Jakou známku dát xenofobní studentce? Případ rasismu na jedné pražské vysoké škole.

Příběh o tom, jak je v akademické obci jednoduché mluvit o rasismu u tabule a jak těžké je se s ním vypořádat uvnitř samotné školy. Autorka si nepřeje identifikovat školu, na níž se kauza odehrála. Podepisuje se proto pseudonymem a fiktivní je i jméno studentky.

Studenti vysokých škol se hodně věnují tématu rasismu. Když se pustíte do vyhledávání, tak jen v jednom univerzitním katalogu najdete 853 závěrečných prací se slovem rasismus v názvu. Představte si kolik bakalářek a diplomek je věnováno přidruženým tématům jako uprchlíci či inkluze po celé České republice. Z vnějšku akademická obec vypadá jako hrad tolerance a studenti jako pevní strážci multikulturalizmu. Avšak jedna věc je psát o rasismu a druhá věc je aktivně proti němu zasahovat, když jeho zdrojem jsou sami studenti či lektoři.

Otevřeně xenofobní výroky studentky 1. ročníku bakalářského programu nedávno zaskočily vyučující a vedení jedné vysoké školy v Praze. Sledovali jsme dva měsíce vývoj celé kauzy, abychom mohli pochopit, jak konkrétní škola reaguje na nepříjemnou výzvu rasismu ve svém nitru.

Studentka: Stereotypy platí – „všichni Židi kradou“.

Na konci semestru se ve třídě probíralo téma ideologií. Pro ilustraci síly ideologie lektor vybral příklad povalečné vlny vyloučení členů vedení polské komunistické strany na základě židovského původu. „I přes výraznou antisemitskou linii strany zůstávali vyloučení členové stále věrní stalinské ideologii,“ mínil lektor. K tomu se přihlásila jeho studentka Anna s komentářem, že se Stalin musel zbavit Židů z vedení strany, protože oni kontrolovali polskou ekonomiku. „Židi po válce nepředstavovali žádnou silnou ekonomickou jednotku, protože jejich majetek byl rozkraden a převážná většina zahynula ještě za války,“ reagoval lektor, ale na další rozpravu už nestačil čas.

Pandořina skřínka se otevřela příští hodinu, kde Anna pokračovala v tónu, že “všichni Židi kradou” a že “Židi vždycky chtějí ovládat organizace nebo struktury ve kterých jsou, a Ruské dějiny jsou tomu důkazem.” Zdrojem těchto představ byla podle Anny existence stereotypů o Židech a rozpravy mezi ní a její matkou-historičkou. Tady je potřeba dodat, že Anna pochází z rodiny přistěhovalců z Ruska, a žije v Praze již delší dobu. Podle Anny stereotypy nemůžou vzniknout bezpředmětně. A dodala, že to je něco podobného jako stereotyp o láskyplném vztahu mezi Rusy a alkoholem. Šokovaný lektor se pokusil ironizovat a zeptal se jí, jestli ona jako Ruska také má problém s alkoholem. Anna odrovnala lektora s tím, že s alkoholem měla problémy v minulosti, takže podle ní stereotypy fungují.

„Studenti ve třídě na její výroky reagovali málo a bez zájmu. Přihlásili se dva studenti, kteří oponovali, že říká nesmysl,“ popisuje lektor. Pasivitu studentů vysvětluje tím, že se to odehrálo na poslední hodině a o přestávce, a časový prostor pro reakci byl omezený.

„Mám část rodiny ve Spojených Státech a musím říct, že tam by Annu vůbec nepochopili,“ říká lektor – „Podobné stereotypy o Židech a penězích nejsou za oceánem rozšířené. Tam je například velice silný stereotyp o příliš pečlivých židovských matkách.“

Jakou známku za obhajobu Stalina a nacistů?

Společně s problémem rasistických výroků bylo potřeba vyřešit udělení známky. Lektorovi se ozvali další kolegové, že i na jejich hodinách zazněly podobné výroky od stejné studentky. V jedné hodině Anna vysvětlovala „racionalitu“ holocaustu tím, že nacisti zaútočili na židovskou populaci, protože ona "ničila" německou ekonomiku. Na jiné hodině okomentovala stalinské represe v tom smyslu, že “tak lídr v těžkých časech musí konat”. Tato směs výroků byla už poněkud za hranicemi „běžného rámce“ xenofobie a pohybovala se v rovině morální deviace mladé dívky.

Ve statutárních dokumentech školy nebylo žádné pravidlo, které by mluvilo o zodpovědnosti za xenofobní chování. Byl to první případ tak otevřené xenofobie, co lektoři a vedení školy pamatovali. Proto se rozhodlo o ustavení jednorázové disciplinární komise, která bude složená z prorektora, představitele senátu a děkana jiné fakulty. K zasedání došlo měsíc a půl od zmíněné lekce. Ještě před konáním komise se názory akademiků značně lišily.

1. Větší část lektorů chtěla studentce dat první varování. Nechat ji přes léto sepsat esej na základě seznamu 10-15 knih o vzniku antisemitismu a stereotypů. Z toho ji udělit známku za kurz. Kladl se důraz na úkol školy pokusit se Anně “otevřít oči”, pochopit mylnost svých představ pomocí vědeckých argumentů. K tomu se klonil i samotný dotčený lektor. Lektoři připouštěli, že její chování je jakousi prohrou školy, která nedostatečně dobře vysvětluje studentům přístupy ke zkoumání společností a oni nadále žijí ve svých dogmatech.

2. Druhá část lektorů si přála Annu vyloučit ze studia, protože člověk s podobnými názory na univerzitu nepatři. Varovala, že pokud jí škola umožní studovat dál, může to být vyhodnoceno jako alibismus, či dokonce ztotožňovaní školy s jejími názory.

3. Třetí skupina  zastávala názor, že škola se tím vůbec nemá zabývat. Celá situace není předmětem disciplinární komise, ale Policie ČR. Studentka porušila články 198, 355 a 356 Trestního zákona. V tomto případě nelze hovořit o jakékoliv akademické svobodě, protože ta nepřijímá ospravedlňování masových vražd. Navíc v policii s podobnými kauzami pracují připravení odborníci. To potvrdila i Židovská obec, na kterou se škola obrátila v prvních dnech kauzy. „Přijde mi, že se jedná o psychopatku, která ráda provokuje svými výroky a manipuluje okolím,“ – říkal jeden z oslovených lektorů – „Žádná dodatečná literatura ji nepřesvědčí, protože je to dospělý člověk. Mělo by to možná vliv, kdyby jí bylo 15 let, ale už ne teď. Psychopati rozumí jen přísným pravidlům, jinak řečeno – zákonům. Škola jí musí jasně dát vědět, že to, co udělala, je ilegální.“

Zabýval by se tím někdo, kdyby šlo o Romy?

Anna byla v den slyšení nervózní. Odvolávala se, že si již nepamatuje, co konkrétně v hodinách řekla. Bránila se, že pokud se dopustila podobných výroků, tak jen kvůli jazykové bariéře. Vysvětlovala, že jejím cílem bylo říct spolužákům, jak to viděli nacisté a komunisté, a určitě to nevyjadřovalo její názory. Má židovské kamarády a dokonce část rodiny žije v Izraeli. Vše, co se stalo, považovala za nešťastnou náhodu kvůli jazykovému nedorozumění. Byla ochotna se za to omluvit.

Zajímavým zjištěním bylo, že Anna vidí společnost rozdělenou do etnických skupin, a ne jako společenství jednotlivců. Anna mluvila o tom, jak „uvažují Rusové“, jak „spolupracují Židé“. Snažila se přesvědčit komisi, že za její výroky může částečně i dětství v Rusku, protože tam podle ní těmito stereotypy nikoho nepřekvapí. Vyšlo najevo, že vlastně pro ni není jiná cesta pro vnímání světa než „zaškatulkování“ lidí podle původu. Bylo cítit, že špatně odděluje pojetí patriotizmu od xenofobie.

Komise rozhodla, že Anna musí poslat otevřený omluvný dopis nejen lektorovi, ale i všem spolužákům. Také musí na podzim absolvovat dodatečný kurz o problematice rasismu na stejné fakultě. Komise varovala Annu, že příště v podobné situaci škola bude rovnou kontaktovat policii. Známka za kurz jí byla udělena nezávisle na celé kauze podle semestrálních výsledků. Pro samotnou školu komise doporučila revidovat stanovy, kde má být jasně napsáno, že vysoká škola nepřijímá xenofobní chování studentů a lektorů. Tento návrh bude projednávat akademický senát na podzim.

„České školství je málo citlivé na rasistické výpady studentů, případně lektorů. Často se taková věc k žádné komisi nedostane, protože se nad hloupostí lidí jen mávne rukou,“ řekl prorektor školy členům komise. Dodal, že by byl rád, pokud by se případy rasistického chování či komentářů na půdě škol braly stejně vážně, nezávisle na tom, jestli se týkají Židů, Romů či jiné národností.

Členové komise souhlasili, že je v tom určitá disproporce kvůli citové otupělosti společnosti v otázce Romů. Prorektor je na závěr požádal, aby se vážně zamysleli nad tím, zda by se podobná komise sešla na popud lektora či spolužáků, kdyby si student dovolil říct stejné věci o Romské či jiné národností, a ne o citlivém tématu holokaustu“.