Karel Holomek: Migrační krize není nic nového, i Romové po válce migrovali ze Slovenska, po revoluci do Kanady
O minulém víkendu proběhla už tradičně v Brně a po několikáté mezinárodní konference. Tématem té letošní byl Přístup k uprchlíkům v historické a evropské perspektivě. Téma vrcholně aktuální a bolestné pro obě strany- tedy uprchlíky i jejich hostitele.
Do Evropy přicházejí statisíce uprchlíků prchajících před nouzí a válkou. Ti změní náš kontinent. Jde o to, jak a jestli zůstanou zachovány naše hodnoty – evropské a křesťanské. V každém případě nás tento fakt vyzývá k novému promýšlení naší identity. Bude znamenat i nový přístup k lidským právům a jejich pojetí?
Podrobnějšími tématy byly Postoje k uprchlíkům jako zrcadlo našich společností a Kolik rozmanitostí zvládneme?
Dovolím si přinést několik zajímavostí a postřehů, protože naše společnost v této věci zaujímá postoje od naprostého odmítání a líčení hrůz plynoucích z přílivu neznámého prvku, které mimochodem zatím nebyly u nás zaznamenány ani v nejmenším, až po souhlasná stanoviska, která jsou si vědoma určitých rizik a nebezpečí. V takové situaci je dobré znát názor autorit evropských v politické i morální rovině.
Na 300 účastníků z Německa, Polska, Slovenska, Rakouska i z jiných stran, a ovšem i od nás, tuto možnost jistě dávala.
Bylo konstatováno, že celý vývoj historie lidstva může být charakterizován masivními přesuny obyvatelstva, takže současná migrační krize není nic nového. Hostitelské země poskytovaly azyl celkem bez protestů a v konečném výsledku oceňovaly spíše klady než zápory. Nikdy ovšem nebyly zadarmo.
Podívejme se na některé příklady z naší země v kratším historickém období.
Po válce byly české země bez Romů. Tato skupina zmizela během války v koncentračních táborech třetí říše. Ani ne během 20 let na území Čech a Moravy emigrovalo více než 200 tisíc Romů ze Slovenska. Číslo pro nás dnes naprosto nepředstavitelné. Jistě, bylo porozloženo do menších počtů během doby, byla pracovní místa ve fabrikách pro každého včetně bydlení. Bohužel, během té doby se nepodařilo ani tyto lidi po staletí žijící v našich krajích integrovat, ať už důvody byly jakékoliv. Kdyby se to podařilo, dnes bychom mohli lépe nastolovat programy integrace pro potenciální uprchlíky, kteří se příliš neliší v některých směrech od našich dnešních Romů.
Příběh dosti mohutné migrace českých, slovenských Romů i jiných z oblasti východní Evropy počínaje rokem 1997 do Anglie a později do Kanady, není nepodobný migraci dnešní. Hostitelské země se s ní vypořádaly ne bez problémů, které by nedokázaly zvládnout, spíše s polemikou ve svých společnostech, co slevit ze svého pohodlného života a jak se vypořádat s pojetím lidských práv, do této doby neposkvrněných. Vzpomeňme na britské úředníky úřadující na letištích před odletem potenciálních uchazečů o azyl. Názory a protesty platící i pro dnešní migraci.
Pro orientaci názor jednoho německého panelisty: „Kdyby kancléřka Merkelová řekla NE a jednoho dne se uzavřely hranice německé, případně rakouské, náhle by se změnila dramaticky situace i v České republice příchodem statisíců uprchlíků. Místo díků z naší strany a ocenění tohoto postoje, jen pomluvy.“
To neznamená, že i Němci a další hostitelské země musí činit důraznější opatření směřující k omezení počtu uprchlíků a jejich návratu zpět, který je ostatně příkazem dneška. Ale taky potvrzením, že uprchlíci přijdou i k nám.
Není od věci vzpomenout názor nedávno zemřelého Umberta Eca. Mluví o věčné lidské potřebě vytvářet si nepřátele, což bývá produktem obecné nenávisti, která dokáže sjednocovat a aktivizovat davy lépe než láska. Jak dokonale vystihl charakteristiku lidské nenávisti, která se vine jako červená nit dějinami lidstva. Ani nemusel mluvit o populismu a lidech, kteří strachem z neznámého děsí spoluobčany, aniž by jim dávali rady, jak situaci konkrétně řešit.
Známe své pappenheimské. Nemuseli bychom jim naslouchat, známe i jiná řešení. Ovšem rychlá a jednoduchá k dispozici nejsou, ta dávají jen podvodníci, jak řekla Magda Vášáryová, taky jedna z účastnic Dialogu.
