Je romská literatura dost dobrá?

V posledním desetiletí své nenápadné, avšak vytrvalé existence se romská
literární tvorba, reflektovaná dlouho především romisty či proromsky
orientovanými nadšenci, stává předmětem zájmu též mezi kritiky a recenzenty
literatury „an sich“. Jejich východiska se různí od co nejvstřícnějších až po
„odvážně“ kritická. Za touto škálou přitom zhusta pozorujeme napětí mezi úsilím
být maximálně otevřený vůči jinakosti a rozhodnutím nenechat se unést snahou o
politickou korektnost.

Tyto postoje pak ústí do rozpaků, jak k danému dílu přistupovat a jak
naznačit, že se kritikovi prostě nelíbilo, protože mu nepřišlo „dobré“. Ti
„vstřícní“ následně píší o osobitosti, pitoresknosti či autenticitě romského
psaní, případně se pokoušejí romskou literaturu obhájit různými srovnáními
napříč časem či kontinenty. Ti „objektivní“ spíše zdůrazňují autorskou naivitu,
sentimentalitu a další charakteristiky, které jsou pro literární díla 21.
století obecně pokládány za výraz neumětelství či kýče, a mezi řádky prozrazují
shovívavý úsměv.

Zájem o literaturu psanou Romy, zájem najít k ní klíč však přetrvává navzdory
obojímu. Málokdo mezi čtenáři z neromských řad patrně vládne romským jazykem
natolik, aby si mohl vzít za vodítko často opakované ujišťování Mileny
Hübschmannové, patronky romské literatury v Česku, že kvalita mnohých autorských
textů má těžiště v jejich krásné bohaté romštině. Nezbývá tedy, než hledat
kritéria jinde – tím spíš, že mnoho textů romských autorů z ČR je napsáno také
zcela běžnou a nebohatou češtinou či slovenštinou.

Hledá se romský Dostojevskij

Nejsnazší je to s těmi texty, které jsou s většinovou literaturou srovnatelné
bez hlubšího promýšlení, tzn. jsou jim dostatečně podobné. Snadno přístupná jsou
humorná vyprávění; vtip totiž nutně vede k pointě, a výstavba textu tedy
odpovídá pětičlennému aristotelovskému rozvržení od úvodu přes zápletku až k
jejímu vyvrcholení, kterým je většinový čtenář sycen už od školních hodin slohu.
Navíc romští autoři, kteří se humornému žánru věnují (např. Andrej Giňa: Bijav,
Gejza Horváth: Trispras anebo Irena Eliášová: Naše osada) se nezřídka ironicky
strefují i do vlastních řad, a poskytují tak neromskému čtenáři ne snad
uspokojení, ale bezpochyby určité uvolnění, úlevné vysvobození z pasti
interetnické nervozity.

Dále se oceňuje vyšší míra autorského vkladu, volba tématu rezonujícího též
většinovou společností či schopnost složitějšího kompozičního postupu: prokázalo
to všestranně kladné přijetí prvotiny Romana Eröse Cadík, jež zahrnuje všechny
tři předpoklady. To celé ovšem přivádí k otázce, zda má být romské tvorbě
přiznána hodnota jen tehdy, když tak či onak naplní zažité očekávání. Americký
spisovatel Saul Bellow údajně pravil o Zulech, že „až napíší nějakého
Dostojevského, rádi si ho přečteme“; Veija Baltzara, romského spisovatele z
Finska, se prý otázal jeden literární kritik, „kdy vy Romové napíšete svůj
národní mýtus?!“ Musí tedy romská psaná tvorba svou hodnotnost teprve projevit a
dosavadní texty jsou jen jakýmisi přípravnými pracemi? A neznamená volání
neromských recenzentů po „národním mýtu“ či „romském románu“ nevyslovenou
podmínku, že romskou literaturu lze uznat za hodnotnou, teprve až nabude známou
podobu, sdílející hodnoty většinové?

Pokud přistupujeme k romské autorské slovesnosti z těchto pozic, je zřejmé,
že se rozpakům mnohdy nevyhneme. Dlouhá řada děl romských autorů (z Česka i
ostatních zemí) je žánrově neurčitá, postrádá pointu, překypuje sentimentalitou
a nabádavostí, syžet i fabule jsou až příliš známé a vyústění černobílé,
vyprávění je rozvleklé, a nadto jím nejednou přeznívá tón obrodného apelu,
znějící uším majoritního Středoevropana přinejmenším anachronicky.

Do obecného literárního kánonu se zkrátka zdají být nevřaditelné. Dáme do
závorek prozatím možnost kánon prostě rozšířit – dříve či později, zdá se, k
tomu stejně dojde, či snad už pozvolna dochází, stačí se podívat na stoupající
přitažlivost tzv. postkoloniálních přístupů, jež místo požadavku na „čistou“
tradici včleňují kulturní jevy bez přísné hierarchie v jejich nejpestřejší
různosti. Většina romských autorů na vstup do obecného kánonu totiž vůbec
neaspiruje: sami se velmi často ani nepovažují za spisovatele – slovy průkopnice
romské literatury v Česku Tery Fabiánové „jen si tak říkají, co by chtěli“.
Kulturní kontext i určení těchto textů jsou prostě jiné.

Smrt orální slovesnosti

Romská literatura vzniká v situaci, kdy s romskou tradiční kulturou, způsoby
obživy či životním stylem postupně odumírá též tradiční orální slovesnost.
Existence psané tvorby pak mj. dokládá, že se mnozí Romové nepoddávají
asimilačnímu tlaku – ať už cílenému, jako tomu bylo v minulosti, nebo tomu, jejž
působí všudypřítomné rozkladné principy konzumní společnosti –, že hledají i ve
změněných podmínkách své skupinové sebeurčení a že se snaží dorovnat krok se
svým okolím: vyjádřeno terminologicky, že se jako skupina „obrozují“, jak se
obdobným procesům říkalo před dvěma sty lety, či emancipují, jak se říká dnes.

„Psát literaturu“ tradiční romské kultuře samozřejmě neodpovídá, tak jako to
neodpovídá žádné jiné orální tradici. Tato nová romská kultura se rodí, řečeno s
Arnoštem Gellnerem, z pouhé vzpomínky na tu dřívější. Přesto je folklorní
tradice pro romskou literaturu „vzpomínkou“ rozhodující.

Generace nejstarších romských autorů v 70. letech 20. století ji zakusila
ještě živou, jejich rodiče, příbuzní či oni sami byli zdatnými vypravěči. Zato
nejednou postrádali institucionální vzdělání, které by jim zprostředkovalo
hlubší znalost většinové literatury, a tedy literární vzory.

Zatímco česká, slovenská, německá literatura 20. století má za sebou celé
epochy trvání, ta romská vzniká bez precedentu, bez paměti, pouze ze zkušenosti
s folklorní tvorbou a jejím fungováním v rámci komunity. Po průlomovém zjištění,
spojeném s prvním romským periodikem u nás Romano ľil (1970–1973), že v romštině
lze psát, počínají romští autoři psát téměř horečnatě a téměř cokoliv.

S jistými výkyvy pak tento zápal přetrvává až do nedávné doby. Teprve v
posledních letech pozorujeme na jedné straně útlum romské literární produkce
(daný patrně také zánikem některých periodik, a tím omezenou možností
publikovat), na straně druhé profesionalizaci některých literátů, tzn. to, že
tvoří cíleně, promyšleně, udržují vazby s nakladatelstvími či editory,
systematicky vystupují na veřejných čteních apod.

I většinová společnost už tak má jisté povědomí o Erice Olahové, Iloně
Ferkové či Emilu Cinovi. A nelze přehlédnout autory nové, objevující se zdánlivě
„odnikud“ a píšící jinak a z odlišných důvodů, a tak lze o nich jen s výhradami
vyslovovat stejná tvrzení jako o jejich starších kolezích – to platí třeba o
zmíněném Romanu Erösovi nebo o Ivetě Kováčové. Přesto lze v tomto množství
vysledovat dva okruhy, z nichž první se pokouší, zjednodušeně řečeno, „tradici
uchovat“, kdežto ten druhý „tradici rozvinout“.

Na rozcestí

K prvnímu okruhu můžeme řadit texty přímo navazující na folklorní předlohy.
Jde o početné zápisy lidových pohádek i pohádky autorské, vzpomínková vyprávění,
rodové historky. Tyto žánry jsou pro romskou literaturu velmi typické, a to i za
hranicemi Česka: podobu vzpomínkového vyprávění má například kniha rakouské
Romky Ceiji Stojky Žijeme ve skrytu o zážitcích z koncentračních lágrů, dětské
knížky o malé Katici švédské Romky Katariny Taikonové nebo román Kanaďana
Ronalda Leeho Mizernej cigoš, shodou okolností tří z nemnoha autorů, kteří jsou
přijímáni i většinovým čtenářstvem.

Svým zaměřením do minulosti vytvářejí a upevňují společnou paměť, a prozatím
tak nahrazují historická bádání o vlastní minulosti. Vědecké historické poznatky
s rodovou pamětí nebo vlastní invencí mísí ve svých pracích Agnesa Horváthová
(Pal e Bari Rama) nebo Michal Šamko (Košiben či Papuskeri paramisi), jiní
autoři, například Margita Reiznerová, přicházejí s autorskými legendami o původu
a osudech Romů (Romano gendalos). Další zapisují své vzpomínky na Vánoce, na
prarodiče, na život ve slovenských osadách, odkud přišly jejich rodiny, na
postavy, se kterými se v životě setkali. Tyto zápisy jsou převážně určeny snahou
„udržet paměť“, nikoliv „vytvořit literární text“, není rozhodující osobitost či
míra stylistické invence, ba naopak – stejně jako ve folkloru sledujeme sklon ke
schematičnosti, opakování. Důležité je spíš, nakolik „věrně“ autor téma podává.

Druhým okruhem rozumíme díla, v nichž převládá morálně nebo etnicky obrodný
apel, jako jsou starší prózy Ilony Ferkové, tvorba Olgy Giňové, Jany Hejkrlíkové
nebo poezie Janka Horvátha. Předmětem těchto textů bývá hledání romské identity,
poměřování se s okolním světem, stanovování hodnot a podstaty romství. Je
přirozené i logické, že se autoři snaží tuto nově nalézanou romskou identitu
představit co možná v pozitivním, přitažlivém, přesvědčivém duchu – jinak by pro
ni své čtenáře sotva nadchli.
Nejlépe se pak krása takto pojatého romství odráží na negativně či ironicky
zobrazeném „gádžovství“: romská tradiční etika, rodinné hodnoty, hudba nebo
životní styl bývají v těchto textech poměřovány s neromskými a Romové obvykle z
tohoto střetu vycházejí jako vítězové, případně jako ti „stejně dobří“
(například v básnických vizích Vlada Oláha nebo Janka Horvátha, kdy Romové a
„bílí“ docházejí harmonického bratrského soužití). Obrozující se společenství se
totiž emancipuje nikoliv ve vzduchoprázdnu, ale od společenství jiného,
dominantního. Chce být stejně „dobré“ jako ono – jenže svým vlastním způsobem. A
k tomuto paradoxu se přidává druhý: právě proto, že se emancipující se strana
snaží od té dominantní odlišit, je s ní vázaná v určujícím zrcadlovém vztahu;
proto také badatelé hovoří o identitě jako o záležitosti dialogické, založené na
principu akce a reakce.
Vidíme, že spíše než kvality literární se dostává do popředí to, jak texty
„fungují“ v daném společenství. Ostatně i neromskému čtenářstvu, jak také
prozrazují mnohé recenze, jde spíš o to, že tu nebo onu povídku či sbírku napsal
Rom (tedy o záležitost sociální), než o to, co v ní stojí psáno (tj. o
záležitost literární).

V romském prostředí pak sledujeme např. kolem jednotlivých periodik nebo
nakladatelství ohniska novodobého veřejného života, kde autoři a jejich čtenáři
prostřednictvím literatury komunikují o věcech, které se jich týkají, stanovují
jim hranice, vynášejí soudy anebo se prostě baví – podobně jako při vyprávěcích
sešlostech v době, kdy folklorní tradice a starý způsob pospolitého života byly
ještě živé. Kromě těchto funkcí – nazvěme je s folkloristy funkcemi zábavními,
informačními, funkcemi předávání tradice, udržování pospolitosti a sociální
kontroly – má romská literatura také další úkoly.

Její zasazení do proudu emancipačních aktivit s sebou totiž nese potřebu
dorovnat krok s kulturou okolní společnosti, a to co nejrychleji a nejúplněji.
Proto se setkáváme s tím, že se v publikaci, která zpočátku vypadá jako básnická
sbírka, najednou objeví příležitostné veršování, historizující pojednání nebo
novinový článek (to je mj. případ poslední sbírky Janka Horvátha O verdan le
grajenca džal); proto v romských časopisech často obtížně rozeznáváme, co je
publicistický text, co jazykověda, co etnografická črta a co text beletrický, co
poezie a co próza. Tento „funkční synkretismus“, jak tento jev v souvislosti s
českým národním obrozením nazval literární historik Vladimír Macura, je pro rané
fáze emancipačních procesů velmi charakteristický a spojuje romskou literaturu s
obrozenským písemnictvím českým (anebo třeba sámským či maorským) mnohem úžeji
než nahodilá srovnání typu „Ilona Lacková je romská Němcová“, s nimiž se můžeme
setkat v neromském tisku a která těží z neobjevného postřehu, že Lacková i
Němcová psaly pohádky.

Nedůvěryhodná

A ještě na okraj: jak by většinový čtenář hodnotil dejme tomu „chytráckou“
povídku Pal o duj bibija Heleny Demeterové, kdyby ji dostal do ruky řekněme jako
autentický výtvor paraguayské slovesnosti? Odhaduji, že by uznale pokýval hlavou
a šel by text doporučit svým známým. Možná totiž nedůvěřivý postoj, jejž
většinová společnost k Romům obecně má, poznamenává i její přístup k romské
psané tvorbě.
A znova na okraj: škola, redakce časopisů, rozhlasu a televize, editoři knih a
literární myslitelé za většinového čtenáře dlouhodobě činí výběr textů, které se
pak berou jako vhodné čtení. O textech, které zapadly, běžný čtenář neví, a tak
může nabýt mylného dojmu, že jeho vlastní tradice produkuje jen díla vysoké
kvality. Kdo by se však dnes nechal unést třeba naprosto nudným a kýčovitým
dramatem Francesca di Rimini, jehož autorem je tolik ceněný Jan Neruda? Romská
literatura se rodí „v přímém přenosu“, její „Francesky“ ještě nebyly upozaděny,
a tak jsou i více na očích.

A do třetice: současnému většinovému čtenáři s jeho intelektuálním odstupem
přijde nemístné, či dokonce směšné, opěvá-li dnes spisovatel svůj jazyk nebo
dojme-li se happyendem. Je pravda, že značná emocionalita patří k výrazovým
prostředkům i u těch nejznámějších a většinovou společností nejuznávanějších
romských autorů, jako jsou Menyhért Lakatos z Maďarska nebo Matéo Maximoff z
Francie. Jenže i toto citové zaujetí má v obrozenském procesu své místo: už
proto, že samotná snaha udržet a uhájit menšinové společenství, kulturu, jazyk
je věc veskrze nepraktická a má opodstatnění jedině v rovině ideálu, tvořivosti
a lásky. Je to hodně, nebo málo?