracuje
populisticky.”

Výkon veřejné správy snižuje její neochota komunikovat s externími odborníky.
To dokládá i Jan Charvát, který v debatě připomněl, že akademici ministerstvu
vnitra navrhují opustit koncept extremismu dlouhodobě, zatím však neúspěšně.

Také komunikační platforma, kterou založilo ministerstvo vnitra před sedmi
lety pro výměnu informací a zkušeností s neziskovým sektorem, záhy bez obnovy
zanikla.

Tato neschopnost partnerského jednání veřejné správy s nevládním sektorem má
podíl na rozmachu útoků proti neziskovým organizacím a jejich představitelích,
kteří na rizika upozorňují, nebo zastupují zájmy obětí násilí z nenávisti.

Benedikt Vangeli připouští, že neziskové organizace by neměly dělat práci za
stát a naopak by měly být při své práci lépe chráněny. “Já jsem například
prosadil krátkodobou ochranu do zákona o policii a prosazoval jsem spolu s
dalšími zavedení předběžných opatření trestních při přijímání nového zákona o
obětech trestné činnosti. Mrzí mě, pokud nástroje, které tak existují, nejsou
využívány.”

Potřebu dobré spolupráce a koordinace uvnitř veřejné správy i s partnery mimo
ni silně akcentuje Jaroslav Valůch. “Například norská vláda vydala strategii
boje proti hatespeech. Nejprve pojmenovala hodnoty, na jakých norská společnost
stojí, a jak je nenávist ve veřejném prostoru ohrožuje, srozumitelně popsala co
to hatespeech je a jaký je její vztah ke svobodě projevu. Pověřila univerzitu v
Oslu zpracováním analýzy problému. Nejprve měli data, a pak mohli definovat
kroky, co s tím, včetně toho, jak tomu předcházet, jak to řešit, s kým a také
jak to komunikovat s veřejností. Z toho se pak stane závazek, který odpovědné
instituce sdělí veřejnosti. A mezi kroky je i represe, která má své konkrétní
místo, jasné legislativní rámce a doporučené postupy. A pak je teprve možné se
začít srozumitelně bavit o tom, zda a koho obvinit.”

S tím souhlasí Klára Kalibová: Veřejná správa na všech úrovních musí dát
společnosti závazek. Autority bezpečnostních složek, vč. ministra vnitra,
náměstků, policejního prezidenta a dalších policejních představitelů, soudci –
ti všichni musí uznat, že “se to děje a že to stát bude řešit”.