Iveta Kokyová: Krásná noc

Tak krásná nezapomenutelná noc…

Ocitla jsem se ve starém domě, nevím, kde jsem. Nevím, jak se to tu jmenuje.
Pomalu kráčím po schodech až do čtvrtého patra. Otevírám dveře a vcházím, jsem
překvapena krásným bytem. Každá stěna na mne dýchá hlubokým neznámem dosud
nepoznaného asijského světa. Cítím zde prapůvodní obyvatele. Nemohu rozeznat
konkrétní rysy, ale zdá se mi, jako bych rozpoznávala jejich tváře a
zaznamenávám útržky z jejich osudů. Na malou chvíli ve mně zesílí emoce. Dohání
mě střípky minulosti. Nikdy předtím jsem zde nebyla, ale vše je mi nápadně
blízké. Nebojím se, mrtví na mne neseslali hrůzu.

Po chvíli se vracím do reality současného světa. Otevírám další dveře a
vcházím na balkon. Sedám si na židli. Omámená jako elfova víla z předchozího
emočního zážitku. V mé samotě mě objímá zima. Rychle ovine mé nohy chladným
dechem a já si beru ponožky. Piji originální zelený čaj, je opravdu silný.
Přikládám šálek k ústům. Trpce mně políbí horký čínský porcelán. Zapaluji si
cigaretu, sedím a cítím, jak na mě zamilovaně hledí květiny. Znám jejich názvy:
fíkus elastika, datura, kokos, fíkovník, ginko biloba, tyto květiny jsou svědkem
dnešní noci, která nikdy neskončí. Hlas tlumí a čemusi tajemnému naslouchá. Je
mi opravdu dobře. Venku je tma, někdo na dvoře rozsvítil světlo. Vidím dvě
osoby, ženu a muže, žena sbírá pověšené prádlo, muž na ni čeká. Bílá kimona
poletují větrem jako vojsko mrtvých bojovníků. Muž na ni hledí s pýchou a
láskou. Na druhé straně dvora vidím dvě osoby, jak si zapalují cigaretu, kouří a
šeptají si. Spatřím, jak se cosi zelená na balkoně protějšího domu. Nějaký
člověk se v šestém patře oprýskané budovy láskyplně stará o květiny. Koukám,
přemýšlím… už vím, jaké to jsou květiny? To je tráva. Náhle si povšimnu jiného
okna, na němž nejsou záclony, vše je vidět. Zahlédnu stůl a tři židle, žijí tam
asi jen tři lidé. Jaký je život takové rodiny? Nikdy jsem nesdílela domácnost s
tak malým počtem členů. Nepřipadají si někdy opuštění? Sdílí dostatečné množství
vzájemné lásky, aby prosvítila jejich životy? Mé oči se brání odtrhnout od stolu
s židlemi, ačkoli hlavou mi běží nekonečný film myšlenek. Vzpomínám na rodiny,
které mají až osm členů a nejsou šťastné. Ač v jedné místnosti, cítí se osamělí.
Opodál je přes zábradlí balkonu přehozen barevný koberec, někdo ho nechal na
dešti. Škoda ho.

Kolem se rozléhá ticho. Možná se na chvíli zastavil čas. Z blahého pocitu
klidné atmosféry mě probouzí jemný hlas. Nějaká žena zpívá krásnou píseň. Ale
nemohu rozeznat slova, jsou v cizím jazyce. A tak pokračuje večer promíšený
krásou neznámých dálek i řečí. Sílí ve mně pocit sdílení té chvíle. Pohlédnu na
květiny, zdá se, že také naslouchají krásnému hlasu ženy. Společníci, kteří
nemohou odejít, kteří nemohou ten vzácný přítomný okamžik nesdílet. Občas se
pohnou ve zvedajícím se větru, jako by přikyvovaly mým myšlenkám.

V poslechu mě začíná cosi rušit. Rozeznávám tlumené tóny mužského hlasu. Kde
se tu vzal? Čekám, co bude následovat. Ale ne, tento hlas mi je známý a nijak
nenarušuje večerní rozjímání. Zpívá blues, tak krásně, že na sebe strhl veškerou
mou pozornost. Pohlcena do bluesových melodií pociťuji žár stoupající do tváří.
Postupně zasahuje celé mé tělo… Láska? Může vzplanout láska k něčemu (někomu)
neznámému?

Stále čekám, co bude následovat… Slyším dobře? Slyším hebrejskou píseň a
někdo hraje na flétnu, nevím co dříve poslouchat. Tolik nových vjemů probouzí
opět mou nerozhodnost. Tápu a nevím, kterou píseň si vybrat. Tak jako již
mnohokrát v mém životě. Jak libě znějí všechny písně života. Nemohu poznat,
která je klamná.
Královsky si sedím na balkoně ve čtvrtém patře starého domu. Venku už je opravdu
chladno a tóny písní mě již opustily. Típnu cigaretu a vcházím zpět do bytu.
Lehám si do postele a nade mnou se houpe hvězda Betelgeuze ze souhvězdí Orion.
Duši lapí neklid. Nemohu odtrhnout myšlenky od neznámého muže. Uslyším ho někdy?

Ocitla jsem se ve starém domě, v pokoji, jehož dominantou je rudé prostěradlo
na posteli a příjemná vůně z vonných tyčinek.

Kolik pocitů může objevit srdce člověka během jedné zářijové noci.

Toto není sen…