Literární soutěž organizace ROMEA: Denis Ferenc - S kterou osobností bych se chtěl setkat?
Literární soutěž, kterou pořádá organizace ROMEA je za námi. Přinášíme vám vítězné texty mladých nadějných studentů, kteří v tak velké konkureci, jaká byla letos, uspěli. Jedním z nich je i mladý student Obchodní akademie, jehož zálibou je historie, což je vidět i v jeho práci, která zvítězila v kategorii středoškolých studentů.
Denis Ferenc – S kterou osobností bych se chtěl setkat?
Je vskutku až ironické, že tuto slohovou práci jsem původně začal psát na jiné z nabízených témat, a to „Jaký by měl být prezident mé země?“. Po chvilce uvažování jsem si však uvědomil, že taková osoba zde už byla a dokonce ani nezastávala funkci prezidenta. Mám tím na mysli blahoslaveného, ale dnes bohužel velmi nedoceněného, posledního českého krále a rakouského císaře Karla I. Je to pro mě totiž panovník ztělesňující jak tisíciletou historii mé země, tak i státník světového rázu, kterému opravdu záleželo na lidech, které má reprezentovat.
Během své krátké vlády v letech 1916 – 1918 se Karel I. musel potýkat s problémy, které by mnoho ostatních panovníků složilo k zemi anebo by je alespoň dohnaly k zoufalým krokům. Od svého prastrýce Františka Josefa I. zdědil válku, na jejímž vypuknutí nenesl žádný podíl. K ní cítil už od počátku odpor, částečně i kvůli tomu, že se jako jeden z mála evropských panovníků přímo účastnil bojů v prvních liniích. Po nástupu na trůn však zjistil, že už vlastně ani neovládá své vlastní, velmi prusifikované, armády. Téměř nikdo ho jako novou mladou hlavu státu nebral vážně, přesto se celé další dva roky snažil vyjednat separátní mír a přerušit zbytečné umírání svého lidu.
Zajímavá byla také domácí politika Karla Habsburského. Jedna z věcí, kterou moc lidí neví, je například to, že jako vůbec první na světě zřídil státem garantované zdravotní, nemocenské a důchodové pojištění. Rakousko – Uhersko bylo zemí s více než patnácti různými národnostmi, přesto se Karel snažil chovat ke všem stejně a s úctou. Odmítl podepsat rozsudky smrti českým vlastencům Karlu Kramářovi a Aloisi Rašínovi. Nepodvolil se nápadům německých nacionalistů, kteří chtěli omezit používání češtiny. Dokonce usiloval i o přetvoření své země ve federaci národů, kde by si každá menšina byla rovna s Němci nebo Maďary, a to včetně “potulných cikánů”. Je až smutné, že podobné protidiskriminační snahy směřované pro dnešní Romy nebylo Československo schopno zajistit ještě po dlouhá desetiletí.
Dle mého názoru jsou však Karlovy největší lidské a státnické přednosti patrné až z jeho posledních měsíců na trůně. Při vypuknutí lidového „povstání“ v Praze, které vedlo až k vyhlášení samostatného Československa, Karel odmítl nepokoje potlačit s tím, že nemůže nechat střílet do vlastních lidí. Odmítl také zneužití svého královského postavení a přesunutí státních českých peněz na svá zahraniční konta. Ostatně toto a zabavení jeho pozemků vedlo k tomu, že zemřel velmi mladý na zápal plic. Měl totiž početnou rodinu a nechtěl zbytečně utrácet za doktory. Ke svým národům však nezahořkl ani na smrtelné posteli, kde řekl „Musím tolik trpět, aby se mé národy opět sešly.“
Francouzský spisovatel Anatole France později o Karlovi napsal: „Byl to jediný slušný muž, který během války zastával odpovědnou pozici, ale oni ho neposlouchali.“ V roce 2004 byl papežem bonifikován na blahoslaveného, tedy na člověka, který se zaručeně dostal do nebe.
Doufám, že jsem osobnost Karla I. alespoň trochu přiblížil. Rád bych se ho zeptal třeba na jeho názor na Evropskou unii, protože právě ona dnes stojí na stejných principech, které Karel prosazoval už o sto let dříve. Pěkné na jeho příkladu mi přijde i to, že přes všechnu démonizaci Habsburků za éry komunismu, právě on snad nejjasněji ukazuje, že je třeba neházet všechny do jednoho pytle. Ať už podle rodu (i když Habsburkové byli přes dnešní všeobecný názor oblíbení králové) nebo podle etnické příslušnosti…
