Kdo je s námi teď?

17. listopad 1989 ve mně stále ještě evokuje svobodu. Vzpomínám si na něj jako dodnes, bylo mi sedmnáct a studovala jsem v Brně gymnázium, poslední ročník. Již v té době utrpělo mé mládí pár šrámů reálného socialismu. Jednou mě drželi sedmnáct hodin na policii jen proto, že jsem si v sobotu dopoledne zapomněla doma občanský průkaz, když jsem si šla do papírnictví koupit papíry do psacího stroje. Ačkoliv měli za deset minut ověřenu moji totožnost jedním telefonátem do zmíněné školy (šlo totiž o sobotu pracovní a my nemuseli do školy, kde se ten den malovalo), rozhodli se mi dát co proto, abych se napříště nedovolila dožadovat svých práv a nechtěla volat rodičům nebo mluvit s někým z jejich nadřízených. Dokonce si mě tenkrát na závěr té sedmnáctihodinové „kůry“ fotili s nějakým číslem zepředu i obou profilů. Považuji to za jeden ze svých největších stavů bezmocnosti dodnes. Patřím mezi lidi, kteří jsou šťastni a vděčni za demokratické zřízení, ale i tak mi občas dochází dech. V situacích tak bezmocných, jako je tato. Vsetínský starosta a senátor Jiří Čunek alespoň v den, kdy píši tento komentář (3. listopadu), vítězí na celé čáře. Deportuje Romy po nocích, hovoří o nich jako o části vředu české společnosti, považuje se za člověka, který problém s nimi řeší, zatímco ho jen prohlubuje a přesouvá do obcí jiných bez vědomí jiných starostů, natož souhlasu. Také hovoří o svém dočasném předsedovi Janu Kasalovi jako o člověku, který blábolí nesmysly v okamžiku, kdy si ten dovolí distancovat se od jeho činů. A světe div se, Jan Kasal den poté na tiskové konferenci prohlásí, že se KDU-ČSL sice od činů pana Čunka distancuje, ale nemůže zasahovat do jeho záležitostí a že se navíc může postup pana starosty, slušného to člověka, pro Vsetín zdát jako vhodné řešení! No to mě podrž! Nevím, jestli to znáte, ale někdy člověku na pár sekund nezbude nic jiného než zhluboka dýchat! A tak prostě beru telefon a volám poslancům, které jsem volila a od nichž jsem očekávala nějakou reakci. Ani ti ale zatím nedělají nic výraznějšího. Asi je naivní se divit, je přece před sestavováním nové vlády. Zelení mlčí, mlčí občanští demokraté, také evropští demokraté a také sociální demokraté. Jedna demokratická strana za druhou. Každá čeká, bude-li moci ještě zasáhnout do sestavování vlády. Sice ústy svých členů a poslanců tvrdí opak, ale faktem zůstává, že složení vlády je mnohem důležitější než nějaká stovka „Romáků“ deportovaných v noci do rozbořených baráků. Nějak mi ta pragmatičnost leze krkem. Vím a je mi v mém věku jasné, že euforie listopadových dní, kdy se na chvíli cinkalo a dělalo pro ideály, nemůže vydržet v běžných dnech nikomu příliš dlouho, ale všeho moc škodí. Chybí mi morální autorita typu Václava Havla, který je s listopadem ‘89 neodmyslitelně spjatý stejně jako se svými postoji k lidem slabším a odvahou prezentovat je vždy, ať to je či není výhodné. A tak díky za každého Břetislava Rychlíka, kterému jednání vsetínských a jim podobných vadí, vadí jim populistické kroky i alarmující výroky natolik, že je deklarují veřejně a vystavují se tak riziku ne vždy příjemných reakcí spoluobčanů. A že vůbec takové výroky za alarmující považuje, mnozí totiž bohužel ne!

Rozhodně bych se za nic na světě nechtěla vrátit do období před rokem ‘89, kdy bych ani tento článek nemohla napsat jen tak, ovšem stýská se mi po té atmosféře, kdy se náměstími neslo: „Romové jsou s námi, my jsme s vámi!“ Teď se dost jednoznačně ukazuje, kdo je s námi. A bohužel to na zaplněná náměstí zatím nevydá.