Letní romance. Povídka Stanislavy Ondové
Tohle léto mi nevyšla žádná brigáda, místo vydělávání peněz mě čekalo válení se u bazénu s kamarádkou Zuzkou u nich doma. Na dovolenou u moře jsem mohla rovnou zapomenout, rodiče bez práce nemohli žít. Občas mi ten stereotyp narušila ségra, které jsem hlídala dvouletou Aničku. Ten den jsem čekala na Zuzku jako na Boží smilování, naplánovaly jsme si nákupy. „Avi já ci čůvat,“ podívala jsem se do andělských zelených očiček mé dvouleté neteře a cestou k nočníku ji zpusinkovala. Říká mi Avi, ani nevím, kde na to přišla. Přitom se jmenuju Markéta. Ségra nakonec došla o hodinu dřív, a tak jsem vyběhla rovnou za Zuzou. Táta se ten den plácnul přes kapsu a dal mi celý litr na nové plavky. Prý když jsem u těch „gádžů“ a brigoška mi nevyšla, tak ať tam nedělám ve vytahaných plavkách ostudu.
Zaplatila jsem plavky na pokladně a přepočítala zbylé drobné v peněžence. Měla jsem tak akorát na zmrzlinu a dvě plechovky koly. U Zuzky na zahradě jsem se pak natáhla na lehátko, namazala krémem a otevřela plechovku. Moje nejlepší kamarádka vedle mě usnula a i já přivřela na okamžik oči. Když jsem je otevřela, všimla jsem si, že se nějaký kluk producíruje po trávníku a otrhává si třešně jakoby nic. Opatrně jsem strčila do Zuzy, ale to bylo zbytečné, spala jak zabitá. Dostala jsem strach. Opatrně jsem vstala a šla k němu. Nespouštěla jsem z něho oči, a když už jsem na něho chtěla rázně zakřičet, co tu jako dělá, urazila jsem si o kamenný schůdek palec u nohy. Hrozně to zabolelo a já zařvala tak hlasitě, že Zuzka zmateně vyskočila. Já se snažila doskákat zpátky na jedné noze k lehátku, zavrávorala jsem a rozplácla se na trávníku. Kluk ke mně běžel a celé to bylo jako z grotesky.
„Co blbneš?“ řekl mi a přitáhl plastovou židli, abych si sedla. Strašně jsem se styděla, a než jsem stačila cokoliv říct, poslala ho Zuzka pro lékárničku. Z toho jsem pochopila, že to zloděj nebude. „Kdo to je?“ zeptala jsem se a rukou si držela ukopnutej palec. „Bratranec, bude tady oxidovat celý léto,“ řekla Zuza a zkontrolovala zakrvácenou nohu. „Tady,“ podal Zuzce lékárničku a jen tak mimochodem se představil. „Markéta,“ špitla jsem a byla v tu ránu červená jako můj palec. Otřela jsem si hřbetem ruky orosené čelo a konečně si Petra prohlédla. Vypadal, že evidentně sportuje, vlasy měl světlé, nakrátko a na paži měl docela velké tetování. Možná jsem na něho civěla dlouho, protože když jsem mu znovu pohlédla do očí, viděla jsem úsměv od ucha k uchu. On se mi smál. Byla jsem ztracená.
„Hele, Markét, že se ti trošku líbí?“ zeptala se opatrně Zuza a cukly jí koutky. „Není marnej,“ snažila jsem se o lhostejný tón. „No víš, von je docela na ženský, a nejvíc na ty blonďatý,“ zasmála se zvonivě, ale mně v tu ránu moc do smíchu nebylo. V koupelně jsem se pak prohlížela. Postavu jsem měla štíhlou, oči tmavé, kůži hnědou a vlasy černé jako uhel.
Navečer jsme obě vyrazily do letního kina. Film byl jedna velká nuda. Na Zuzu jsem mávla, že si dojdu koupit pití. Po chvíli mě začala bolet noha, tak jsem si sedla na lavičku, abych si upravila náplast na palci. Najednou si ke mně někdo přisedl a přehodil mi přes ramena mikinu. „Kdyby ti bylo chladno,“ mrknul na mě Petr a já se jen na něho zaraženě podívala. „No, vypadalo to, že se třeseš zimou. Jsem gentleman, ale jestli ti není chladno, vezmu si ji zpátky.“ „Díky,“ usmála jsem se na něho a uvědomila jsem si, že by mohl být tak o tři roky starší než já. Zničehonic se zvedl a odešel k partě lidí stojících opodál. Ještě chvíli jsem ho pokradmu pozorovala, když za mnou přiběhla Zuza, ať nesedím na lavičce jako pecka a jdu pokecat s klukama, co se s nimi právě seznámila.
Domů jsme dorazily okolo druhé ráno a dalších několik dní jsem Petra neviděla. Chyběl mi, ale ze smutku mě rychle vyvedla naše malá cácorka Anička. Milovala jsem ji a ráda ji ségře kdykoliv pohlídala. To odpoledne jsme zašly na hřiště. Malá utíkala na písek a já se spokojeně usadila na lavičku, když v tom si Anička všimla nedopalku od cigarety. Samozřejmě že jako velká průzkumnice si ho chtěla dobře prohlédnout. Nedopalek jsem odkopla a Anička se rozplakala na celé kolo. „Ale, ale, tyranka malejch dětí,“ uviděla jsem Petra, jak stojí za plotem a pobaveně nás sleduje. „Ale houby, chce sbírat ze země vajgly,“ řekla jsem naštvaně.
„Jo ták,“ řekl Petr a přisedl si k Aničce na bobek. „Chceš si dát zmrzku, kočko?“ mrkl na ni a Anička ani nepípla. Za chvilku už spokojeně lízala jahodovou zmrzlinu a my si mohli na chvilku nerušeně povídat. Dozvěděla jsem se, že přijel na léto k Zuzčině mámě, prý k ní jako dítě jezdil každé léto. Cítila jsem se s ním jako nikdy předtím. Vzal mě za ruku a podíval se mi do očí. „Víš, že jsi krásná?“ zašeptal a já ucítila šimrání v břiše. Byla jsem zamilovaná. „Přijdeš zítra na barák?“ zeptal se a já přikývla.
Jenže Anička dostala angínu. Musela zůstat v posteli a já neměla to srdce ségru odmítnout. Věděla jsem, že je pro ni ta brigáda důležitá a potřebuje si vydělat k mateřské nějaké ty peníze navíc. Od Zuzky jsem zjistila, že Petr chodí domů až večer a skoro ho nevidí. Za Zuzkou jsem zašla až za čtrnáct dní. Otevřela mi její máma a už už mi cpala chleba s máslem a okurkou. Zuza byla na zahradě, zrovna vylezla z bazénu, ale po Petrovi ani památky. Moje nálada byla na bodu mrazu. „Půjdeme večer do kina? Dávají docela dobrou komedii,“ zeptala se Zuza, a přestože se mi nechtělo, souhlasila jsem. Kino bylo nebývale nacpané k prasknutí, sotva jsme našly místo. „Támhle je Petr,“ šťouchla do mě kamarádka loktem a mně se rozbušilo srdce. Byl to on, ale nebyl sám, společnost mu dělala docela pěkná holka ze sousedství.
Film mě přestal zajímat úplně. Nálada zkažená. A když na Petra Zuza houkla, aby mu zamávala, nemohla jsem tam vydržet ani vteřinu. Vyběhla jsem a zastavila se až na rohu ulice. Slzy se mi řinuly z očí.
„Tady seš,“ dostihl mě Petr a snažil se mě dotknout. Brečela jsem kvůli němu a on se tvářil, jako by to ani nevěděl. „Co se stalo? Někdo ti něco udělal?“ „Ne.“ „Tak co se děje, Markéto?“ „Vrať se ke svý holce, čeká na tebe,“ vyštěkla jsem na něho mezi vzlyky a radši se na něho ani nepodávala. „Ale já žádnou nemám,“ odpověděl a vzal mě za obě ruce a přitáhl si mě k sobě. „Je to kamarádka. Snad sis nemyslela…? Myslela, co?“ začal se usmívat a já přikývla. Do toho přiběhla celá zadýchaná Zuza. „Tady jste, ty bláho, já vás hledám, co blbnete?“ „Tak co? Už jsi jí to řekl?“ zeptala se Zuza a Petr jí skočil do řeči, že mi to právě teď chtěl říct, tak ať se zdekuje. „A co mi má říct?“ zeptala jsem se nechápavě a ještě víc si rozmazala řasenku po obličeji. „No, že je do tebe bouchlej… co asi?“ protočila Zuza oči a zmizela za nejbližší roh.
Zbytek léta jsme prožili už jako pár. Zuzka nám naši lásku přála a já zažila jedno z nejkrásnějších lét. Samozřejmě že na jeho konci jsem naše loučení obrečela. I když jsme si slibovali, že spolu zůstaneme, budeme si volat a jezdit za sebou, docela rychle to mezi námi ustálo. Tedy až do doby, než jsme se po deseti letech s Petrem náhodou potkali v jiném městě, ale to už je jiný příběh.
Povídka vyšla v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.
