Kale se opřeli sami o sebe

. . . a jde jim to skvěle. Odpověď na otázku, jestli skupina Kale může existovat bez zpěvačky Věry Bílé, má podobu nového cédéčka. Dokonce lze říci, že posluchači mohou být velmi překvapeni. Ti, kteří sledovali dráhu téhle skupiny delší dobu, ovšem věděli své. Za výraznou postavou i zpěvačkou Věrou Bílou, již poznalo publikum v Americe, Velké Británii, Izraeli nebo kontinentální Evropě, vždy stála parta velmi schopných muzikantů. A zpěváků, nutno dodat, zvláště když si člověk poslechne, jak jejich hlasy harmonicky a takřka beatlesovsky ladí. Ostatně na novou desku, již nazvala prostě Kale, si skupina vypůjčila píseň Because od Beatles.
Jistě, lze namítnout, že sezpívané hlasy samy o sobě nestačí. Kapela potřebuje nějaký vůdčí hlas – a také ho má v osobě Dezidera Lúčky, který na sebe upozornil už na koncertech s Věrou Bílou. Tenhle zpěvák dokáže vystoupat i do technicky náročných výšek a činí tak s přirozenou lehkostí.

Zbývá však jedna, dosti podstatná věc: suverenita i kvalita Kale na sebe musí upozornit. Kale potřebují zaujmout publikum natolik, aby mezera po mediálně známé Věře Bílé byla rychle zacelena. Její odchod by neměl působit jako vážná ztráta.. Nedávno kapela sebejistě prohlásila, že by zpěvačku nevzala zpátky do sestavy, ani kdyby o to Věra Bílá stála. Nechme stranou jejich rozepře a připomeňme si princip jejich společného projektu, jenž pokračuje dál.

Věru Bílou pomohla objevit Zuzana Navarová, která zpěvačku dovedla k prvnímu cédéčku Rom Pop. Muzika, která je přepisem či obrazem romských lidových písní, chytila publikum za srdce. Manažer Jiří Smetana se pak postaral o to, aby se Kale s Věrou Bílou dostali do Francie a postupně dál do světa. Sám jsem měl štěstí, že jsem Kale a Věru Bílou viděl v portugalském městě Caceres na festivalu Womad. V hotelu, kde se Kale rozcvičovali před koncertem, jsem slyšel, jak si sestava jen tak na pokoji zazpívala vícehlasy. Včetně písní od Beatles. Bylo to dokonalé.

Už tehdy bylo jasné, že pánové dokáží vytvořit zcela suverénní těleso. V londýnském Barbicanu měli pak koncert, na kterém jim aplaudoval plný sál vestoje. Přesvědčil jsem se osobně, a to přímo v jednom z center světové populární hudby, že fenomén téhle zpěvačky a její kapely překračuje hranice. Zároveň bylo jasné, že nic v hudbě či vokálním projevu by nemělo bránit tomu, aby Kale jeli dál jako samostatná jednotka. Svoji hudbu, respektive přístup k ní, nemusejí měnit. Kale se nikdy nesnažili o přezdobenou muziku. Jejich styl už léta vychází z rytmické i melodické souhry kytar, které podporují další nástroje. Maximum dokáže tahle kapela dosáhnout s úspornými prostředky: ze strun vystupují ohnivé tóny, která dávají písním obrovskou energii a jež nutí ke zpěvu i tanci. Nové album, které nazvali Kale, vznikalo pod tlakem. Potřebovali rychle desku, aby se mohli vypravit do světa bez Věry Bílé a s vlastní vizitkou. Některé skladby vytáhli ze šuplíku a sáhli i po písních, které měli ověřené ještě s Věrou Bílou. Ovšem na této desce dostali možnost sami autoři, aby si je zazpívali. Například Suno Mange Džalas od Emila Mika, který má nádherný, v Kale dříve nevyužitý hlas. Kale vsadili na styl, který mají v krvi z koncertů, a písně se v jejich podání otevřely jako zřídla emocí. Dá se říci, že se obrátili ke všemu podstatnému, na čem stojí jejich muzika, a nahráli ji bez zbytečných efektů. Asi tak, jako by přišli na návštěvu do kuchyně.
Chtěli mít na desce nějakou českou věc, a tak zvolili legendární skladbu Sluneční hrob od Vladimíra Mišíka a svého manažera Jiřího Smetany. Na kytaru si v téhle písni zahrál hostující Radim Hladík. Byla to prospěšná volba. Kale ukázali, že rocková píseň není v jejich podání pouhým odbočením, ale může se stát další variací rom popu. Stejně jako zmíněný song Because od Beatles.

Kale se nikdy nesnažili, aby zněli jako folklórní soubor, ale tvoří a posouvají svou hudbu k tématům, která nacházejí kolem sebe. Děje se to přirozeně a zvolna. Kale, a vedle nich třeba ostravská skupina Buty s výtečnou deskou Normale nebo Gulo Čar s albem Gypsy Goes To Hollywood, ukazují, že romská hudba má stejné schopnosti jako blues. Je tvárná a dokáže se spojit s různými styly i lidmi, aniž by ztratila duši.