Jiří Chramec (1964) se narodil v Praze do romsko-české rodiny a své dětství prožil na Smíchově. Když mu byly čtyři roky, jeho rodiče se rozvedli a maminka se znovu provdala. Od desíti let žil Jiří u prarodičů, a tak měl možnost poznat tradiční způsob výchovy opírající se zejména o vzájemnou úctu. Ve svém vyprávění popisuje krásnou a pohodovou atmosféru, ve které vyrůstal, a jak vypadal život pražských a především smíchovských Romů v období 70. a 80. let minulého století.

Matčina rodina pocházela z vesnice Krásný Brod ležící v těsné blízkosti obce Medzilaborce na východním Slovensku nedaleko polských a ukrajinských hranic. Podle vzpomínek Jiřího dědečka se tehdy žilo na Slovensku velmi skromně, většina Romů vykonávala námezdní práce nebo jinak vypomáhala místním na statcích. V okolí bydlelo rovněž několik židovských rodin, které také zaměstnávaly Romy. Jedním z nich byl právě Jiřího dědeček, který prodával v železářství.

Ze Slovenska přišli Jiřího prarodiče v jedné z prvních poválečných vln v roce 1946, kdy se, již v Čechách, narodila Jiřího matka. Nejprve se usadili v pražské Chuchli, kde již několik romských rodin žilo. Odtud se přestěhovali do Košíř a posléze na Smíchov. Byt měli v Plzeňské ulici, ve které žilo dalších pět nebo šest romských rodin. V tu dobu dělala většina smíchovských Romů na různých stavbách, včetně Jiřího dědy, jehož první práce v Praze byla na hloubení podchodů na Václavském náměstí. Babička se živila úklidem společných prostor domů. Měla i dvacet různých domů na úklid, a některé rodiny si ji dokonce samy na úklid najímaly.

Jiří bydlel se svými rodiči a sourozenci v pavlačovém domě na Smíchově. Na to, jak jejich byt vypadal, vzpomíná: „Já, ségra a brácha jsme spali v jednom pokoji. A pak tam byla ještě kuchyň. Voda byla venku. Když jsme si zapomněli ručník a myli jsme se venku na chodbě – než jsme šli ráno do školy –, tak nám v zimě přimrzala ruka ke klice. Měli jsme totiž takovou kovovou kliku i k záchodu, co byl venku.“ Hodně Romů z okolí v tu dobu také pracovalo v Uhelných skladech. Proto některé jejich akce představovaly příležitosti k setkávání. Jednou z nich, na kterou si Jiří ze svého raného dětství pamatuje, byly nedělní zápasy v boxu v pražské Lucerně. Jeho otec si vždy dal pivo a jemu koupil dva chlebíčky a džus a společně tam strávili celé dopoledne.

Když byly Jiřímu čtyři roky, jeho rodiče se rozvedli. Do svých deseti let žil se svou matkou, poté se ale přestěhoval ke svým prarodičům, kteří ho od té doby vychovávali. Stejně jako rodiče, bydleli i babička a děda v pavlačovém domě, který měl zahradu a v ní dřevěné kůlny. Jejich byt byl o velikosti 1+1. V kuchyni bydleli prarodiče a on spal v pokoji. Původně vařili na tálových kamnech, které později vystřídal plynový sporák. Voda v bytě nebyla, ale Jiří rád vzpomíná, jak se chodívali každou sobotu koupat do veřejných lázní.

„To byla taková tradice, že jsme každou sobotu jezdili do lázní. Tady byly na Smíchově u kostela veřejné lázně. A tam se scházely celé rodiny. Pilo se tam kafe, povídalo se. Zaplatili jsme si asi dvě padesát za jedno koupání, k tomu jsme dostali jedno mýdlo a dokoupili jsme si ještě šampon. Byla tam čekárna a takové kabinky. A v těch kabinkách byly sprchy nebo vany. Každé koupání bylo asi půl hodiny, to nevím. A pak tam byla paní lázeňská, která po každém koupání tu koupelnu umyla dezinfekčním přípravkem, připravila ručníky a šel další. A takhle to chodilo každou sobotu. Nejdřív se vykoupaly děti a pak rodiče. I když chlapi se většinou koupali v práci. Ale hlavně děti se koupaly tam.“

Své dětství Jiří charakterizuje jako krásné. Ze školy přišel domů, kde si napsal úkoly. Babička stála u kamen a vařila oběd a děda ležel v kuchyni na posteli. Po obědě si Jiří vzal buď balón nebo hokejku, podle toho, jaké bylo zrovna roční období, a vyrazil ven. V zimě mu pak babička večer sušila boty v troubě. Pohodová atmosféra této éry jeho života však nebyla tvořena jen bezstarostností, ale i úctou spojenou s určitými pravidly a tradicemi, které dodržovali jak doma, tak mezi ostatními romskými rodinami v okolí. Večer, když bylo hezké počasí, se Romové ve věku Jiřího dědy a babičky sešli na některém z dvorků. Někdo si vzal stoličku, někdo štokrle a někdo třeba placatku rumu. Ale neopíjeli se. Jen seděli, povídali si a vykládali, jak to bylo dřív na Slovensku. Děti se uvelebily na zemi a potichu poslouchaly příběhy starších. Jiřího děda vyprávěl i své zážitky z války: „Cikáni se bojí mrtvol. A děda mi vždycky říkal ‚Jirko, ty se bojíš mrtvol? Já když jsem byl ve válce, tak jsem byl i rád, když někoho zastřelili, protože já jsem se pak za něj mohl schovat. Vždycky jsem vzal pušku, zacílil jsem a střílel.‘“

Vzhledem k tomu, že Jiřího prarodiče pocházeli z východního Slovenska a nedaleko od ukrajinských hranic, byli oba pravoslavní a křesťanské svátky tak mívali posunuté. Jiří vzpomíná, že jako dítěti se mu zpočátku spolužáci smáli, když přinesl omluvenku, že nepřijde do školy, protože slaví Vánoce či Velikonoce. Časem si ale zvykli. Zvláště na Velikonoce u babičky a dědy vzpomíná Jiří rád.

„Den před tím nebo ten den, co se chodilo do kostelů, to byla úžasná atmosféra. Děda topil v kamnech a babička zadělávala různé mazance. Bylo to pěkný a příjemný. Pak se to naskládalo všechno do košíků: vajíčka, klobásy, ty mazance. Potom se to vzalo a celá rodina šla do kostela. Většinou se chodilo do Resslovky, tam je pravoslavný kostel. A každý musel mít na sobě nějakou novou věc. V kostele se pak odehrála mše a posvětily se ty košíky. Potom jsme přišli domů, kde se to všechno nakrájelo na stůl. Rodina se sešla a povídalo se. Byla to taková pěkná velikonoční tradice. Ale to si asi nesli všichni spíš z toho Slovenska, protože tam se tohle dodržovalo. A třeba se také ten den nesmělo zametat a podobně.“

V době Jiřího dětství i dospívání se pražští Romové často rozdělovali podle místa, kde žili. Říkali si pak například „Smíchováci“, „Žižkováci“ nebo „Holešováci“. Ačkoliv prý mezi sebou mívali rozepře, většinou kvůli holkám, měli se rádi. Sice se nenavštěvovali, snad jen když se pohádali, ale to pak přijela celá rodina. Ale scházeli se především na různých akcích, které se v Praze konaly. „Byly turnaje ve fotbale nebo různé jiné akce. Většinou se to scházelo ve Fučíkárně, kde je dnes Výstaviště. Hlavně když byly ty různé komunistické svátky a bylo volno. To se to tam scházelo hodně.“ Postupem času se toto územní členění díky sňatkům stíralo.

Sám Jiří se také brzy oženil. Jeho tchán byl muzikant. Se svou kapelou, ve které hrál na cimbál, vystupoval dokonce i v několika filmech nebo na různých oficiálních akcích. A protože byl hlavním živitelem rodiny, měl doma hlavní slovo: „Táta se uctívá. Táta má slovo. Táta večer hraje a šel si lehnout. A když přišly děti – i naše děti a děti od švagra – všechny to braly tak, že táta spí, táta musí mít klid, protože táta večer hraje a vlastně živí rodinu. A dodržovalo se to. Švárovi bylo třicet, ale když na něj tchán zařval, tak sklopil hlavu a neřekl ani slovo. Ta úcta k těm rodičům tam byla.“

Díky muzice měl Jiřího tchán mnoho známých a často k nim domů chodívaly návštěvy, takže mnoho tradic se udržovalo stále živých. Stejně tak Jiří se svou manželkou vedli i svoje děti k tomu, aby se uměly dobře chovat. „Aby se stalo, že když starší člověk přišel do bytu a ty abys odešel, to neexistovalo. Ty jsi musel pozdravit a chvíli tam s nimi posedět. Pak ses mohl sebrat a jít pryč. Ale prostě musela se uctít návštěva. Aby se neřeklo: ‚Jo, já jsem u nich byl na návštěvě a všichni se sebrali a šli pryč a já tam byl sám.‘ A to samé bylo, když tchán někam šel, protože byl vážený. Byl muzikant a všichni ho znali. Také ho uctili a pohostili. A myslím, že to bylo od srdce, že ho měli opravdu rádi. Celkově měli lidi radost, když viděli staršího člověka, který něco dokázal,“ vzpomíná.

Volný čas trávil Jiří i mnoho dalších pražských Romů společně se svou rodinou. Jezdili stanovat na Berounku a na Sázavu, chodili na zábavy, bály a na myslivecké plesy. Muži i ženy se elegantně oblékli, na plese si objednali stůl a láhev vína a bavili se. Ale k tomu, aby se s ostatními potkali, nepotřebovali žádné zvláštní příležitosti a ve volném čase se scházeli v parku: „Dřív se v Arbesáku, v tom parku, říkalo ‚Cigánský park‘ a tam když člověk přišel v neděli ve dvě hodiny, tam nebyla volná lavička. Tam byly davy lidí, které se bavily. Chlapi šli většinou do hospody na pivo, a když hospodu zavřeli, přišli do parku. A do osmi hodin tam ten Arbesák žil. A bavili se lidi a sranda byla. A scházeli se tam, i když tam postavili ty stánky. Ale teď už takový akce nebo tak, kde by se lidi scházeli, nejsou. Zaprvé není kde a zadruhé ty lidi tady už nejsou…“

Vyprávění Jiřího Chramce zachytila Markéta Hajská.

VIDEO

 

 

Amen dahas la da le dades bari paťiv

O Jiří Chramec (1964) uľiľa Prahate andre fameľija kaj has romane the gadžikane manuša u bariľa pro Smichovos. Sar leske has štar berš, ta leskeri daj the o dat imar na dživenas jekhetanes, dine rozvodos u e daj paľis iľa pale vera avre muršeha. Deš beršendar paľis dživelas paš e baba the o papus u odoj dikhľa tradično romano dživipen the paťiv maškar o manuša. Andre peskero leperiben vakerel pal lačhi kedva andre leskero čhavorikano dživipen the sar dživenas o Roma Prahate pro Smichovoste andro 70. 80. berša andre oka šel berša pale.

La dakeri fameľija has khatar o Krásný Brod paš o gav Medzilaborce pre vichodno Slovensko paš Ňemciko the e Ukrajina. Sar leske vakerelas leskero papus ta pre Slovensko has akor čorikano dživipen, o Roma phirenas te kerel buťi kijo gadže pro roľi, abo aver buťi, savi kampelas. O Čhinde tiš le Romen vičinenas, te kampelas vareso te kerel. Kavka phirelas te kerel buťi ko Čhinde the leskero papus, savo bikenkerelas andre skľepa trastune tovaroha.

Pro Čechi avle leskero papus the e baba pal o mariben andro berš 1946 u leskeri daj imar odoj uľiľa. Chudle te bešel andre Chuchľa, kaj imar varesave romane fameľiji bešenas. Odari gejle te bešel andre Košíře the paľis pro Smichovos. O kher len has andre Plzeňsko uľica, kaj tiš dživenas pandž abo šov romane fameľiji. Akor o Roma nekbuter kerenas pro stavbi the leskero papus, u leskeri perši kajsi buťi has te chanel o podchodos tel o Václavské náměstí. E baba pratinelas andro khera o chodbi. Has la the biš kajse khera, kaj pratinelas u varesave fameľiji la vičinenas, kaj mek te pratinel ke lende khere.

O Jiří dživelas la daha le dadeha the le phralenca pheňenca pro Smichovos. Sar oda dičholas ke lende khere leperel: „Me, e phen the o phral sovahas andro jekh kher. U paľis amen has mek e kuchiňa. O paňi has avri. Te bisterďam o ručňikos u morahas amen avri pre chodba – sar džahas andre škola – ta amenge o vast, te chudľam e kľamka pro budar, fadžidža. Has amen ajsi trastuňi kľamka the pro budaris, savo has tiš avri.“ But Roma tiš kerenas buťi andro Uhelné sklady. O Roma pen šaj jekhetanes dikhenas, te has varesave akciji. Jekh ajsi has sakokurkeskero boksos andre prahakeri Lucerna. O dad peske odoj cinďa lovina, leske cinďa duj chlebički the o džusos u has odoj dilestar dži kije raťi.

Sar has le Jirkoske štar berš, dine o dad the e daj o rozvodos. Dživelas la daha, u paľis gejľa te bešel paš o papus the e baba. Jon pal leste paľis bajinenas. Avka sar the e daj the o dad, dživenas the o papus la babaha andro pavlačovo kher. Has odoj bar the kaštune šupňi. Has len 1+1. Andre Kuchňa dživelas o papus la babaha u jov sovelas andro pokojis. Has len e bov pro angara the paľis len has plinovo bov. O paňi andro kher na has, o Jirkas igen rado leperel, sar pen phirenas te landžarel andro lazňi.

„Oda has ajsi tradicija, hoj sako sombat phirahas andro lazňi. Adaj has pro Smichovos paš e khangeri o lazňi. Odoj phirenas calo fameľiji. Pijenas odoj e kava the vakerenas. Poťinďam amenge 2,50 Kč the chudľam jekh sapuňis u mek amenge poťinďam o šamponos. Has odoj čekarňa the o kabinki. Andro kabinki has o sprchi abo e vaňa. Jekh landžaripen has vaj jepaš ora, na džanav. Paľis odoj has jekh džuvľi e lázeňsko, savi paľis kerďa e dezinfekcija the kisitinďa avre manušeske o ručňika. Oda has sako sombat. Peršo džanas te lanďol o čhavore the paľis e daj le dadeha. O murša pen landžarenas andre buťi. Anglunes odoj landžonas o čhavore.“

Pre čhavorikano dživipen leperel o Jiří sar pre igen šukar berša. Khatar e škola avľa khere, kerďa peske o ukoli. E baba terďolas paš e bov the tavelas o dilos u o papus pašľolas pro haďos andre kuchňa. Pal o dilos peske iľa e lopta, abo e hokejka, the džalas avri. Jevende leske e baba šuťarelas o topanki raťi andre truba. Aľe oda šukar dživipen andre kola berša na has ča vašoda, hoj les na has ňisave pharipena, has adaj mek the e paťiv maškar o manuša the o tradiciji, save ľikerenas – sar khere avka the avre romane fameľijenca. Kija raťi pen o phureder Roma sgejle avri pro dvorkos. Vareko peske iľa o stolkos, vareko ciknoro stolkos, vareko anďa e paľenka. Na has mate. Ča bešenas, vakerenas pal o dživipen pre Slovensko. O čhavore bešenas pre phuv u šunenas, so o phureder vakerenas. Le Jirkuskero papus vakerelas the pal o dujto baro mariben: „O Roma daran le mulendar. The o papus mange furt phenelas: „Jirko, tu daras le mulendar? Me sar somas andro mariben, ta varekana somas rado, te varekas ľivinde, bo paľis man pal leste šaj garuďom. Iľom e puška, taľinavas the viľinďom.“

Le Jirkuskeri baba the o papus has khatar e vichodno Slovensko paš e ukrajina, ta vašoda paťanas e pravoslavno Devleskero paťaviben ta has len o inepi – sar e Karačoňa the e Patraďi – andre aver ďivesa sar avre manušen. O Jirkas leperel, hoj perše leske vašoda o čhavore andre škola asanas, te anďas e omluvenka hoj na avela andre škola, bo ke lende avela e Karačoňa abo e Patraďi. Paľis imar na asanas. Nekhradeder leperel o Jirkus pal e Patraďi, savi has kije baba the o papus.

U jekh ďives anglal, abo oda ďives, sar pes džalas andre khangeri, oda has igen šukar idejos. O papus labarlas andre bov the e baba pekelas o mazanca. Oda has igen šukar. Paľis pes sa thovelas andro košikos: o jandre, o klobasi, ola mazanci. Sa pes lelas u calo fameľija džalas andre khangeri. Nekbuter pes phirelas andre Reslovka, odoj hin pravoslavno khangeri. Sako kampelas te urel vareso nevo. Andre khangeri has e mša the o košiki o rašaj posvjetinďas. Paľis sa anďam khere, čhingerďam the thoďam pro skamind. E fameľija bešelas jekhetanes u vakerelas. Has oda ajsi šukar tradicija pre Patraďi. Kada kerenas o gadže the o Roma imar pre Slovensko, odoj kada ľikerenas. Oda ďives našťi ňiko šulavelas the mek varesave aver veci pen na kerenas.“

Sar has o Jirkas cikno the paľis terno čhavo, ta pen o Roma Prahatar vičinenas pal o than kaj bešenas. Phenenas penge „Smichovaci“, „Žižkovaci“ abo „Holešovaci“. The te pen maškar pende halasinenas, nekbuter vaš o čhaja, rado pen jekh avres dikhenas. Na phirenas ke peste khere, ča sar pen košle, paľis avelas calo fameľija. Aľe sdžanas pro akciji Prahate. „Has o turnaja andro fotbalos abo vareso aver. Nekhbuter phirenas o Roma andre Fučikarňa kaj hin akana o Výstaviště. Sar has ola komunisticke svjatki the o manuša na džanas andre buťi. Ta akor odoj o Roma phirenas but.“ Aľe paľis, sar lenas vera o terne andal aver thana, ta imar o Roma na phenenas, andre savo koter Prahate bešen.

O Jiří tiš iľa sig e vera. Leskero sastro has muzikantos. Jov peskera kapelaha, kaj bašavelas pre cimbalma, bavinelas tiš andre varesave filmi, abo bašavenas pre bare oficijalna akciji. Le romňakero dad anelas nekhbuter love andre fameľija, ta has les angluno lav: „Le dadeske kampel e paťiv. Le dades hin angluno lav. O dad raťi džal te bašavel, ta akana pašľol. U te avle o čhavore – the amare the le šogoriskere – savore imar džanenas, hoj te o papus pašľol, kampel leske čit, džala te bašavel, u anela khere o lovore. Sako oda džanelas the ľikerelas. Le šogoriske has tranda berš u te pre leste mira romňakero dad chudľa te kerel vika, ta thoďa tele o šero u na phenďa jekh lavoro. E paťiv kijo phureder odoj has.“

Phirenas ke lende khere but manuša, bo la romňakere dades džanenas but manuša, sar phirelas te bašavel. Vašoda has ke lende o tradiciji furt džide. O Jiří la romňaha sikhavenas le čhavoren, kaj te aven lačhe. „Te avľa andro kher phureder manuš, ta našťi odari vareko džalas het, oda ňiko na kerlas. Tuke kampelas lenca čeporo te vakerel the te bešel lenca jekhetanes paš o skamind. Paľis šaj gejľal het. Te vareko avelas, ta kampelas len te del e paťiv. Te na vakeren: „Somas ke lende khere, savore pen ile the gejle het u me odoj ačhiľom korkoro. Kavka denas paťiv the la romňakere dades, bo les rado dikhenas. Has muzikantos, savore les prindžarenas. Tiš leske sikhade e paťiv. Duminav, hoj oda has jilestar, čačes les kamenas. O manuša kamenas le phureder manušen, so vareso džanenas.“ leperel.

Te les has časos, ta has o Jiří jekhetanes la fameľijaha avka, sar but Roma Prahate. Phirenas tel o cerhi pre Berounka the pre Sazava, phirenas pro zabavi, bali the pre myslivecko plesy. O murša the o džuvľija pen šukares upre urenas, pro skamind penge thode mol the bečeľinenas. Na kampelas lenge ča kajse akcii, phirenas jekhetanes andro parkos andro Arbesakos, phenelas pes leske ‚Cigánský park‘ – te odoj o manuš avľa kurke, pal o dilos duje orendar, ta odoj na has than. Odoj has but manuša. O murša džanas andre karčma pre lovina, u te phandenas andre, džanas andro parkos. Dži ochto ori rači odoj has furt o manuša. Has pheras. Phirenas odoj the akor, sar odoj kerde ola kioski. Akana oda imar avka nane. Akana nane kaj, aľe aňi o manuša, so odoj phirenas, adaj imar nane…“

O vakeriben šunelas e Markéta Hajská

Článek vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.