Jak se žije na Slovensku

Vždy, když člověk vytáhne paty ze své rodné vísky, je to dobré minimálně z jednoho důvodu. Může porovnávat. Najednou zjistí, že věci, které se mu zdály nezměnitelné, jinde změnit dokážou. Věci všední a automaticky přijímané získají znovu na ceně. Prázdniny jsou ideálním obdobím pro takové malé i velké toulky po světě.

Se spolužáky z romistiky jsme se rozjeli na východní Slovensko, do oblasti mezi Košicemi a Prešovem. Někdy nám skoro připadalo, že jsme na konci světa. Jistě proto, že sami žijeme ve velkém městě, v našich představách je nám život na vesnici skoro stejně vzdálen jako život na Marsu. Ale nebylo to tak zlé. Starosta vesnice, která čítá 1100 obyvatel, z čehož 800 je Romů, se snaží, aby dostupnost do míst, která poskytují pracovní nabídky, byla dostatečná. Několikrát denně vyjíždějí a přijíždějí autobusy směrem Košice i Prešov.
Musí se ale dotovat z obecního rozpočtu. Výsledkem je, že většina obyvatel slovenského původu práci má. Silným poskytovatelem pracovních nabídek je ocelářský podnik Košice Steel, ale i samotné historické město, kde panuje čilý turistický ruch a duch učený (zde je množství fakult, například několik bohosloveckých). I do univerzitního města Prešova, tradičního města obuvi a textilu, dojíždí dost lidí za prací nebo za vzděláním.

Díky ochotě pana starosty jsme byli ubytováni ve škole, vlastně v takové malotřídě pro šičky a šiče zřízené pro ty studenty, kteří mají základní vzdělání a zatím nestudují střední školu. Žáků do tohoto dvouletého kursu nastoupilo původně na čtyři desítky, po prázdninách do druhého ročníku jich postoupí sedmnáct. Motivace byla i finanční. Za dobrý prospěch na vysvědčení může rodina žáka získat i 2000 korun. Problémem se ukázal být zvolený obor, neboť talent a skutečný zájem k jeho studiu v sobě objevilo jen pár dětí. Navíc je to obor, jehož absolventi v současné době nacházejí uplatnění zřídka. Dva učitelé v předdůchodovém věku, zvyklí na pedagogické postupy, které jim umožňovala velká oděvní učiliště, se jen těžce orientují v komunikaci s tak problémovým studentstvem, jakým jsou mladí Romové. Děti, jejichž úmysly zatím nepřekročily hranice kraje, děti s velmi podobnými představami o své životní perspektivě, jaké mají jejich rodiče. Vesnice se dělí na část slovenskou a dvě romské osady, které se nazývají horní a dolní. Samozřejmě, že určitá řevnivost mezi těmito osadami je. Ti z horní říkají, že jsou na tom lépe, a opačně. Ale není to nic fatálního, o čemž svědčí večery v jediné hospodě ve vesnici, kde se scházejí muži z obou osad i Slováci. Obyvatelé vesnice respektují svůj klid, chcete-li to tak nazvat. Děti Romů nejsou zvyklé žít mimo své území, a ty slovenské by se do osady nevydaly. Jsou i výjimky, romský kluk hraje se Slováky po večerech na ulici fotbal, slovenští sourozenci mají mezi dětmi z osady kamarády a navštěvují je.

Společným místem je řeckokatolický kostel. Při nedělních bohoslužbách zde získala prostor ukázat své hudební nadání romská děvčata. Přes den chodí nezaměstnané ženy a muži do vesnice vykonávat veřejně prospěšné práce. Jsou-li posuzovány jako osoby v hmotné nouzi, mohou tak získat aktivační příspěvek 1700 Sk, který podle ministerstva práce, sociálních věcí a rodiny SR v případě dlouhodobé nezaměstnanosti motivuje, aby se lidé bez práce spolupodíleli na řešení své sociální situace a aktivně hledali uplatnění na trhu práce, zvyšovali si kvalifikaci a zručnost tím, že například vykonávají práce ve prospěch obce nebo dobrovolnické práce, třeba uklízení komunikací, a to čtyři hodiny denně. Podle valorizace životního minima, která platí od 1. července 2006, má čtyřčlenná rodina s nízkými příjmy nárok na životní minimum ve výši 13 000 Sk. Lidé v České republice možná stále žijí v představě, že mají vyšší platy a kupují levnější zboží, než je tomu na Slovensku. My jsme se ale přesvědčili o tom, že úroveň cen i výše platů vychází téměř nastejno. Ženy, kterým skončí mateřská dovolená a nenastoupí do práce, aktivační povinnost nemine. Někdy maminky doprovázejí děti, které nemá kdo hlídat. Ve vesnici je mateřská školka, ale za tu se platí, a tak ji romské matky nevyužívají. Je zde i škola, bohužel v ní nastává postupná segregace, neboť slovenští rodiče dávají své děti raději jinam, i když pak musí dojíždět. V lepším případě je důvodem snad obava z nižšího standardu poskytovaného vzdělání, který nastává, koncentrují-li se ve třídě méně zdatní žáci. S dětmi z horní osady jsme strávili poměrně dost času. Přesvědčily nás o tom, že jsou zdatné a nezaleknou se nějaké té boule či šrámu a větve a koruny stromů jsou jim věčnou výzvou. Jejich přízeň byla stálá, což částečně přikládáme prázdninovému času a obvyklé bezprizornosti při trávení volna, ale i tomu, že jsme pro ně představovali tak trochu výjimečný vzorek gádžovstva. Co to je za gádže? Zkouší mluvit romsky, mluví česky, hrají si s námi, chodí do osady. A tak nás ráno děti budily a večer nám přály dobrou noc a my jsme si začali zvykat na to, že jsme tak trochu náhrada mateřské školky. Tu jsme rozdali barevné křídy a pozorovali, jak se asfaltová cesta v osadě mění v galerii, tu fixy a papíry, které se za chvíli plnily stromy s třešněmi – spolu s chozením na jahody do lesa jsou třešně hitem zábavy těchto dětí.

Děti neuměly poslechnout, naše příkazy pro ně znamenaly asi tolik jako život žáby vylovené v potoce. Když jsme soutěžili kdo dál, kdo rychleji, nerespektovaly pravidla, touha vyhrát byla silnější. Jen silnější přežije, chtělo se říct při pohledu na tu dravost a investovanou energii. Trochu nezvyklé pro nás bylo pozorovat postižené děti mezi těmi zdravými. Jako by ani nějaký handicap nepociťovaly, byly součástí celku a žádné z dětí jim nedávalo najevo, že jsou snad něco méněcenného. A kdyby je snad někdo chtěl ohrožovat nebo se jim vysmívat, bránily by je. Děti neuměly poslechnout. Sami rodiče nám přiznávali, že nejsou ve své výchově důslední: „Copak můžu tlouct vlastní dítě? Vždyť jsem jeho matka. Když mu mám nabančit, zároveň bych ho chtěla hned utěšovat.“ Matky mají své práce dost, při vyšším počtu dětí se mezi sporákem a valchou (v osadě se teprve instaluje vodovod; pro vodu na praní, mytí, vaření se chodí ke studni) nezastaví, proto je ve výchově často zastupují starší děti, převážně dcery. Většinou nemají jinou perspektivu, než že se vdají a budou vychovávat děti, tak jak to viděly doma. Některé matky si ani nepřejí, aby od nich jejich děti odešly do světa. Mohou se tam přeci zkazit, může jim být ublíženo, a kdo jim ve stáří bude oporou? Je to škoda, neboť mnohé jsou nadané a ve škole se dobře učí. Otcové přes den pracují v okolních vesnicích či městech na stavbách. „Budem murárom,“ je nejčastější odpověď kluků na otázku, čím by chtěli být, až vyrostou. Někteří směle prohlásí, že půjdou do Belgie či Holandska. Jet vydělávat do ciziny je totiž trend dospělých mladíků, kteří nevidí v životě v romské osadě svou perspektivu. Děti žijí svými hrdiny ze seriálů (tak trochu paradox, vodovod chybí, kanalizace je pouze povrchová, ale na domech jsou připevněné satelity a hifi věže vyhrávají hity v romštině), znají jména hvězd R’n‘B a rapu. Ale když se jich zeptáte, kam by se chtěly v životě podívat, odpoví, že do Prešova, v lepším případě Bratislavy, i názvy těch cizokrajných, výdělek skýtajících zemí Belgie a Holandska, se od nich dozvíte. Ale kam se ve svém životě opravdu dostanou, bohužel asi neovlivní. Okolnost, že se narodily v osadě, je skutečně do značné míry determinující. Jsou tu přitom pěkná kvítka, která budou ráda, když pro svou neposednost dochodí základní školu. Ale jsou tu i talenti, kteří skládají básně či si píšou povídky v romštině.

Starosta obce se snaží, vesnice byla dokonce jedna z těch, které dostaly z evropských struktur peníze na provoz komunitního centra. Na přípravu programu kroužků pro děti či vzdělávacích aktivit však chybí lidé i peníze. Romové se snaží, ale zdá se, že jim přeci jen chybí když už ne vzdělání, tak zkušenosti. Z projektů, které letos přihlásil vedoucí komunitního centra do grantové soutěže, žádný neuspěl. Jestli někdo ze čtenářů někdy podával nějakou žádost o grant, snad se ani nepodiví. Laťka je vysoko. Jak se říká, každá ves, jiný pes. Představili jsme vám jednu s docela dobrou životní úrovní, kde se děti brzy zašpiní od her v prachu cesty, ale mámy je stejně druhý den mohou obléknout do nového. Snad nedošlo v naší reportáži k bagatelizaci, snad byl zároveň načrtnut obrázek toho, jak se žije na