Gyulla Banga: Dnes už se nedivím, že Romové vzpomínají na „zlaté časy“

Dnes bych rád napsal pár slov k tomu, jak se dívám na polistopadový vývoj. Je
to už čtvrt století, co soudruh Gorbačov definitivně dal zelenou k likvidaci
sovětského impéria. Je-li někdo dodnes přesvědčen, že systém padl ideologicky,
nechť si tomu věří dál. Já tvrdím, že padl ekonomicky.

80. léta: Nadřazenost komunistů jsem si uvědomil ve škole

Nechme ale ekonomiku a politické přesvědčení jiným, rád bych se nejdříve vrátil
časem někam do osmdesátých let. Tehdy jsem byl malé děcko, nějak jsem
neřešil, co jsou nějací komunisté. Občas jsem sice doma slyšel věty typu „Svině
bolševický, aby je šlak trafilo“. Ale kdo tomu měl tehdy rozumět, že? Pro mě
existoval jen fotbal, který jsem hrál.

První, kdo mi dal najevo nadřazenost jedné strany, byly učitelky na základní
škole, kam jsem tehdy chodil. Přišel jsem do třídy, na sobě trikolóru s modrou,
žlutou a červenou barvou. Okamžitě do ředitelny, výslech, kde jsem to vzal. Mysleli
si, že to mělo mít rumunské symboly, což byl omyl. Dostal jsem to na fotbale a byly to nikoliv rumunské, ale sparťanské barvy.

Za tři měsíce to bylo již jinak. Ty samé, bolševické učitelky, najednou byly
největší demokratky. Až na jedinou. Naší třídní, dodnes si jí pamatuji, ta měla
odvahu! Již tehdy, ještě když režim žil nás učila, že učebnice jsou plné lží! Za
to, dodnes, respekt!

Listopad 1989: Všechno je jinak

Šli jsme na druhý stupeň. Zůstali nám staré učebnice, akorát jsme měli škrtat,
co byla lež. No, kolikrát jsem měl pocit, že už si tam snad ani nic nepřečtu,
jak bylo vše přečmárané. Učebnice ruštiny jsme ani nemuseli vracet a dostali
jsme rovnou angličtinu. Byli jsme první, kdo měl takovou vymoženost.

Samozřejmě, změnil se také celý vyučovací systém. To už jsme při hodinách
poslouchali, jak byl systém prohnilí, jak oni nemohli jinak atd. Až na jednu
maličkost. Kantoři se nezměnili. Což bylo v politice podobné, změnil se režim,
nikoliv hlavní aktéři.

Čas plynul a my jsme jako náctiletí děti pozorovali, co se vše mění. Během
měsíce se všechny ulice jmenovali jinak, včetně naší základní školy, která měla
nechutně dlouhý název. Najednou měl na sobě každý jiné hadry, nemuseli jsme mít
na tělocviku červené trenky a bílá tílka, každé auto bylo jiné. A jen tak
mimochodem, především my, Romové, jsme zaregistrovali nějaké „skíny“.

Divoká 90. léta

Skupina Orlík, pamatujete? Dnešní kouzelník Žito (Daniel Landa) křičel do kamer
„Bílá liga“ a Česká televize ho ještě dávala do hitparád! Ovlivnil tím tehdy
mnoho osob, najednou byl každý skinhead a bylo módou chodit „na cikány“.

Jak vidíte, po pár letech se toho tolik nezměnilo. Stejný scénář, jen jiní
herci. Loňské letní protiromské pochyby byly také „IN“. Akorát je nepořádá parta
volů, co nevědí, kam patří, ale legální politické uskupení.

Vůbec, celá devadesátá léta byla divoká. Drogy na každém rohu (pražské
Vinohrady, to bylo tehdy v podstatě centrum všech narkomanů), třídní rozdíly (už
jsme si nebyli všichni rovni). Kdo neměl značkové hadry, jakoby nebyl! Akorát
přece jen něco se zachovalo.

Přímý kontakt s lidmi, žádná sociální síť, mobilní telefon. Po škole ven (občas
za školu), do parku, fotbal, vypít si tajně pár piv, cigaretky, balit holky.
Žádné „šťouchnutí“ na Facebooku. Jo, tehdy jste museli holku fakt ukecat, dneska jí musíte
„upsat“.

"Zlatý komunisti"

O tom, jaké to asi bylo dříve, jsem začal poprvé uvažovat asi tak před pěti
lety. Díky rodičům. Konkrétně, otec, to byl prostě za komunistů „chuligán“.
Dnes už chápu, proč jsme nikdy neměli povinné vlajky na oknech na různé svátky.
Byl také první, kdo chodil tehdy cinkat klíči na Václavák. Pamatuji si, jak mu
tehdy babička říkala „Však, ty si jednou ještě rád vzpomeneš“.

A musím říct, měla pravdu. Dnes otec mluví jinak. „Kdybych tehdy věděl, co mě
čeká, v životě bych tam nevlezl“. Už jste někdy slyšeli věty typu „zlaté časy“?
Dokonce i zarytí antikomunisté dnes občas prohlásí „oni ti bolševici neměli asi
tak všechno špatný“.

Neplatí to samozřejmě jen pro romské obyvatele, proč ale Romové dodnes říkají,
jak jim bylo dobře za socialismu? Byli snad komunisté? Pár jich určitě ve straně
bylo. Především ale měli sociální jistoty. Práce byla pro všechny, bez rozdílu.
Jistě, aby byl inženýr v továrně Rom, to bylo absurdní, ale nikdo
nekřičel: „My vás živíme ze svých daní“. Žádné protiromské pochody. Narodit se
paterčata za Husáka, maminka by se stala národní hrdinkou.

Komunisté dokázali vytvořit iluzi, že lidé jsou si rovni. Potřebovali romské
občany jako levnou pracovní sílu, mnozí Romové tehdy uměli vydělat na tu dobu
neuvěřitelné peníze, například v dolech. Pamatujete, kde byly velké stavby,
kolik všude bylo romských dělníků?

Obyčejní lidé kašlali na to, kdo vládne. Měli co jíst, kde bydlet a z čeho
platit nájem. Režim správně pochopil, že Romové nejsou žádnou hroznou pro existenci
strany, proto také není divu, že tehdy Romové ani netušili, že jsou nějaké
volby. Nikdo je nenutil (tedy, možná v menších městech to bylo jinak, to
netuším, vlastně by mě to zajímalo, jak to bylo jinde, než v Praze) odevzdávat
volební lístky.

Dnes se vytratila pravidla, úcta a respekt

Přejdu-li teď do dnešní doby, není se vlastně co divit, že Romy dnes volby
nezajímají, ačkoliv jsou svobodné. Nechodili, když museli, proč by to dělali
dnes? Kvůli tomu, že někdo nabízí něco jiného?

Dnešní generace, především ta mladší, je už úplně jinde. Píši to dokola, nejen
Češi jsou dnes jiní, než tehdy. Sedí-li v tramvaji starší člověk, není
automatické vstát. Zeptat se maminky, zda nepotřebuje pomoct s kočárkem? Sci-fi!
A to platí pro všechny, bez rozdílu.

Měli-li dříve Romové alespoň nějaké návyky, které museli v rodině dodržovat,
jsou dávno, bohužel, pryč. Typický příklad: olašští Romové. Žádný režim
nedokázal měnit jejich vlastní zákony. Dnes? Ani už nevědí, kdo je jejich král,
to, co si léta drželi, je pryč!

Komunisté chtěli také Romy asimilovat. Sice nechápu, jak to vlastně chtěli
udělat, protože do
strany nás nechtěli, tak jak vytvořit socialistického Roma? Každopádně, příliš
se jim to nepodařilo, Romové si zachovali své osobní já.

A co dnes, pořád slyším krásné slovo „nepřizpůsobivý“. Co se tím vlastně myslí?
Kdo to vlastně má být? Ten, co nepracuje, bere dávky, plodí děti?

Anebo je to ten, co se neumí chovat? Sice už příliš nejezdím MHD, každopádně,
posloucháte někdy hovory mladých slečen? „Ty vole, já byla sjetá na káry, vole,
ten frajer mě ojel jako č****“. Není třeba snad pokračovat dál, snad chápete, o
čem píší.

Přenesu-li hovor do romské verze, je to stejné. Akorát romská verze je o něco
hlasitější. Tím chci sdělit, že dnes je vlastně „nepřizpůsobivá“ většina.

Romové ve skutečnosti dávno asimilováni jsou a v tom je ten problém. Vytratila
se úcta, respekt, nějaká pravidla! Dříve něco řekli rodiče, prarodiče, to
platilo a hotovo! Dnes? Mají to na háku! A čemu se také divit? Jak mají rodiče
ve vyloučených lokalitách být příkladem pro své potomky? Léta bez nároku na
zaměstnání? Žít z ruky do huby?

Problémy se neřeší, rejžují se na nich peníze

Agentura pro sociální začleňování nedávno vydala zprávu, že rodinám se opravdu
vyplatí žít z dávek. A na to přišli až teď? A kolik stál ten směšný „výzkum“? To
si snad každý rozumný člověk umí vypočítat sám, že to asi není jen tak, proč
jsou lidé raději odkázáni na pobírání různých dávek. Realita je taková, že jít
pracovat, rovná se likvidace rodiny. To jsou fakta.

Je krásné, že máme dnes „demokracii“. Akorát Romové (nejen) nemají téměř co
jíst, kde spát a ještě ve finále jsou určité subjekty, které na tom vydělávají
nemalé částky. Romové nemají práci? Založíme organizaci, která jim řekne, že
musí pracovat a dostaneme na to dotaci. Romové jsou narkomané? Super, založíme
„romský“ terén, tam také dostaneme nějaké prachy. Děti se porvou na písečku?
Zorganizujeme sérii demonstrací, to se také hodí krámu.

Hlavně rejžovat, to je celá podstata řešení problémů. Každý chce urvat svůj
koláč, ať už penězi, nebo alespoň ukojením svého vlastního ega. Řekněme si to na
rovinu, k čemu nám opravdu je nějaká Agentura pro sociální začleňování a jiné,
podobné subjekty?

Denně procházím kolem bazaru, tvářím se, že o tom nevím, že tam je polovina
zboží kradená. Copak to nikdo neví? Nebo naopak, všichni to víme, ale děláme, že
to nevíme? Kolik lidí je dnes donuceno žít v podstatě v ilegalitě díky praktikám
exekutorů, VZP a jiných? Druhý nejvyšší boss českého fotbalu se netají tím, že
byl estébák. Všichni vědí, že má pod palcem několik rozhodčích, fotbal tedy
nemůže být čistý, přesto, vládne. A když už jsme u toho, kolik exkomunistů máme
dnes na nejvyšších postech? A vidíte, dnes už to ani netají.

Nedělám si iluze, že to bylo dříve jiné. Akorát dříve šlo vše přes stranu, dnes
ani nevíte, koho máte vlastně podplatit. V dobách minulých rozhodovala moc, dnes
rozhodují peníze, to je moc.

Lze se dnes Romům divit, že vzpomínají na „zlaté časy“? Měli vše, co
potřebovali. Neměli potřebu hrabat peníze (samozřejmě, to neplatilo pro
všechny). Vzdělávat se? Proč? Dělník měl lepší postavení, než vysokoškolák a
hlavně, měl lepší peníze. Nikdo se nemusel bát o práci, byla pro všechny.
Bolševici tohle měli podchycené.

Romové jsou stále bráni jako exoti

Když se závěrem zamyslím, co mě nejvíce zklamalo po listopadu, je fakt, že
Romové jsou dodnes bráni jako exoti. Mnoho obyvatel tohoto státu svaluje
frustraci z vlastního neúspěšného života na romské etnikum, není to ani forma
rasismu, pouze obyčejná lidská závist. Sděluji to dokola, úspěšný člověk a ještě
k tomu romské národnosti to má ještě složitější.

Jsem otrávený z toho, jak pořád musím dokola přesvědčovat lidi o tom, že není
každý člověk (Rom) stejný. Chcete sehnat byt, majitel vidí, že jste Rom a je v
háji. Chcete jít do práce, šéf vidí Roma a máte smůlu. A pokud už Rom má
zajímavou pracovní pozici, zírají na vás jako na zjevení.

Myslel jsem si, že když už je to tolik let od „sametu“, nebude řešit, jestli
někdo je Tatar nebo Maďar. Bohužel, opak je pravdou. Máme sice svobodu, pořád se
ale od západu máme co učit, co je to vlastně demokratický režim. V mnoha věcech
k tomu máme pořád hodně daleko a někteří velmi brzy zapomněli, jaký režim tady
vládl před čtvrt stoletím.