Gyulla Banga k Roma Pride: Pochod romské hrdosti nebo laciný cirkus?
Letos jsem na Roma Pride stejně jako loni chyběl. Stejně jako stovky dalších
pražských Romů, kteří by zcela logicky měli mít početnou převahu nad ostatními
Romy z jiných koutů Čech.
Otázkou je, proč nepřišli? Věděli o tom vůbec? Nebo naopak, věděli, ale nepřišli, protože je jim to prostě ukradené? Těžko říct, lze ovšem předpokládat, že o tom spíš informováni, minimálně formou sociálních sítí, byli.
Netuším, kolik nás v Praze žije, ovšem mohu v poklidu sdělit, že pokud se koná
nějaká dobrá akce, sejde se lidí celkem dost, rozhodně více, než pár desítek
lidí, kteří se letošního pochodu zúčastnily.
Vrátím-li se časem o několik měsíců zpět, vzpomenu si na akci zvanou Prague
Pride. Tisíce lidí v ulicích, nevídaná mediální kampaň a hlavně, podpora od
heterosexuálů jako hrom.
Proč je to u Roma Pride jinak? Kde jsou ti lidé, proč také nadšeně do kamer
neříkají, že člověk je člověk a neřeší, zda je někdo černý nebo oranžový? Proč
na Prague Pride dorazí patnáct tisíc lidí a na romskou akci dvě nebo tři stovky?
Že by to bylo organizátory? Tomu příliš nevěřím. Pokud by to byla dobrá akce, lidé
by to neřešili. Příklad. Nejvíc lidí bylo na koncertě skvělé kapely Terne Čhave na Staroměstském náměstí, která letošnímu Roma Pride dominovala.
Určitě tam nikdo neřešil, kdo je pozval.
Pokusím se teď vysvětlit, proč osobně příliš tyhle akce nemám v oblibě.
Upozorňuji, je to jen a pouze můj osobní názor a pohled.
Tímto pochodem si prý máme uvědomit, že jsme Romové a že jsme na to hrdí. To je pro mě naprosto směšné, protože toho jsem si vědom minimálně od mateřské školky. Nikdy jsem se za svůj původ nestyděl a ani by mě to nenapadlo. Jsem především člověk a, jako každý, nejsem dokonalý a mám nějaké vady na kráse.
Tímto pochodem si prý máme uvědomit, že jsme Romové a že jsme na to hrdí. To je
pro mě naprosto směšné, protože toho jsem si vědom minimálně od
mateřské školky. Nikdy jsem se za svůj původ nestyděl a ani by mě to nenapadlo.
Proč bych měl neustále někoho přesvědčovat o tom, že jsem Rom? Můj otec není
ředitel „vápenky“, tedy, jsem tmavý, většina pozná už od pohledu, že mám romský
původ. Zajdu-li si nakoupit do supermarketu kdesi v severních Čechách,
ostraha mě bude po celou dobu nákupu ochotně doprovázet a to až ke kasám, kde si
raději ještě ověří, zda mám jen zboží, které je na účtence.
Budu-li se ucházet o nájemní byt, popřípadě o zaměstnání, a představím se
do telefonu jako Dezider Lakatoš, ani není třeba druhou stranu přesvědčovat o
tom, že jsem Rom, oni mi to ihned vysvětlí. Takových příkladů bych mohl popsat ještě
několik, ale nemá to smysl. Myslím, že je naprosto jasné, co tím chci sdělit.
Kdysi, před mnoha lety, jsem byl v jednom nejmenovaném divadle, kde organizátorka
pozvala na pódium jednu romskou slečnu, které se podařilo skončit s drogami.
Vzala mikrofon a sdělila „Přestala brát a je to Romka“ a na to se ozval mohutný
potlesk.
Říkal jsem si tehdy „super, ale proč k tomu dodává, že je Romka?" A stejné to mám
s Roma Pride.
Mám pochodovat ulicí a chtít po lidech, aby mi tleskali za to, že jsem Rom a do
kamer nadšeně sdělovali, jak nám fandí? Tohle fakt nemám zapotřebí. To mohu tedy ještě pochodovat s hnědookými (jsme
přece jiní, nemáme zelené, šedé nebo modré oči), s černovlasými (to bych ale
možná neuhrál) a tak dále.
Mnohem raději budu, když nikoho nebude zajímat, jestli jsem Rom nebo Maďar a
budou se spíš zajímat o to, jaký jsem otec, hudebník, soused v domě nebo co já
vím.
U mě v domě bydlí Rusové, Ukrajinci, Asiaté, já a sousedé, starousedlíci. A
víte co? Nic! Nikoho to nezajímá – a to je dobře. Takhle by to mělo být všude.
Všichni mají rádi mojí dceru. Každý rok před Vánocemi většina sousedů přinese
několik dárků, popřejí a tak dále. A myslíte, že je to proto, že jsem já Rom?
Houby s octem! Mají nás rádi, znají dceru od narození. Vědí o mně, že jsem
hudebník, už dávno jim nepřijde divné, když za mnou chodí do bytu jiní muzikanti
(Romové, samozřejmě)a ani se nepodivují, když je občas z mého bytu slyšet pár
nástrojů.
Další kapitolou jsou některé výroky, které na akci zazněly. Konkrétně výrok
Jožky Mikera. „Dokud nebude zničen prasečák postavený na místě
romského holokaustu, nebude v této zemi tolerance. Napřed odstraňte prasečák a
až potom hovořte o ,nepřizpůsobivých,´" řekl během projevu Jožka Miker“.
Nemám v úmyslu rozebírat prasečák v Letech. Za sebe říkám, ano, je to nedůstojné
a měl by být srovnán se zemí. Ale je mi jasné, že to prostě není tak jednoduché.
Ale na druhou stranu jakoby všechny problémy stály pouze na tom, zda bude zbourán prasečák. Osobně,
se vůbec nedivím panu Růžičkovi, že chce, aby jeho pozůstalí měli klid na duši a
důstojnou památku. Jenže, někteří aktivisté Lety bohužel využívají pouze k vlastní prezentaci,
popřípadě, když se chtějí zviditelnit v médiích.
Většina úspěšných Romů, které osobně znám, je opravdu hrdá na to, že jsou
Romové. Ale zároveň jsou právem hrdí na to, že v životě něco dokázali, většinou
to samé pochopitelně chtějí po svých dětech. Nikdo nestaví své kariéry na
vepřové farmě v Letech!
A většina z nich také osobně nebyla na pochodu romské hrdosti. A víte proč? Protože
lidé, kteří je znají, jsou si dobře vědomi, že to jsou Romové, co něco v životě
dokázali. Není třeba být podnikatelem a vydělávat balík peněz. Mít práci,
vychovávat děti a chovat se normálně, to by mělo ke štěstí stačit všem.
Aspoň, že na akci hráli Terne Čhave. Nebýt toho, tak by tam hrdých Romů bylo
ještě asi o něco méně.
Romea.cz, Romano voďi nebo ROMEA, o.p.s.
