Jitka Burešová: Příběh o beznaději slovenských Romů aneb Dramatické dny Člověka v tísni

V minulých týdnech byli terénní sociální pracovníci pražské pobočky
společnosti Člověk v tísni konfrontování na vlastní kůži s bezvýchodnou situací
slovenských Romů, kteří se rozhodli ve strachu o život opustit svou vlast s
nejasnou představou pomoci, kterou chtěli najít v Praze. Přečtěte si o
dramatických dvou dnech života pražské pobočky.

Den první

Zpráva od nevládní organizace Sdružení pro integraci a migraci (SIMI), která
byla doručena naší koordinátorce terénních sociálních pracovníků, obsahovala
stručný popis situace rodiny, jež přicestovala z osady v okolí Košic. SIMI ve
svém emailu uvedlo základní informace, které byly prozatím zjištěny a žádalo
naši organizaci o účast na řešení komplikované a naléhavé situace
šestnáctičlenné rodiny, která poslední úspory utratila za vlak do Prahy, aby tu
našla bezpečí a pomoc.

Pracovnice SIMI zajistila ubytování v krizovém pokoji Kolpingova domu pro
rodiče se čtyřmi dětmi na týden. Zbytek rodiny ale musel přečkat celou noc venku
bez přístřeší. Když se vyčerpaní a hladoví dostavili k nám do smíchovské
kanceláře, nejstarší žena v rodině nám začala vysvětlovat dramatické okolnosti,
za kterých utíkali ze Slovenska.

Údajně došlo ke konfliktu mezi muži v osadě a několik rodin bylo napadeno,
byl jim pobořen dům a byli nuceni osadu opustit pod výhružkami dalšího násilí.
Ženy nahlásily případ městské policii v Košicích, setkaly se ale s nezájmem a s
odpovědí, že si za vzniklou situaci beztak mohou samy. Rodinám nezbylo tedy nic
jiného než se vydat na cestu, s vidinou lepšího života v Česku a domnělé
ochrany, kterou tu dostanou, se vydali do Prahy. Skrze cizineckou polici dostali
kontakt na SIMI a právě na naši pobočku.

Před námi stál v prvé řadě úkol zajistit především dětem možnost základní
hygieny, jídlo a nocleh. Bohužel jsme se ale setkali s celou řadou „razítkových“
překážek i u těch několika málo organizací, které v Praze poskytují lidem
krizovou pomoc – pro ilustraci uvedeme nařízení, kdy do svých zařízení nesmí
pustit osoby mladší 18 let, na druhou stranu se od nich nesmělo vynést jídlo
ven.

Hodiny ubíhaly rychle a počet kontaktovaných organizací, poskytujících
ubytování se rychle navyšoval, ale bez žádného výsledku – sehnat byť naprosto
základní krizové ubytování pro deset lidí bez možnosti finanční spoluúčasti
ještě téhož dne se jevilo jako nemožné. Situace byla o to dramatičtější, že ve
skupině bylo i šest dětí, žena v osmém měsíci těhotenství a druhá žena trpící
psychickou poruchou bez možnosti dostat se k lékům.

RIAPS – zařízení, které poskytuje krizová lůžka pacientům s psychiatrickou
poruchou, dotyčnou nepřijalo z důvodů, že neměla mezinárodní zdravotní průkaz,
velvyslanectví Slovenské republiky uvedlo, že v dané situaci nemá kompetence
zasahovat, možnost využití uprchlického zařízení nepřipadala v úvahu, protože v
rámci Evropské Unie se nepočítá s tím, že lidé mohou ze své země utíkat, je tedy
určeno výhradně občanům mimoevropských zemí. Více než starost o zdraví a bezpečí
lidí, kteří jsou nuceni opustit svůj domov, se řeší možný negativní dopad na
společnost státu přijímacího. Alternativa pro tyto lidi neexistuje, protože
papírově ani oni neexistují. Nám ale seděli v kanceláři, měli hlad a pomalu
ztráceli naději.

Jediné, co se nám povedlo domluvit ve spolupráci s Úřadem práce Prahy 5, bylo
možné zajištění mimořádné okamžité pomoci, vzhledem k pokročilé hodině se ale
schůzka mohla uskutečnit až následující den. Reálně tedy hrozilo, že rodina
stráví další chladnou noc na ulici. Pocit vyčerpání a bezmoci začali mít i naši
pracovníci a několikrát jsme konzultovali možnost nechat rodinu přespat ve
skromných suterénních prostorech, které máme při naší kanceláři.

Naštěstí na poslední chvíli jsme získali od soukromého dárce finanční pomoc a
mohli tak dětem a těhotné ženě zaplatit noc v ubytovně a nakoupit pár základních
potravin. Pro nemocnou ženu se našlo lůžko v zařízení arcidiecézní charity – v
azylovém domě Sv.Terezie. Bohužel poslední člen rodiny – muž musel strávit další
noc na ulici, najít pro něj nocleh bylo zhola nemožné, půjčili jsme mu tedy
alespoň spací pytel.

Dohodli jsme se, že druhý den ráno všechny vyzvedneme, společně pojedeme na
zmiňovaný úřad a rodinu pošleme zpátky na Slovensko, kde jim ale nejprve
zajistíme pomoc.

Den druhý

Dle dohody jsme ráno klienty vyzvedli na místě a nejprve se vrátili zpět k
nám do kanceláře, poté jsme se vydali společně s dospělými na úřad pro zajištění
financí umožňujících cestu zpět na Slovensko.

V prostorech klubu při naší kanceláři právě probíhal Klub matek – když 
klientky zbídačenou rodinu uviděly, vybraly mezi sebou peníze na nákup potravin,
byť se jedná o ženy z rodin, které mají samy častokrát hluboko do kapsy. Děti
jsme zatím doprovodily do prostor našeho předškolního klubu na Praze 8.

Odpoledne před námi stál další velký úkol zajistit předání rodiny organizacím
poskytujícím sociální služby, tzv. zasíťování. Po několika hodinách jsme se
ocitli v podobně bezvýchodné situaci jako předcházející den při snaze zajistit
rodině nocleh. Navzdory pomoci našich slovenských kolegů z pobočky Člověka v
tísni v Bratislavě jsme nenašli organizaci, která by byla schopná rodině
nabídnout řešení.

Mezitím jsme kontaktovali základní školu v Košicích, kam mělo nastoupit
několik z přítomných dětí, abychom vysvětlili jejich absenci. Překvapivým
zjištěním je fakt, že na Slovensku existují školy určené výhradně Romům viz
shrnutí ze
zprávy slovenské veřejné ochránkyně práv JUDr. Jany Dubovcové z roku 2013.

Romské děti jsou nejen vyloučeny do „romských škol“, ale jsou navíc vyloučeny
i ze standardního systému vzdělávání. Kvůli tomu nemohou pokračovat ve svém
vzdělávání, čímž je nepříznivě ovlivněn jejich další osud. Situace na Slovensku
je tak oproti Česku závažnější, neboť diskriminace je prováděna systematicky
vytvářením „romských škol“, ve kterých ani není naplňováno právo etnické menšiny
na vzdělání ve vlastním jazyce.

Navíc v rámci těchto vyloučených škol dochází k dalšímu vyloučení,
závažnějšímu, a to ze standardního systému vzdělání do speciálního. Takto
vzdělávaní Romové nemají prakticky žádnou možnost pokračovat v dalším studiu,
nemohou tak dosáhnout ani středoškolského vzdělání.

Přes den jsme kontaktovali bezmála 25 organizací, městské úřady, farní úřady
a orgány zabývající se rodinou a bydlením. Podařilo se nám vyjednat možné
ubytování přes grekokatolickou charitu v Prešově, kde nám bylo sděleno, že o
poskytnutí ubytování matkám s dětmi bude rozhodnuto, až tam přijedou osobně.
Tato informace byla v podstatě jedna z nejpozitivnějších a pro nás předznamenala
naději na schůdné řešení. Zároveň se nám podařilo vyhledat komunitní centrum ČvT
v osadě Petrovany, které se nachází 8 km od Prešova, do Košic se rodina
přirozeně z obav o vlastní bezpečnost vrátit nechtěla.

Rodina od nás obdržela kontakt na městský úřad, který se zabývá problematikou
rodiny a bydlení, kontakt na grekokatolickou charitu a kontakt na terénní
sociální pracovnici ČvT komunitního centra v Petrovanech. O celém procesu řešení
situace jsme průběžně informovali Bratislavskou pobočku ČvT.

Rodinu jsme doprovodili na hlavní nádraží v Praze. Zakoupené jízdenky jsme
jim předali a z posledních peněz jsme jim nakoupili jídlo a vody na cestu.

A co dál?

O celé situaci byla písemně vyrozuměna kancelář Úřadu vlády SR pro romské
komunity ministerstva vnitra v Bratislavě. Pracovnici pro romské komunity paní
Dominice Gažové jsme předali telefonní kontakt na dceru nejstarší ženy z rodiny.
O dva týdny později nám bylo kanceláří oznámeno, že mají možnost kontaktovat
rodinu přes regionální kancelář v Košicích. Zde se poté budou rodině a její
těžké situaci věnovat a následně nás budou o svém postupu informovat. Spolupráce
s výše uvedeným úřadem byla jediným záchranným kruhem, který se v dané situaci
podílel na jejím řešení jak pro nás pracovníky, tak pro členy migrující rodiny.

Situace na Slovensku v rámci řešení problematiky Romů, je, dle mého názoru po
této zkušenosti, katastrofální. Rodina se na nás obrátila ve strachu o život –
utíkala jednak před násilím, které propuklo v jejich osadě, utekla před
nečinností a nezájmem státní správy, odešla z absolutní chudoby, která nenabízí
naději na zlepšení situace. Důkazem jejich zoufalství bylo rozhodnutí vydat se s
dětmi do Prahy, o které měli velmi nekonkrétní představy a kde neměli žádné
kontakty.

Navzdory urputné dvoudenní snaze našich sociálních pracovnic jsme jim nebyli
schopni zajistit jinou pomoc, než je poslat zpátky na Slovensko s nejasným
příslibem pomoci, což je důsledkem neutěšené a mimořádně ohrožující rasově
diskriminační politiky nejen na Slovensku, ale bohužel i v jiných zemích
Evropské Unie.