Jeden svět PODESÁTÉ aneb jak se slaví festivalové kulatiny

Festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět oslavil ve dnech 5.– 13. března 2008 desáté narozeniny. Jubilejní ročník festivalu byl věnován barmské disidentce a nositelce Nobelovy ceny Su Tij a celé Barmě, kde vládne již několik desítek let brutální vojenská junta. Již během zahajovacího večera bylo jasné, že se organizátoři rozhodli „úderně“ připomenout, proč festival vznikl a na co především má upozorňovat. Festivalová znělka rvala uši falešnou písní „muzikantů diktátorů“, a to důsledně po celou dobu festivalu. Divák, který diktátory do doby festivalu ignoroval, je rozhodně – minimálně za tuto písničku – po skončení festivalu nenáviděl.
Bylo jasné, že proti diktátorům a diktaturám světa se bude na Jednom světě „bojovat“ vehementně.

Po oficiálním zahájení byl divákům promítnut film Kongo: hluboké ticho (r. Lisa F. Jackson). Snímek dokumentující zrůdné znásilňování žen v Kongu, kde již roky trvá občanská válka a i přes přítomnost jednotek OSN se nedaří konflikt ukončit, natož pak kontrolovat, nastolil hned několik otázek. Tradičně se diváci začali dohadovat o tématu, v tomto případě skutečně děsivém, a o zpracování dokumentu po filmařské stránce. Je to každoroční téma diskusí a zatím 1:0 vyhrávají ti, kteří tvrdí, že na tomto festivalu jde o informaci především. V případě filmu Kongo:hluboké ticho jsem i já zvedala oči v sloup při scéně, kdy režisérka přiváží z Ameriky ženám zotavujícím se v nemocnici z brutálních znásilnění laky na nehty a voňavky a ještě při tom houpe kamerou jako v nějakém „home videu“, což mě až odvádělo od tématu, ale nakonec jsem uznala, že její odvaha a vůle film natočit a ukázat světu je zásadní a jen těžko docenitelná.. A už u tohoto prvního filmu festivalu jsem pochopila ještě jednu věc. Proč mi den před zahájením festivalu přišla sms od kamarádky ve znění: „Sejdeme se na depkách?“

Depky

Ano, ty dokumenty, které uvidíte na Jednom světě, depky jsou. Často dost velké. Často zdrcující, smutné a nepochopitelné. A prakticky vždy (samozřejmě záleží na úhlu pohledu a míře přesvědčení režiséra…) pravdivé. Ale také nás burcují ze sna evropského blahobytu, narušují naše přesvědčení o tom, že zrovna my máme nějaký zásadní problém, a ukazují věci často nevídané neslýchané, které bychom se dost možná jinak nikdy nedověděli.
Dovolte mi tedy představit pár filmů, které mě zaujaly a rozhodně stojí za zhlédnutí. Příležitostí bude mnoho, po Praze se festivalové ozvěny postupně přestěhují do 28 měst České republiky.
V Hlavní soutěži u mě jednoznačně zvítězil film Dopisy Anně (r. Eric Bergkraut) – unikátní dokument o ruské novinářce a bojovnici za lidská práva Anně Politkovské, která byla v roce 2006 zavražděna. Vražda, o které celý svět ví, že za prvé byla na objednávku, za druhé byla cenou za svobodné názory na politickou situaci v Rusku a Čečensku. Přesto vrah zůstává utajen. Režisér Bergkraut Politkovskou natáčel již dva roky před její smrtí, měl tedy k dispozici iks hodin materiálu, který obsahuje výpověď o nekalých praktikách Putinovy vlády a krvavých masakrech v Čečensku. Po její smrti tento materiál dostal ještě hlubší význam a rozměr, než se mohlo v době natáčení zdát.

Dopisy Anně jsou filmem o ruské mentalitě, společnosti, politice, nemožnosti se bránit, nemožnosti se svobodně a pravdivě vyjadřovat. Jsou o neuvěřitelně odvážné ženě, která za svou něžnou tváří a křehkou tělesnou schránkou schovávala sílu a odvahu v ruské zemi nevídanou. Není zde lacině adorována. Poznáváme ji i jako člověka, který své práci obětoval důležitou část osobního života, který se musel umět zachovat tvrdě a ne vždy pro to nalézal u svých nejbližších pochopení, člověka, který sám chyboval… Anna Politkovská věděla, že umře. Věděla to lépe než lidé, kteří ji před smrtí varovali.

Přežila jeden pokus o vraždu (otrava neznámou látkou…). Přesto se nevzdala. Druhý pokus již bohužel vyšel.
Film získal Cenu Václava Havla. V sekci Máte právo vědět mě zaujal snímek Džihádem za lásku (r. Parvez Sharma) vypráví jeden z dalších příběhů odlišnosti. Tentokrát odlišnosti v sexuální orientaci. To už sice v Evropě není nic extrémně neznámého a potlačovaného, ovšem v zemích, které uznávají Alláha a korán – a kde pro korán existuje navíc pouze „jeden = správný“ výklad, je sexuální odlišnost dodnes trestná záležitost, nemoc, úchylka, něco, co ohrožuje společnost a je tudíž neakceptovatelné. Nezřídka pod trestem smrti. Dokument Džihádem za lásku režisér Sharma natáčel 12 let v šesti zemích světa. Provází nás strastiplnou cestou několika (především mužských) postav, které se snaží najít novou zemi, kde budou žít jako svobodní lidé, ovšem – a to je zcela podstatné – neztratit svou víru v Boha a najít v koránu odpověď pro své nelehké životy i přesto, že jim je jejich víra neustále zpochybňována Jsou přesvědčováni, že v koránu pro takové jako oni pochopení a místo není. Hlavní postavy diskutují mezi sebou, s duchovními, rodiči… Snímek tak získává hlubší, filozofi cký rozměr. Krom toho je obrazově velice vyvážený, místy poetický, místy krutě přímý (např. záběry z káhirského vězení).

Film získal Zvláštní uznání Poroty Rudolfa Vrby.

V sekci Zaostřeno na diktatury jsem si vybrala dokument Mezi nebem a zemí (r. Masja Novikova, Frank van den Engel).
Pravda, tak trochu mě nalákalo prostředí cirkusu, které bývá vizuálně vděčné v kombinaci s dalekou zemí – Uzbekistánem. Ruku na srdce – o té zemi a její politické situaci nevím téměř nic. A opravdu. Úžasná kamera, záběry jedna báseň, prostředí sladkobolně poetické. A Uzbekistán? Zeptejte se mě na co chcete a já vám neodpovím. Diktatura tam prý je, jenže kdo drží v ruce opratě, netuším, ani hlavní dvě postavy filmu to neobjasnily, respektive nedostaly k tomu prostor. Anebo ještě jinak. Film byl tak
špatně sestříhaný, že člověk situace neznalý neodešel o nic moudřejší. Škoda.
Pro ty, kteří snad také neznali jméno „diktátora z Uzbekistánu“ – je to Islam Karimov a rozhodně si v ničem nezadá s ostatními „brutalisty“ ve světě.
Kdo by v sekci Současný francouzský dokument hledal českou minulost? Málokdo. Spíše nikdo. A přece jsem si právě díky filmu Slova a smrt (r. Bernard Cuau) „osvěžila“ nechvalně proslulá 50. léta, procesy s M. Horákovou, R. Stránským, Z. Kalandrou. Je obdivuhodné, jak se člověku, který žil v jiné – navíc svobodné – zemi, podařilo skrze staré záběry z výše zmíněných procesů v kombinaci s nově natočenými záběry ponuré a pusté Prahy a jejími osamělými, smutně romantickými ulicemi předat tíhu a zoufalost z doby represí a beznaděje. A ta ponurá zem, která běží v obrazech na plátně, je ta stejná, ve které žijete, a ve které si za chvíli dáte s kamarády dvojku vína na festivalovém baru a budete se svobodně bavit o filmech, které jste už zhlédli… Právě zde mě skutečně dusil děs z možnosti absolutních zvratů, které dějiny tvoří bez zeptání se, často ze dne na den… Jedince se nikdo neptá. A nemusíme takové příběhy hledat daleko, stačí dobře znát minulost své vlastní země. Claude Lanzmann, který film sestříhal, dokončil a zároveň na festivalu představil, řekl, že tento dokument jedné etapy stál režiséra B. Cuaua život. Nejhorší na tom je, že mu to i věřím. Jeho myšlenky, které film provázejí, jdou tiše za vámi jako němé postavy lidí, za které on tímto snímkem promluvil.

A pro to, aby ani nejmladší generace nezapomínala na své kořeny a minulost, existuje velmi důležitá část Jednoho světa : Jeden svět na školách. Studentům a žákům je věnována řada aktivit – filmové kluby, literární, fotografi cké či výtvarné soutěže a další projekty. Ředitel Karel Strachota k tomu, jak mládež na projekt reaguje, dodává: „ Žáci často říkají, že vůbec netušili, k jakému bezpráví u nás v nedávné minulosti docházelo. Svědectvím o metodách výslechů, týrání vězňů, podmínkách v lágrech, perzekuci nevinných lidí jsou zasaženi… Ti, kteří takovou zkušenost skrze filmy a diskuse získají, už asi nebudou říkat, že komunismus bylo období vyznačující se nedostatkem banánů.“ K tomu bych dodala, že výše zmíněné je též svědectvím o tom, jak moc současní rodiče nechtějí zatěžovat sebe, natožpak své potomky něčím tak zbytečným jako je nehezká politická minulost.

Jeden svět si v Praze a České republice defi nitivně vydobyl své stabilní festivalové místo, obhájil formu, téma, ideu… Novinkou jsou světové ozvěny festivalu pod záštitou ministra zahraničí Karla Schwarzenberga.
Co velmi cením, je fakt, že i po deseti letech festival stále dává 100 % divákovi. Samozřejmě sem tam dochází k „provozním i lidským chybám“, ale není těžké poznat, že Jeden svět připravují lidé, kteří jeho poselství věří. To jediné se totiž nedá nijak „ošulit“.

Pro ty, kteří chtějí o festivalu získat více informací (včetně archivace ročníků minulých) jsou k dispozici stránky WWW. JEDENSVET. CZ Nově fungují též stránky Jednoho světa na stále vyhledávanějších serverech www. MySpace.com a www. YouTube.com, kde se můžete účastnit debat/blogů a získávat nejčerstvější informace po celý rok.

***

Vítězové jednotlivých kategorií pro 10. ročník Jednoho světa :